Podryho maratonská senzace v Amsterdamu

Podry píše:

Po neúspěchu na letošním květnovém maratonu v Praze (odstoupení na 30km) jsem se zařekl, že už nikdy maraton nepoběžím. Ale nedalo mi to, trochu jsem si přes léto odpočinul, u moře zmizely i dýchací problémy z jara, a tak jsem se nakonec rozhodl to ještě jednou zkusit.

Navíc jsem díky Evičce získal i novou motivaci k tréninku.

Moje amsterdamská půlka: Amsterdam – placka během provoněná

Na podzim jsem už běžel maratony ve Stromovce nebo v Drážďanech, jenže ne k mé úplné spokojenosti. A tak jsem hledal ve výsledcích maraton, kde by se dalo s někým běžet pod těch kýžených 2:40. A přestože nejsem příznivcem velkých komerčních akcí, jinde ta konkurence prostě není. Například loni v listopadu jsem běžel maraton v Ústí nad Labem, maraton velmi komorní, v krásném prostředí cyklostezky podél Labe, bez mačkání a ucpaných toi-toiek, bez nutnosti registrace předem a předraženého startovného, prostě bez toho komerčního balastu kolem. Jenže také jsem ho běžel od startu do cíle sám. Sice jsem zvyklý běhat sám, ale prostě někdy lepší výkon potřebuje konkurenci.

A tak jsem hledal ve výsledcích podzimní maraton, kde by byla docela konkurence, a tím nemyslím dvacet prvních Afričanů, ale borců přibližně mé výkonnosti. A loni v Amsterdamu běželo pod 2:40 celkem 88 běžců, ale hlavně mezi 2:35 a 2:40 to bylo celkem 30 lidí, což je něco nevídaného. Pro srovnání letos v Praze se pod 2:40 dostalo 37 běžců, ale mezi 2:35 a 2:40 to bylo pouhých 6 borců!

Amsterdamská výprava
Amsterdamská výprava

No a když Evička projevila nadšení a touhu běžet souběžný půlmaraton, bylo rozhodnuto. Navíc zařídila přes kamaráda i startovné, takže jsme mohli vesele vyrazit. A s námi i Bóža s Evičkou, prostě dobrá parta. Holky šly půlmaraton a nakonec si obě zaběhly krásné osobáčky.

Přes malé problémy při registraci jsme zařídili v sobotu vše potřebné, večer se lehce rozklusali podél pobřeží a šli brzy spát.

Klus po pobřeží
Klus po pobřeží

Předpověď hlásila teplo až 18 stupňů a vítr a přesně tak to v neděli bylo. Vedro moc nemusím, ale naštěstí v době startu v 9.30 byla ideální maratonská teplota. Jen ten vítr se mi moc nelíbil. Startuje se přímo na Olympijském stadionu, ale musíte být docela brzy v koridoru a nesmíte si nic vzít sebou, takže jsem si  nechal  pod dresem tenkou moiru s krátkými rukávy s tím, že ji po pár kilometrech prostě nějak svléknu a zahodím. Nakonec jsem celý závod běžel s ní.

Nevzal jsem si žádný gel, pouze dvě cucavé energetické tablety od Enervitu a další dvě proti křečím. Původní plán byl běžet každý km tempem 3:40 a v konci moc nevytuhnout. Ovšem poslední týden před závodem jsem se necítil dobře, rýmička, bolest v krku a tak jsem tam ráno stál smířený s neúspěchem s tím, že prostě poběžím a nějak to dopadne.

Bóža běžel negativní split
Bóža běžel negativní split

Bóža volil odlišnou taktiku, chtěl začít o trochu pomaleji a ke konci tempo držet. Nakonec se mu to povedlo přesně tak jak chtěl, zaběhl 2:43:38 a dosáhl tzv. negativního splitu, čili měl druhou půlku maratonu rychlejší než tu první!

Důležité bylo, že se nám podařilo přelézt přes bariéru do prvního koridoru, protože při zmatcích při registraci už pro mne měli pouze koridor druhý a při tom počtu startujících mi bylo jasné, že ze druhé vlny bych ani nejmenší šanci na osobní rekord neměl. I takhle start z páté řady znamenal prvního půl kilometru kličkování a čas na prvním km 3:50.

Máme osobáčky
Máme osobáčky

Evičky na půlmaratonu na tom ovšem byly ještě hůř a musely kličkovat celý závod. O to jsou jejich osobáčky cennější.

Druhý km jsem zaběhl za 3:30 sám překvapený, že mi to docela běží a přilepil jsem se na větší skupinu běžící mým kýženým tempem 3:40. V čele skupiny tak 10-15 lidí byla jedna mladá Švédka se svým vodičem a tak jsem se rozhodl běžet co nejdéle s nimi a využít toho, že pravděpodobně chtějí běžet podobný čas jako já. Skupinka se držela prvních 15 km celkem pohromadě a v tempu přesném jako hodinky. Poté se běželo podél břehu řeky Amstel a dost foukalo, navíc místo asfaltu byla chvíli nepříjemná dlažba, skupinka se začala drobit, někdo odpadl, někdo se vydal dopředu, protože švédské duo  začalo mírně ztrácet. Ale já se rozhodl držet téhle dvojice. Udělal jsem dobře, protože běželi velmi plynule a ani ztráta na půlmaratonu 1:17:49 (plán 1:17:30) nebyla velká. Navíc po přeběhu řeky a návratu po druhém břehu se po větru běželo daleko lépe.

Další průběh závodu byl pro mne poněkud jednotvárný, pravidelné tempo a pohled upřený na zadeček mladé Švédky, takže z trasy maratonu nevím vlastně nic, neviděl jsem ani jeden větrný mlýn, nevnímal ani jednu kapelu, jen jsem se soustředil na tempo a vnímal zatáčky či „kopečky“.

Kolem 30. km jsem začínal věřit, že by se mi to mohlo podařit. Ale na občerstvovačce po 35 km, kde jsem se mírně zdržel – nechápu, že někdo umí rychle pít z kelímku – mi švédská dvojice poodběhla a už jsem ji nezachytil. A tady taky začala ta bolestivá část maratonu. Což o to, energeticky jsem se cítil dobře, dýchalo se mi také skvěle, ale jako obvykle svaly a šlachy na nohou začaly stávkovat a já se zhrozil, že to dopadne jako vždycky a že v závěru totálně vytuhnu. Vyhlížel jsem každý kilometr, cucal protikřečovou tabletu a modlil se, ať důstojně doběhu. I přes velké zpomalení jsem pořád běžel na čas pod 2:40 a tak jsem bojoval dál. Bohužel mne občas někdo předběhl výrazně rychlejším tempem, což mi taky na psychice moc nedodalo. No, aspoň jsem tam nebyl sám. Ale – křeč jako taková nepřišla, pořád jsem běžel a zvedal jakžtakž nohy a pořád to vypadalo, že by mohl padnout osobák.

Ovšem už jsem dřív zažil hororové konce na posledním kilometru, takže až v bráně stadionu a s vědomím poslední dvoustovky na dráze jsem uvěřil, že to tentokrát konečně dám. Nakonec jsem sice s grimasou a la Zátopek tu poslední dvoustovku zvládl, ale za cílem jsem se na nohou udržet nemohl a bylo mi jasné, že jsem měl tentokrát velké štěstí a být závod o 1 km delší, zase bych musel přejít do chůze.

Výsledný čas 2:38:37 byl velkou odměnou za tu dřinu.

img_5423
Kluci spokojení

Moje průměrné tempo na posledních dvou kilometrech bylo podle oficiálních výsledků už přes 4 minuty na kilometr a švédský páreček byl nakonec v cíli dřív o více jak dvě minuty. Škoda.

Pokud nemám hodnotit organizaci závodu, či to hrozné šílenství davů, pak to byl krásný závod. I když jsem nevnímal moc okolí, vím, že to byla trasa příjemná pro běh, pestrá a nevadilo ani větší teplo, probíhalo se totiž zelení, podél vody i mezi budovami. Trať byla opravdová placka a přestože tam byla jedna obrátka o 180 stupňů, nebylo tam ani moc ostrých zatáček. A i ten vítr byl nejvíc cítit v první polovině závodu, což být to tak opačně, bůh ví, jak by to vše dopadlo.

img_5462
Druhý den nám už bylo hej