This error message is only visible to WordPress admins

Error: API requests are being delayed for this account. New posts will not be retrieved.

There may be an issue with the Instagram access token that you are using. Your server might also be unable to connect to Instagram at this time.

Zátopkova 10: „Prostě stárnu!“ ví Podry

Podry píše…

Když Eva přišla s tím, že bychom mohli běžet Zátopkovu desítku v Houšťce, neváhal jsem. I když jsem tušil, že výkon nebude nic moc.

Jenže té nostalgii po starých dobrých časech, kdy jsme právě na trati tohoto závodu dřeli, mladí, plní energie a v očekávání velkých výkonů, té se nedalo odolat.

Ráno jsme vyrazili poměrně pozdě s tím, že nám snad někdo vyzvedne startovní číslo a že nebudeme muset čekat na start moc dlouho, protože závod se běžel intervalově, vždy po 20s jeden závodník. Vše dopadlo dobře, čísla nám kamarádi vyzvedli, a tak jsme se šli v klidu rozklusat po stezičkách v okolí tzv. Václaváku – tak jsme říkali křižovatce lesních cest, kde byl i start Zátopkovy desítky.

A musím říct, že organizace a vůbec všechno okolo bylo fajn, takové lidové, skoro nekomerční. Tedy s výjimkou občerstvení, kdy burger za 139 Kč jsem nečekal, zato jejich stánek tvořilo pěkné staré auto (asi replika, ale co). Moderátor vypadal jako ironman Stanislav Bartůšek ze zpráv ČT (asi to byl opravdu on). Povzbuzoval neúnavně, hecoval, měl jsem pocit, že ho to i baví. Pořadatelé slibovali Danu Zátopkovou a Davida Svobodu a oni tam opravdu byli, což nebývá zase tak běžné, někde jen slibují. Tady ne. Dana už je v hodně pokročilém věku a bylo to znát. David mě příjemně překvapil, čekal jsem olympijského vítěze s nosem nahoru, ale on fandil dětem, startoval, ochotně se nechal fotit, předával ceny a hlavně i sám běžel, takže palec nahoru.

Mezičas na 5 km mě nepotěšil

Byla to ryzí terénní desítka většinou po úzkých lesních stezkách, a nebyla to zase úplná rovina. Škoda, že den předtím lilo, protože většina trati byla podmáčená a v některých místech byly bahno a kaluže po kotníky. Někde byly i pasáže písečné, kdy to taky zrovna neběželo, jenže to pro všechny bylo stejné. Vyrazil jsem docela svižně a předbíhal jednoho závodníka za druhým. S předbíháním většinou problémy nebyly, snad jen v místě natažení trati a otočce o 180 stupňů se udělal štrůdl, že jsem musel zastavit a tím jsem ztratil pár sekund.

Na trati nebylo označení km a GPS na hodinkách nemám, tak jsem čekal na průběh do druhého kola, abych viděl, jak na tom jsem. Bohužel mezičas na 5 km těsně nad 18 min mě nepotěšil. Podle pocitu a úsilí jsem čekal spíš pod 17 min. A druhé kolo bylo ještě horší, takže výsledný čas 36:31 předčil i mé nejhorší obavy.

Já vím, teď bych měl brečet, že jsem byl minulý týden nemocný, že neběhám ani tolik jako Eva, že mě brzdily pomalejší běžkyně a že nebýt to interval hecnu se…atd. Pravda je ale jen jedna: prostě stárnu. Tak jak mi to předpovídal kamarád Petr Lajtkep – ve veteránech pořád mírně rok od roku zpomaluješ, ale jeden rok přijde zlom a spadneš dolů. Asi jsem právě v tom roce. Za vítězem jsem zaostal o 52 sekund a celkové čtvrté místo je zklamání. A kdy jindy taky budu mít šanci (ne)porazit olympijského vítěze? Aspoň že ty veterány jsem taktak urval (za což dostal mj. originální hodinky Prim). Ještě jsem pak měl dobrý pocit z toho, že mi ta desítka strašně utekla a celou dobu mě bavila. Kopečky, hupy, písek, bahno, každou chvíli klička doleva, doprava, vůbec jsem se nenudil a neměl jsem pocit ztráty energie jako na delších závodech. I nohy jsem měl pocitově daleko lehčí a ne tak zatuhlé… jen ta rychlost holt chybí.

Velmi dobře si vedla i Eva (celkově 9. žena, v kategorii 6.), kterou jsem předbíhal až ve druhém kole (startoval jsem o necelých 7 min za ní) a rozdíl mezi námi se pořád zmenšuje v můj neprospěch. Což jako trenér hodnotím veskrze kladně a není daleko doba, kdy budeme soupeřit o prsa do cíle.

Klasické shrnutí na závěr

Je to jiný závod než většina ostatních. Intervalový! Je to takový závod pro srdcaře a nostalgiky, nezkažený, jenom čirá radost z běhu bez reklamních serepetiček okolo. Myslím, že se pořadatelům podařilo odkaz Emila hezky naplnit.

Jen by mě zajímalo, za kolik tak chodil tenhle okruh Emil v tréninku. A jestli ho šel 5x nebo třeba desetkrát? …

Pohledem autorky blogu:)

Už jsem se z toho asi pak vyspala a naladila se na spokojenost trenéra, ale prvotní dojmy z mýho výkonu dvakrát nadšené nebyly. Teda vlastně jsem byla spíš hlavně otrávená. To je tak, když uvěříte, že byste takovýhle závod mohli běžet jako desítku na silnici. Prý že to rozběhnu po 4:30. První kilák … možná … jinak prdlajs! Naivně jsem věřila (a fakt před to ani nemůžu napsat slovo „trochu“) – a trenér mě v tom jen podporoval, že bych se mohla přiblížit jarnímu času z Peček, ideálně ho předběhnout. To jest 46:06. A tady jsem šla za 48:09. No musel mi pak Podry vysvětlovat, že tady šli prostě hůř všichni a že to líp nešlo. Louže, bláto, které jsme museli obíhat, písek, občas mírně vzhůru, předbíhání lidí, … Taky jsem byla namotivovaná a namlsaná ze svýho vítězství ze Špindlu. Nechtěla jsem tu běžet až šestá, resp. devátá… Vrať se zpátky na zem, Evo!, hubuju sama sobě. – Ve skutečnosti je to fakt fajn výsledek…O:)

Pominu-li tedy čas a umístění, pocitově se mi běželo vlastně velmi dobře (jen jsem nesměla sledovat průměrný tempo na hodinkách:) Spoustu lidí jsem předběhla. Na druhou stranu intervalový start mi asi úplně nevyhovuje, protože se sama těžko zmáčknu k závodnímu výkonu. Na rozdíl od Podryho. Takže pak takovýmhle akcím říkáme „kvalitní trénink“ 🙂

Pravda je, že se spolu bavíme taky o tom, že příští rok budu závodit míň… Když jsme jeli domu ze Zátopka, dokonce říkal něco o tom, že příští rok bude na chvíli moje poslední závodní sezóna… chjo.

Foto: Zátopkova 10 a náš archiv