Víťa sice říkal „kdyby ta pětka úplně nevyšla, tak tu vem čert“ (soustředím se na jiný závody). Ale asi tím nemyslel, že jí podělám až takhle. Ani já ne. Nechápu. A jsem hodně zklamaná. Měl (mohl?) to tak trochu být i test formy před desítkou a půlmaratonem, vrcholy letního tréninkovýho období. Namísto toho jsem běžela ještě hůř, než na jaře – po chvíli (rozhodně ne tak intenzivního) tréninku! Medaili jsem zahodila na dno batohu (i když by se mi bývala líbila! Pěkná, růžová.. ), mísí se ve mě rozporuplné pocity a žádný z nich není pozitivní. Na startu Grand Prix budu stát příští týden se svěšenou hlavou a velkou nejistotou, jestli jsem vlastně schopná běžet to, na co bych měla mít papírově natrénováno. Uff.
Přitom jsem si poměrně věřila. Což byla možná chyba číslo jedno (když člověk nic nečeká, je to lepší.. třeba jako neplánovaný sky race). Přitom uplynulý týden mi víceméně sedl (ve středu jsem lítala na dráze, i včerejší rozcvičení). Jenže většinou se mi závody povedou právě ve chvíli, překvapí, když týden před ním nestojí za nic. K tomu jsem šla z plnýho tréninku.
Ve čtvrtek před odjezdem jsme s Dušanem analyzovali závodní taktiku. Že to rozběhnu v pohodě a pak třeba zrychlím. Víťa zase říkal zkus 4:30, kdyžtak se pak poslední kiláky vytrápíš na 4:50. Nic z toho. Před závodem se mnou vtipkovala kamarádka, že to jdu pod 20 (to byl ale fakt vtip!), Podry mě podporoval, že TO dám, protože mám natrénováno. Všichni jsme vyhlíželi něco kolem 22-23 a já to nešla ani za 24..
Přitom jsem se ráno cítila dobře. Pravda, do půl druhý ráno jsem se převalovala v posteli a ne a ne usnout. Ale nevstávala jsem levou nohou. Dala jsem si tradiční kaši – poprosila jsem paní na hotelu o horkou vodu, protože „před závodem nemůžu jíst kde co“ a bavila se tím. Ani nervózní jsem skoro nebyla, protože mám přece natrénováno a spíš jsem si představovala, jak to proletím.
Ostravská RunTour měla být výjimečná hlavně tím, že jsme tam s Edou měli křtít naši běžeckou příručku Prostě běž! Přiznám se, že jinak bych sem asi závodit nejela (z Liberce 5 hodin veřejnou dopravou). Z tý události jsem byla nervózní spíš. Ale proběhlo to hladce. O všem s knížkou napíšu záhy.
Pak jsem měla tak akorát času se jít rozklusat, dát si abecedu. Ještě furt dobrý. Místo, kde se ostravská RunTour běží jsou fakt unikátní a moc hezký! Nikdy jsem tu, a ani v celý Ostravě, nebyla.
I když hned na úvod byl takový pidi kopeček. Jenže: pidi kopeček! To, čemu bych měla nakloněná rovina říkat sakra už i já, po tom, co naběhám v Jizerkách.
Deset minut na převlečení, beru šortky (u mě nevídané! tak moc si věřím!), závodky (v nich bych měla být rychlá jako vítr), … a! někde v půlce závodu si vzpomínám, že jsem si měla taky kopnout kofein. Byť jsem si to stokrát připomínala.., k ničemu. Mohla jsem třeba být out of energy?
Po čas závodu mi hodinky ukazovaly úplně nesmyslný hodnoty, takže jsem moc nevěděla, jak vlastně běžím. Ale 4:47 po prvním kiláku – s tím blbým úvodním kopečkem – jevilo se dobře. Leč od začátku se mi úplně dobře nedýchalo – ne, že by bylo horko, ale divný dusno jo. A už vůbec ne lehce běželo; jako bych sílu neměla. Na třetím jsem to chtěla zabalit. Nic pozitivního mi v hlavě nevyvstávalo, než jen to, jak to je strašný (osvědčený přístup – cesta do pekel, já vím). Předběhli mě snad úplně všichni! Dianka, Eda, Marek – vodič na 25?! Mizérie nad mizérii.
Cílový kilák, který jsem si malovala třeba za 4:20, nebo 4:30, no dobře, klidně i ušmudlaných 4:50 – jsem se taky protrápila a jen a jen už to chtěla mít za sebou. Nakonec mám na hodinkách jen 4,9 km! Prostě to nebyla ani pětka. A já mám ještě horší čas než na jaře… Navíc nejsem vůbec fyzicky zničená.. (fakt je, že si Dušan nedávno všimnul, že fakt blbě dejchám… )
Koncentrovala jsem se málo na závod a řešila knížku? Byla v lehkém stresu? Blbě se vyspala? Málo regenerovala? Podlehla blbým pocitům (a blbýmu dýchání) a špatně si nastavila hlavu? Moc jsem si věřila, a tak mi to dalo facku? Nebo za to může celkem klikatá trať s pár mini stoupáníčky (to težko!)? Odůvodnění zatím nemám.
Každopádně jsem si už nějakou chvíli říkala, kdy přijde nějaký závod, který se mi ale vůbec nepovede?!
A každopádně to je i tak asi lepší, než chodit na závody s tím, že na ně nemám natrénováno. Jako dřív. Nebo ne? – Když nemám na závod natrénováno a zaběhnu ho blbě je to jasný: jsem jelito a nemám natrénováno. – Když ale natrénováno mám a i tak ho zaběhnu blbě, přestože objektivně ho mám jít MNOHEM líp (nešlo o půl minuty, ani o minutu..)… je to fakt k naštvání.
Jsem docela zvědavá, co si o tom budu myslet třeba zítra nebo za pár dní. Co na to řekne Víťa a jak to probereme s Dušanem. Protože jasně – nechtěla jsem zklamat ani kluky (Dušan někdy před závodem neohrozitelně si jistý tím, že to půjdu dobře: no a teď si představ, že bys to šla třeba za 25?!).
I když jsem velezklamaná, velesmutná, musím to ukončit jedním: je to jen závod…
