Radostná desítka s Radimem: trénink se vyplácí! + recept

Po úspěšné pětce minulý měsíc, vrátila jsem se na místo činu – na závod Vaší ligy do pražského Braníku. Tentokráte na desítku coby žádoucí přípravu na 1/2maraton v Paříži příští neděli.

Neméně důležitý důvod jsou kamarádi z Running Mall – sešlo se nás minimálně patnáct!

Předzávodní týden byl víceméně „volný“, jediný těžší trénink jsem měla v pondělí. Teda: měl být těžší, jenže mi to (skoro už tradičně) moc nešlo. Skoro bych snad na tý Horský brečela! Takže jsem si ho trochu poupravila, což znamená, že jsem pětkou byla schopná běžet tak 500 metrů.

Další dny už jsem se mohla jen plazit, tak to bylo lepší. V úterý jsem se dosyta vyhřívala v sauně a ve středu s Davidem Chrištofem v Praze se mi už běželo velmi dobře, stejně tak předzávodní rozcvička v pátek.

Až jsem měla strach, že ten závod musí stát za starou bačkoru, protože není normální, aby se mi v tréninku běžělo tak komfortně:D

Navíc jsem ani před samotným startem nebyla nijak nervózní, hysterická a nepřišly žádné podobné mně velmi dobře známé pocity.

Možná i proto, že jsem věděla, že běhám – trénuju, že běh ti vrátí, co mu dáš a že to každopádně bude lepší než moje poslední desítka – Grand Prix na podzim v Praze za 56:52.

foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.cz

Jo a taky v cíli čekal moc dobrý koláč – recept níže.

Několik lidí se mě ptalo, jak plánuju běžet. Neplánovala jsem. Třeba jako tu pětku? A vydržím to? Je to jednou tolik.. Ptám se trenéra Michala z RM, co si o tom myslí a vzhledem k té GP doporučuje mířit k 53, rozběhnout to třeba 5:20. Ale to se mi už zdá moc pomalý:D

Předzávodní rozcvička. Přiznám se, že jsem na ni dlouhou dobu kašlala. Měla jsem pocit, že přece když běžím závod další běhání před ním a nějaké poskakování by mě jen vysílilo. Taky proto jsem vždy měla potíž se rozběhnout. Dnes už vím, jak je důležitá (i to je nějaký vývoj z běžce-jelita k běžci zkušenějšímu, snad mohu říct)! A pěkně poctivě (zahřátí, abeceda, rovinky). Právě díky tomu se mi běží dobře už od začátku, tělo je dávno nastartované a nemusím ho horko těžko probouzet teprve v úvodních kilometrech.

Nakonec jsme na startu utvořili malou skupinku kamarádů (asi pět nás bylo) s tím, že zkusíme běžet na 50. Startovní výstřel. Všichni vypálili na můj vkus docela rychle. Záhy mi to potvrzují i hodinky.. Jestli tam bylo třeba 4:37..4:45. Takhle teda ne! – poučena Líbalovou halou. Překvapivě mi nevadí, že za „naší“ skupinkou zaostávám a jedu si to svoje. Po asi 700 metrech se na mě otáčí Radim a kde jako jsem. Říkám mu, že jsem se nezbláznila běžet první kilák takhle rychle (i tak nakonec docela rychlejší byl). Není to pětka, je to deset, jednou tolik, a bůhví, co bude.. Minule jsem na posledním (pátém) kiláku popadala dech.

Radim na mě počká a od té doby běžíme spolu, je to super! Tempo si držíme někde kolem pěti, spíš lehce přes. Občas se mě zeptá, jak se mi běží, nechci se ale moc unavovat mluvením, tak odvětím jen dobrý. Hlídám si dýchání. Taky se občas povzbudíme.. že už jsme za půlkou, že už jsou to jen čtyři, tři, dva..

Samozřejmě, že po bitvě je každý generál a říkám si, že jsme mohli klidně trochu přidat, zejména ve druhý půlce. Na druhou stranu, alespoň víme, co příště.

IMG_2158Běželo se mi skutečně dobře. Vlastně.. občas se chvílemi ozvalo pravý rameno. Snažila jsem se ho rozhýbat. Snažila jsem obě tlačit dolů a mít ruce volně. Moc mi pomohly dvě „památky“ z haly: Vítek mi řekl, že dělám krátký kroky. Celou dobu jsem se tedy soustředila na dlouhý krok – navzdory mým krátkým nohám. Došlap – zhoupnutí – odraz – koleno – dlouhý krok. A pořád dokola jako robot. Svítilo sluníčko, byl krásný vzduch, příjemné chladno, užívala jsem si to. Jo! Najednou si to fakt užívám. Bez tréninku jsem trpěla.. Druhá věc z haly: pokaždé, když jsem běžela kolem Vítka, povzbudil mě slovy makej, makej. V tý hale, když jsem už fakt nemohla mě to sice vytáčelo, ale tentokrát jsem si to mnohdy vybavila. Makej, makej!

Ještě před pátým jsme předběhli dvě kamarádky, co zprvu tak vypálily; pořád jsme se doháněli a předháněli s holkou v růžové mikině. Fakt mě vytáčelo, když nám funěla na paty.

Kolem pátého jsme doběhli i Martina, ale ten se později Radimovi přiznal, že jak nás zmerčil, nakoplo ho to přidat. Do cíle pak dorazil chvíli před námi. Nevím, proč mě (nás?) nenapadlo přidat s ním.. Asi jsem ještě měla moc respektu a chtěla si držet to svoje. S Radimem se nám myslím běželo moc dobře, pak se mi svěřil, že se mu díky naší kooperaci podařilo udržet konstantní tempo. A že příště znovu a na 49:D

Asi kilometr před cílem nám přiběhla naproti skupinka těch, co už byly dávno zpátky z pětky. Hecování se ujal Michal a Radim tak vzal kramle. Můžu říct, že to není nic příjemnýho. Někdo (kdo se cítí úplně OK) na vás mluví, chcete ho poslat někam, ale nemůžete, protože musíte udýchat ten zas…j poslední rychlej kilák. „Na to, jak máš blbý boty, běžíš hezky.“ Vlastně tu nechcete slyšet vůbec nic (ani makej, makej) a jen si to chcete doběhnout. Je to docela podobný jako když vám na pražským půlmaratonu radí strejdové z gauče a doporučují vám, abyste běželi rychleji. Michal sice není strejda z gauče, ale moje tempo je pro něj výklus.

IMG_2154„Za zatáčkou je cíl, poběž, už je to jen 300 metrů, dýchej.“ Ve skutečnosti to bylo metrů 500 – nekonečná rovina – a hlavou mi blesklo, jak jsem v jednom článku četla postřeh autorky, že už viděla dobíhat spousty běžců, co napálili finále takovým způsobem, že samotnou cílovou rovinkou museli nakonec přejít do chůze. Cítila jsem, že k tomu nemám daleko. Ale v cíli na mě čumělo moc lidí na to, abych si to lajsla! 😀 Přežila jsem a nakonec to v cíli nebyla ani taková rána jako po tý pětce.

S Radimem jsme se radostně objali. Díky, kámo! 😉

Každý to (doplň cokoliv) může dokázat!

Po závodě jsem radostně flákla na Facebook obrázek s cílovým časem. Posléze mi došlo, že to může vypadat, jakože se chlubím. To jsem nechtěla. Chtěla jsem sdílet tu radost a sdělit vlastně něco úplně jiného:  Mnohem nejdůležitější je na tom ta CESTA. A to, že to JDE. A že se lze posunout, makáš-li. Píšu to sem asi po stý, ale zkrátka, že ►běh ti vrátí, co mu dáš◄ To je to, co tím vlastně chci říct.
► V září 2012 jsem běžela Grand Prix 10 km za 1:04:34; o rok později We Run Prague dokonce za 1:07:29 a GP zase za 1:04:32. Další rok už jsem desítku stlačila těsně pod hodinu.
► Ale pořád jsem skoro vůbec neběhala a děsně se u těch všech závodů trápila. Bohudík mám i z té doby různé zápisky a i jsou na blogu k dohledání – většinou ufňukané, plné mizérie o tom, jak je přede mnou závod a já nemám naběháno. Může se nabízet otázka, proč jsem na ty závody teda lezla, ale to není to, oč tu běží.
► V roce 2015 jsem díky Running Mall tomu běhání už trochu dala. Bylo toho víc, poznala jsem rychlostní tréninky. A ejhle: zářijová GP za 56:52.
► Každopádně největší zlom přišel v úvodu prosince, a to běžecký PLÁN a (nemohu najít jeden vhodný superlativ) Vítek. ► Vím, že sama bych tam, kde jsem dnes – a říkám to jen po necelých 3 měsících – nedošla. Měla jsem na to SAMA víc než 3 roky… Je to samozřejmě i nějaký životní a zájmový vývoj, ale.. (druhá věc je, a to bych skoro ani neměla říkat, že jsem ani moc nevěřila, že nějaký plán zvládnu dodržovat)
► Zkrátka a dobře není to o tom, že mi dneska na hodinkách náhle přistálo třeba 51, ale o tom, že skoro den co den „makám“.
► Mockrát jsem si říkala, že NA TO NEMÁM, že běhání není pro mě, že jsem na něj moc taková a maková… a tak. A že to nikdy nebude takový a že se nikdy nezlepším a že nikdy „nepoběžím rychle“… Polemiky doma na gauči umí být plodné:) Vlastně tím chci říct, že každý se na tu cestu může vydat a pokrok/uspokojivé výsledky se dostaví. Třeba to nebude na Rio:), ale o to tu taky neběží.
► Doufám, že je z toho jasné, co jsem chtěla říct… Možná stačilo jen: běh ti vrátí….
… a já makám dál!

 

Švédský jablečný koláč

…aneb další pečení na závod:) „Po“ přijde vždycky vhod a je hned pryč. Tenhle koláč navíc řadím mezi TOP recepty, byť proces přípravy byl poněkud zajímavý..

foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.cz
foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.cz

Potřebovala jsem:

  • 110 gramů změklého másla
  • 150 gramů třtinového cukru
  • 2 velká vejce
  • 210 gramů hladké mouky (dala jsem asi 30 gramů čistého proteinu z DM, asi 35 gramů špaldové mouky a zbytek pšeničné hladké)
  • 1 prášek do pečiva
  • špetku soli
  • 1 lžíci mleté skořice
  • 2 lžičku mletého kardamomu
  • 300 gramů jablek nakrájených na tenké plátky
  • 50 gramů mandlových lupínků
  • 3 lžíce meruňkového džemu

Na pečení jsem použila kruhovou formu o průměru 23 cm, boky jsem vymazala máslem a celou formu vyložila pečícím papírem (kruh na dno, pruh po stranách). Troubu je třeba si předehřát na 180 stupňů. Šlehačem jsem vyšlehala změklé máslo s cukrem – pozor, ideálně si na to vzít užší vysokou nádobu, nebo bude cukr po celé kuchyni:) Do vzniklé pěny jsem ještě zašlehala vejce, jedno po druhém. Vedle v míse jsem smísila mouku (a protein), kypřící prášek, špetku soli a koření a to vsypala k máslu-cukru-vejcím. Vzniklo netradičně tuhé těsto, do kterého ještě přišly plátky jablek. Nelekejte se, vznikne opravdu hustá hmota plná jablek – pečením ovšem krásně změknou a nadýchané těsto je hezky obejme. Těsto jsem vyškrabala do formy, důkladně ho rozetřela a posypala hustě plátky mandlí. A šup s tím do vyhřáté trouby. Peče se asi 45 minut, upečenost se ověří zapíchnutím špejle – po vyjetí musí být čistá. Pokud by plátky mandlí rychle hnědly, přikryjte formu alobalem. Ještě teplý koláč jsem na konec potřela džemem, který jsem si krátce roztopila v mikrovlnce.

Inspirováno časopisem Gurment