Na Silvestrovský běh nelze jet s přílišným očekáváním. Předně to má být akce pohodová, navíc jsou všichni přežraní z Vánoc. Mě teda dost překvapilo, že nějakého 30. ráno jsem vážila na deko stejně jako před Vánoci, ale ještě týž den večer jako bych se to snažila dohnat. Hlavně alkoholem. A když si ho dlouho předtím odpíráte, protože NoSugar, NoProblem, není výsledkem nic jiného než bolehlav a divně v žaludku. Do Jablonce jsem tak vyrážela přežralá, ožralá (to zase ne, ale přežralá – ožralá zní libozvučně, no ne?:), i když Podry tvrdil, že den předtím jsem se rozklusávala pěkně. Taky se mi moc nepozdávalo (naštvalo mě), že kvůli námraze změnili trasu (místo kolem 3 přehrad, 2 stejná kolečka kolem jedné). Navzdory tomu jak jsem se cítila, chtěla jsem se porovnat s loňskem. No nic.
Výsledek předčil očekávání. Ještě aby ne, když žádné nebylo:)))
5,8 km za 27:35.5, 10. žena v kategorii (ze 162), 13. žena celkově (ze 183), 115. ze 427 absolutně.
Při rozcvičce (1,5 km), kdy jsme chtěli mrknout, kudy teda poběžíme, mi málem zmrzly ruce, musela jsem si je zahřát o várnici s čajem. A pak tradá na start. Loňská zkušenost velela stoupnout si hooodně dopředu. I kdybych loni byla bývala chtěla/mohla běžet rychleji, špunt na hrázi mě nepustil.
A tak jdu ambiciózně hned do druhé řady, vybíháme 5 minut po chlapech. Držím se v předním chumlu – přestože to hned na startovní rovince bylo kvůli náledí o čumák – a když na hrázi koukám na hodinky, ani tempo není úplně mimo – 4:30. Běží i dýchá se mi dobře, a tak pokračuju v nastoleném. Zažívám docela novou zkušenost, předbíhám a za chvíli běžím docela sama, přede mnou jen pár holek, dalších pár už frnklo.
Když přeběhnu cestu mezi dvěma přehradami, mění se v miniaturní klesání (nebo se mi to alespoň zdálo), a to člověku hned přidá. Psychicky i tempově. Navíc až sem jsme předtím v rámci zahřátí doklusali, vím, co mě čeká. Když se blížím k mostíku před kopcem, prosviští kolem mě Davídek Kučera, no jo, zase bude první! Tady by to taky mohlo pěkně klouznout, proto dávám bacha. A ten kopec? Ani moc kopcem není, spíš takový hupíček, nechávám tu za sebou, tuším, prvního chlapa.
I tak se trochu zadýchám, naštěstí mezi baráky do druhého kola je to zase z kopce, a tam si mohu oddechnout. Lidé, kamarádi, fandí, a tak peláším vstříc ještě jednou tomu samému. Na hrázi předbíhám dvojici dívek a po celé trase také stále víc mužů. Mám z toho radost, žene mě to kupředu. Běžím vlastně od jednoho k druhému, co chvíli kontroluju na hodinkách tempo, stále se držím hodně slušně.
Napadá mě, kdy mi poběží naproti Podry, teda spíš: doufám, že mi naproti nepoběží…:) Leč potkávám ho zase někde za druhou přehradou. Achjo. Ale tradičně se ke mně jen téměř mlčky připojí. Téměř mlčky znamená, že mě chválí. Bohudík za tenhle přístup, vzpomínám knihu Dana Orálka, kde zase Dan vzpomíná, jak někteří trenéři stáli pomalu s bičem u dráhy a na své svěřenkyně pořvávali ve stylu „Pohni, ty krávo tlustá!“ Z tohohle my si naštěstí děláme jen srandu…
Než sbíháme naposledy k mostíku před hupíkem volá na nás pořadatel, že jsem dvanáctá žena. WTF?! WOW! Chochóóó! Ráda bych se ohlédla a zkontrolovala, kdo – a hlavně kde – je za mnou, ale asi se tím nechci zdržovat, možná se bojím, a prosit o to Podryho by mi sebralo síly stejně tak. A tak si jdu stále to svoje. Kopeček jdu hodně opatrně, to jsem asi už nemusela, z kopce se spouštím, cílovou rovinu zamakám, ještě zvládnu předběhnout nějakého týpka, kterého mi Podry již tradičně k tomu účelu vybral.
V cíli se pak cítím docela dobře. Někteří ten přístup kvitují, prý by člověk měl doběhnout tak, že by ještě klidně běžel dál. Message pro mě? Makala jsem málo!
Ba ne, z toho výsledku mám vážně radost.. 🙂 Je to dobrý příslib pro jaro, doufejme… (mezičas na 5 km 23:37, 2 minuty oproti osobáku)
