[instagram-feed]

Můj první půlmaraton. Nechci myslet na to, že běžím, a tak dojde i na sex

Ústecký 1/2maraton 5. 9. 2013

Mám to za sebou. Zdolala jsem svůj první 1/2maraton (21,0975 km). Zajela jsem si za ním s Honzou, kamarádem z AVLky, do Ústí nad Labem. Proč tak daleko? Chtěla jsem ho zvládnout ještě letos.

Čekala jsem, že to dám za dvě hodiny dvacet a hůř, nakonec jsem tedy s výsledkem 2:18:06 dost spokojená. Udržela jsem si tak totiž svoje „desítkové“ tempo. Až ke konci jsem několikrát musela přejít do rychlé chůze. Ale hlavně ten pocit po doběhu a den na to! ..až na ty bolavé kotníky a proklínání toho, kdo vymyslel schody.

Nike Run Prague (10km), pak regenerace, čtvrtek na to tréninková desítka, pátek decentní kolečko na Ladronce (4,2 km), v sobotu beach a Grand Prix (10km), ve středu hopsání na trampolínkách s posilováním. Zima a déšť mě od dalšího trénování odradily, maximálně jsem si lehce zacvičila doma. Den před závodem jsem si dala pět kiláčků. Hlavně jít včas spát.

Zatímco před závodem slibovali osmnáct stupňů, sluníčko, ráno čtrnáct stupňů, lehký déšť. Poučena z beache, vezla jsem si tedy s sebou všechny varianty oblečení. A rychlý cukry.

V deset jsme měli sraz na hlavasu, rychlý kafe, dva čokoládový bonbony a v půl do Slovenské strely. Před dvanáctou jsme byli v Ústí, kde nás skutečně vítalo poprchávání. Díky kamarádovi Bobanovi, který nám vyzvedl startovací sety, jsme mohli dorazit až později.

Od původního záměru vyběhnout v dlouhých kalhotech a bundě jsem opustila v šatně, kde byli všichni nalehko. A dobře jsem udělala, bylo mi příjemně. Počasí nakonec vyšlo na běh ideálně: déšť ustal a příjemné chladno.

Před startem jsem se ještě potkala s kopytánem Adamem z libereckého AVL týmu Aspoň bod, to mi udělalo radost.

Namažu se rozehřívací oranžovou emulzí EFFFI (Honza, okoukal to u mě na Nike Run, taky) a tentokrát se předtím i protáhnu. Ve startovním korydoru si poskakuju. Hlavně mám novou baterku do telefonu, která mi na celou trať vydrží!

Vedle mě se připravují kluci, kteří také běží poprvé. Nejsme v tom sami.

Vybíháme, prvních pár kilometrů se mi daří držet se vodiče na čas 2:10. První kilometr zvládám za 6 minut. Hezký čas, ale ne pro mě. Vím, že je přede mnou ještě dlouhá cesta a já kdy uběhla maximálně 13 kilometrů! Chci tedy šetřit síly, musím zpomalit. Jenže s běžci a vodičem před sebou mi to moc nejde, druhý kilometr vypadá podobně.

Hlavně pravidelně dýchat. Běžíme kolem hradu, protínáme i ústeckou chemičku. Na třetím kilometru mě trochu začne píchat v mém nešťastném pravém rameni a začínám trochu vnitřně panikařit. Snažím se ještě víc soustředit na dýchání a v duchu si opakuju, že mě nic nebolí.

Daří se, za chvíli to přejde.

Je zajímavé, na co všechno zvládne člověk při půlmaratonu myslet, aby nemusel myslet na to, že běží. Nádech nosem, výdech pusou. Co všechno zařídit do práce a před dovolenou. Nádech nosem, výdech pusou. Jak začne AVLka. Nádech nosem, výdech pusou. Co si sbalím na dovolenou. Nádech nosem, výdech pusou. Na Murakamiho, jak běžel ultramaraton a jak při běhu nemyslí na nic. Nádech nosem, výdech pusou. Jak na mě v cíli čeká přítel s kočičkou. Nádech nosem, výdech pusou. I na sex dojde…

Po desítce myslím na to, že jsem ještě nic neuběhla a začínám nový závod – desítku, kterou už znám.

Po třináctce se těším z toho, že jsem překonala své naběhané maximum.

Je dobře, že jak mineme desátý kilometr, je občerstvovačka zhruba po každém třetím kilometru. Ionťák i houbička s vodou přijdou vhod.

Až do šestnáctého kilometru se mi daří běžet a nepolevit, z toho mám radost. Navíc se mi snad poprvé povedlo předejít píchání v boku správným dýcháním!

Trasa se vyvíjí přesně podle popisu kamaráda Adama, který dnes „půlku“ běží počtvrté. Prvních pět kilometrů se budeš rozdýchávat, dalších pět chytáš druhý dech – pak už se mi dýchalo dobře; na desítce přijde krize, která odezní na patnáctém a posledních pět kilometrů je očistec.

A skutečně: posledních pět šest kilometrů mě nebaví, chci pryč. Přemýšlím, proč jsme se to vlastně rozhodli běžet?! Proklínám se. Navíc už nezvládám v kuse běžet, a co chvíli přecházím na okamžik do svižné chůze. Každou chvíli se osvěžuju mokrou houbičkou. Kolem sedmnáctého kilometru vidím na druhé straně kilometrovník i pro dvacítku, to je motivující.

Míjí mě holčina v růžovém tričku, s kterou se střídavě předbíháme. Povzbuzuje mě, ať ještě běžím. Díky, holka!

Těsně před cílem ještě vyběhnout malý kopeček, hrůza! Musím jít. Posledních čtyři sta metrů do cíle se ještě naposledy hecnu a doběhnu tam. Už nemám ani sílu usmívat se na cílového fotografa.

Sápu se po termofolii, pomeranči. Pití! Potkávám se tu s bývalým kolegou – fotografem z novin. Fotí mě a ptá se mě, co tam dělám. Co tam asi tak úplně mrtvá v cíli dělám?! Radši mizím, a to už na mě čeká kamarád Honza a objímá mě i Adam (ten to dal mimochodem za 1:38 a vytvořil si tak svůj osobní rekord).

Má radost, já už menší a slibuju, že to bylo naposledy…

Ale stejně pak už ve vlaku vymýšlíme, co dáme příští rok a jak si vylepšíme časy. Cítíme se skvěle! Zvládli jsme půlmaraton! Cítíme se skvěle. Fakt jsme uběhli půlmaraton?!