Proč už neběhám se sluchátkama

foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.cz

S hudbou v uších jsem běhala docela dlouho, včetně závodů, a neuměla jsem si představit, že by tomu bylo jinak.

Nejdřív se sluchátkama, písničky v telefonu, kde bylo i endomondo, později sporttracker, to celé na paži. Nutno říct, že mi tahle sestava nebyla úplně sympatická, kabel od sluchátek pořád někde překážel, bimcal se, .. Později jsem aplikaci v mobilu vyměnila za hodinky a sluchátka za bezdrátovou mp3. S touto kombinací jsem byla spokojená, na netypický závěs v uších jsem si zvykala jen dva dny, pravda, s čelenkou se to sice úplně nekamarádilo, nehledě na to, že jsem připomínala Shreka, ale jinak dobrý.

sluchatka
Se „šrečími“ sluchátky na horké budějické půlce

Proč jsem běhala s hudbou? Pečlivě vybrané skladby mě měly motivovat, hnát kupředu, měly odvést pozornost od nelehkého běhu, cesta s nimi měla lépe utíkat, měly mě zabavit.

Když jsem začala běhat s Running Mallem ve skupině, bylo jasné, že sem sluchátka nepatří – povídáte si s lidmi kolem, posloucháte trenéra a tak. Taky na Vltava Runu pro ně nebyl úplně prostor a na rychlejších trénincích jakbysmet.

Zvykla jsem si a pak je dokonce často zapomínala doma. Zjistila jsem, že bez nich to je mnohem lepší. Člověk víc vnímá sám sebe – jak dýchá, jak došlapuje, jak se cítí a může s tím pracovat. Vnímá prostředí kolem sebe, zvuky, vůně, klid, to všechno si může vychutnávat. Nic (hudba) ho nerozptyluje. Nehledě na to, že to je bezpečnější: slyšíte auto, cyklisty, dokážete rychleji vycítit nebezpečí a zareagovat.

Dodnes už jedině bez sluchátek. Někdy, když vybíhám, mám pocit, že dneska bych dneska měla třeba i náladu, ale hodně rychle je zase sundavám. Běh, a vše, co k němu patří, už není třeba maskovat muzikou.