Ze zákulisí našeho dne D #Podryovi

Dlouho jsem na blog nenapsala žádnej velkej článek. Nanejvýš pár větiček na Facebook. Teď se to zase, doufám, změní a začne to tu zase víc žít. Hurá! Protože věcí, co bych chtěla / měla sepsat je víc než dost. Uff.

Kdo sleduje můj FB či Instagram důvod tohohle velkého výpadku musí tušit. Tož svatba byla a byla velká!

Kdo to tu sleduje ještě dýl, nemohla mu uniknout ani žádost o ruku vskutku epická na podkladě ještě epičtějším – totiž kterak podcenivší se Podry loni v půlce října maraton v Amsterdamu běžel a ono to tam pod těch 2:40 padlo. Do roka a do dne pokleknout musel.

Kdo nás zná, chápe, že si z toho robíme pr..l a že by si mě chtěl vzít, i kdyby cílem prošel za 3:00:02.

U muže jistě krok nevídaný, ale že to bude letos v létě, s tím přišel Podry. Že to bude 16. 6., nebylo proto, že ty čísla vedle sebe vypadaj docela sexy, nýbrž proto, že se v daným termínu nekonal žádný závod, kterého bychom se toužili zúčastnit. Ačkoliv když jsem pak do „Svatebních novin“ dávala termínovku podniků toho dne, pomalu mi á-čtyřka nestačila.

Nemyslím si, že by to byla svatba megalomanská, ale zároveň jsme na ní chtěli mít tolik lidí, které máme rádi. A já chtěla mejdan! Zároveň dokážu být perfekcionista, takže různý věci musely být vymazlený. Třeba, že jsem řekla, že bez Svatebních novin se – z podstaty svého povolání – nevdávám. A že musí být zlomený trochu jako MF Dnes nebo Lidovky. Strávila jsem nad tim fakt hodně času. Do noci.

Důležitější než nevěsta

Věci a lidi, který se vázaly na termín jsem osvíceně začla řešit už na přelomu roku. To znamená místo, šaty, fotograf, vizážistka. Dobře jsem udělala. Najít fotografa, jehož práce by se mi líbila, mi – kupodivu – trvalo pár dní. Zato o vizážistce – nejšikovnější Martince Kottové, která zároveň dokáže skvěle upravit taky vlasy, ale i je mojí kamarádkou, bylo jasno hned.

O tom, kde bychom si měli říct své ano, jsme dlouho neměli jasno. Nakonec nám padla do oka zřícenina hradu Valdštejn obklopená lesy a skalami. Žádná jiná symbolika v tom nebyla. Další oříšek byl najít prostory pro tolik lidí, ale díky tipu od kamaráda Standy, jsme dokázali vyřešit i to.

Boží svatební oznámení nám zhotovil další kamarád Dominik Drábek. Povedlo mu vytvořit vizuál, který jsem pak s nadšením implementovala napříč celou svatbou.

Četně tu používám slovo kamarádi. Ne jen tak. Protože bez nich bych se asi zhroutila, pošla, … Anebo bychom měli svatbu na louce ve čtyřech… 😀 Jak jsme si mnohokrát po čas příprav nadávali, že jsme neučinili.

Děkovná řeč našim přátelům i rodičům s popisem jednotlivých zásluh by tu zabrala hodně místa doufám, že jsem jim dostatečně poděkovala osobně. Přece jen alespoň zmíním svou „brides crew“ – svědkyni Janču a družičky Léňu, Lu, Niki, Péťu a Lucku. Holky konzultovaly, radily, vybíraly, zdobily, pekly, poslouchaly, že „já si toho zmetka nevezmu!“ 😀 A taky „svatebního koordinátora“ Martina „Originála“, který byl ten den víc na svém místě než snad sama nevěsta. Dohlížel na to, aby všichni byli tam, kde kdy mají být a aby se všechno dělo tehdy, kdy má – například „šup, za 7 minut házíš kytku!“

Cvičím, dietu nedržím

Jak jsem se do toho na začátku roku vrhla, pak jsem si přes kotel práce musela dát na chvíli pohov. Furt jsem ale aspoň trénovala a pak na konci března nějakým záhadným omylem zaběhla parádně půlmaraton ve Valencii. Leč od té doby to šlo se mnou od desíti k pěti a spíš jsem si jen tak pobíhala, než abych trénovala. Jak se svatba blížila, tenhle jakoby línej mód poněkud sílil.

Skvělou volbou bylo pustit se v květnu do 30denní výzvy #doletafit od Andy z FitFab Strong. Takřka každý den jsem si doma poctivě cvičila – posilovala a vážně to bylo znát! Cítila jsem se skvěle. Skoro bych řekla TOP načasování formy k 16. 6. Řada holek drží před svatbou různý diety, taky jsem si tak trochu říkala, že bych se mohla v jídle víc hlídat, ale nakonec jsem jedla tak nějak sobě tradičně. Protože jsem měla prostě hlad! 😀 Jenže jak jsem cvičila a byla furt nějak v pohybu, bylo to úplně jedno.

Bohudík, protože moje šaty by mi fakt nic neodpustily!

A propo šaty! Láska na první pohled. Měla jsem na sobě úplně ty první, který jsem si vyzkoušela. Podle mě to byl osud. Protože ten den jsem měla být s kamarádkou v Praze, ale onemocněla. Takže jsem zůstala v Benešově, a když už jsem tam byla, že si půjdu pro zajímavost zkusit šaty. Babička z toho měla životní zážitek. Tyhle se jí líbily už na figuríně. A opravdu: jak kdyby tam čekaly na mě!

Měla jsem pak na sobě ještě zhruba dvacatery další, hlavně, abychom si udělaly zážitkový odpoledne s holkama, ale všechny vždycky měly nějaký ale. Nakonec jsem se vrátila k těm, který tam na mě čekaly. A to jsem prve prohlašovala, že chci krátký.

A fakt přijede?

Dodnes to nechápu, ale měla jsem pocit, že poslední dny před svatbou nejsem vůbec nervózní. Ani když jsem si ještě v pátek ráno vyráběla tiramisu a ještě někdy v půl jedenáctý večer jsme dodělávali výzdobu na sále. To jen poslední půlrok mě tak jednou za čtrnáct dní přepadla úzkost, že nic nestíhám a nic nemám.

Sobotní ráno nebylo jiné. Z pátku u nás spala Lu, udělala nám ke snídani míchaný vajíčka, kafíčko, pohodička. I když se nám pak vylilo mlíko po celý lednici.. 😀

Věděla jsem, že lehce před 13. musím být na Valdštejně. Tak nějak k tomu jsme to tu s Martinkou směřovaly. Samozřejmě, že jsme lehce nestíhaly, ale i tak jsem nakonec byla na Valdštejně na čas.

Jenže… já tam měla být dřív, než až v tu jednu… 😀

Takže mi pak nezávisle na sobě kamarádky špitaly, jak tam Podry nervózně přešlapoval a jedný po druhý se ptal, jestli jsem jim náhodou v pátek něco neříkala, jestli jsem si to náhodou nerozmyslela, jestli fakt přijedu. Samozřejmě, že to teď zapírá! 😀

I když jsem Martě tvrdila, že žádnej papírovej kapesník nepotřebuju, bulet jsem začala hned, jak na mě kamarádky volaly a mávaly z mostu. Přijížděla jsem v bílým kabrioletu! – No more words needed.

Počasí bylo skvělý. Trošku se ochladilo, takže nebyly třicítky předchozích dní, zároveň bylo modro.

Obřad měl být původně na terase, ale tu jaksi – nepřekvapivě – nestihli dorekonstruovat. Nejdřív jsem se kvůli tomu pěkně – z podstaty věci – vztekala. Ale kaple byla nakonec… epická. Nečekala jsem, že se paní oddávající naučí pomalu polovinu našich Svatebních novin, a tak se na mě Podry co chvíli otáčel a cedil mezi zuby „já tě zabiju“. Zatímco já se chvíli chichotala, chvíli rudla, chvíli bulela jak želva…

Šprýmař selhal, nevěsta to zachránila

Před svatbou bych vsadila milion dolarů, který nemám, že Podry při obřadu zavtipkuje. Na otázku „Berete si zde přítomnou… ?“ odvětí něco jako „No, když teda jako musím, tak teda jo…“ … Ostatně tak jsme si to doma i trénovali. Stejně tak byl obeznámen s tím, že řekne-li „ne“ byť jen v žertu, celá estráda končí, protože se to nedá údajně (asi podle zákona) vzít zpátky. Nebo aspoň, že zaváhá! Zatímco on své pověsti šprýmaře se svým hbitým a jasným ano ani trochu nedostál. A to byla šance pro mě! I když jsem byla po celou řeč oddávající docela mimo a co chvíli se dojímala, teď jsem ucítila příležitost. S otázkou oddávající na mě jako bych se vrátila na zem a ten ďáblíček ve mně ožil. Zkrátka a dobře jsem si tu dlouhou dramatickou pauzu dopřála, významně se na Podryho podívala a pak teprve poklidně prohlásila důrazné „ano“.

Kamarád mě pak plácal po ramenou, jaký mám koule (tak dík), že takhle se kasali jiní jeho kamarádi, zatímco pak byli tak po… , že na vtípky nedošlo. Já z toho budu mít škodolibou radost asi až do konce života…

A pak výměna prstýnků, dlouhá pusa, … však to z těch americkejch filmů znáte.

A všecko bylo v pr… ! :))))

Obligátních pár fotek a tradá na party! Která se nakonec povedla tak, jak jsem si snad ani nepředstavovala. Výborný jídlo i pití, servis, zábavný soutěže, skvělá hudba v podání TaHiMeLu, hlavně obklopeni těmi nej lidmi. Jen tu svatební kytku jsem nemusela vší silou mrštit do stropu tak, že spadla na zem kolmo dolů… 😀 Vydrželi jsme pařit asi až do jedný.

Svatební noc jsme si dopřáli příznačně na Ještědu. Kdy jindy bychom si tam tak pobyli?! Noční i ranní výhled byl parádní. Stejně jako první manželská snídaně.

Ten čas neuvěřitelně letí! A už to jsou 3 týdny. Které si společně moc užíváme…

Fotky zatím mobilovky:)