Nakonec si asi říkám, že je lepší psát o tom, proč jsem se rozhodla neběžet, než o tom, jak to stálo za houby, protože jsem běžela. Nakonec se mi po „tom rozhodnutí“ vlastně dost ulevilo.
Skoro 14 dní se necítím fit, nelze říct, zda chřipka, ale něco není OK.
Když to začalo, zdálo se, že je dost času, odpočinu si a do startu zase fit budu.
Nemá smysl spekulovat, co jsem během těch 14 dnů měla, mohla nebo neměla dělat (lépe). Fakt je ten, že jsem byla víceméně poctivě v posteli a dopovala se vším možným, převážně přírodním.
Ještě o víkendu před vypadalo všechno růžově jako „neházej flintu do žita, odpočineš si, máš natrénováno“, s přibývajícími dny to znejistělo na „pokud nebudeš moct jít kvůli nemoci ani klusat, nemá cenu, abys běžela.“
A tak jsem šla ve čtvrtek klusat. Měla jsem radost, že běžím, tělo bylo uvolněné, docela to šlo.
Ale doma večer se zase vplížila jakási únava, trochu bolest v krku. Zároveň furt postrádám chuť k jídlu. Přítel by potvrdil, u mě nevídané!
Přestože jsem se celých 14 dní snažila věřit a vtipkovat – například sebechlácholivými hesly: „běžíme, dokud nepadnem, a když padnem, běžíme vleže“ (to mě i teď navzdory smutnému rozpoložení rozesměje), nebo „i kdybych měla do toho cíle za 1:50 dolézt po čtyřech“ (i tato představa je komická); či parodií na RunCzech ve věci postelových statistik; nepomohlo to.
Precizně jsem si v pátek sbalila kufřík a jela závodit do Prahy, předtím ráno na masáž. To jsem ještě tvrdila (ve své hlavě nejistě), že běžím.
Každopádně vše výše uvedené bylo protkáno pochybnostmi.
Proč? Věděla jsem, jaké to je běžet, když nejsem fit (1/2maraton Praha 2015) a po nemoci (Lidový běh 2015). Závod jsem si neužila a byla nemocná, nebo mě něco bolelo ještě dlouho potom.
Moc dobře si pamatuju svůj slib sama sobě, že už nikdy za takových okolností nepoběžím.
Přesto jsem to tentokrát zase skoro porušila.
Tak moc jsem běžet chtěla!
Klíčový moment tak nějak přišel v okamžiku onoho čtvrtečního klusu – většinou právě při běhu mě napadají samé dobré věci – kdy jsem si položila dvě otázky:
- proč to vlastně tak nutně potřebuješ běžet? – (a pak: proč to potřebuješ běžet, když to stejně nebude podle tvých představ?)
- co by si vybralo tvoje tělo, kdybys odstřihla hlavu?
Další aspekt byl: kvůli jednomu závodu pak třeba zatratit další měsíc tréninku?
Navíc: proč mě sakra bolí obě kyčle nebo pánev nebojáužnevímcotovlastněje?
Bylo skoro rozhodnuto.
Přesto jsem to ale ještě potřebovala slyšet od trenéra. Ti ví nejlíp.
I když jsem předem skálopevně tušila, že mi to posvětí.
Byla to vlastně od začátku jednoduchá rovnice: „Nejsi zdravá, neběž.“
No, jak jsem už říkala, matika mi nikdy nešla…
* Byla i myšlenka, že bych zkusila běžet a když to nepůjde, vzdala to. Důležitý trenérův postřeh: „Ne, na to se vybodni. Akorát ti to srazí sebevědomí.“
* Asi se skutečně vyplatí zvážit pojištění storna, které je 90 korun. Ve vztahu k registraci za 1 300 (a podobné sumy) směšná částka..
* Skoro nejvíc komické na tom je, že jsem měsíce před závodem málem v infarktu zjistila, že jaksi nemám zaplacené startovné a jaksi to zachraňovala last minute. Mám takový pocit, že to, že neběžím, tak asi mělo být od začátku..
