Úvodní fotka je z tripu v Toskánsku – Londa a San Godenzo – National Park of Foreste Casentinesi Monte Falterona and Campigna
Do posledního závodu týhle sezóny se mi úplně nechtělo. Janovských 11. Cítila jsem, že jsem už unavená, ale hlavně jsem se den předtím trmácela po letištích, za sebou náročné dni nabité programem a do postele se dostala až kolem druhý ráno. Ideální startovací pozice. Díky tomu jsem si ani nestihla vychutnávat dozvuky Toskánska a už se na mě měly valit dojmy nové.
Na druhou stranu bylo prima, že jsme si to týden předem proběhli. Věděla jsem, jakej humus (rozuměj kopce) mě čeká. Ale jak to tak bývá, když je ti něco šumák, je to pak dobrý. A tak jsem si Janov užila. Sice jsem do vrchu neměla příliš lehké nohy (a právě ty byly podle Vítka základ), ale po rovině, natož z kopce, jsem to valila slušně. A bavilo mě to. Čas 01:02:06 týden po osobáku na desítce, jemuž předcházel osobák na půlmaratonu (v Amsterdamu), byl uspokojivý.
A tak skončila moje první opravdová běžecká sezóna.
Za ten rok se stihlo udát tolik věcí, že by mi snad klidně vystačily na roky tři.
Někdo říká za vším hledej ženu, já říkám za vším hledej Vítka. Když se mě dneska někdo zeptá, jak se přihodilo, že mě začal trénovat, neumím odpovědět. Možná, že bych to třeba někde vypátrala, ale nejspíš to není úplně důležitý… Každopádně jsme se domluvili, že mi bude psát tréninkový plán a první mi v mailu skutečně přistál 7. prosince (2015). A hned ten měsíc jsem naběhala pro mě do té doby neuvěřitelných 200 kilometrů. Různé typy tréninků jsem naštěstí znala už z Running Mallu.
Bilance 2015: Running Mall, pláč, stěhování, plán a hvězdný měsíc
Fakt je ten, že jsme tomu asi ani jeden nevěřili. Že budu den po dni poctivě plnit to, co mi napíše. I když to ne vždycky bylo lehký – jako bych zase stála zoufalá na Horský, kdy to prostě nesvištělo, a svištět mělo. Z tréninkového plánu se stala taková moje berlička – aneb uspořádej si den/týden tak, abys odběhala, co plán káže. Skvělý nástroj time managementu. Jistě svou roli sehrál i aspekt, že jsem si Víťovy pomoci hodně vážila, přišlo by mi hloupý, aby jeho snaha přišla vniveč, přiznávám, nechtěla jsem ho zklamat (i když by mu to pravděpodobně bylo jedno:) Ale každý motivační prvek navíc se počítá!
Už první letošní závody potvrdily, že makat má smysl a s každým dalším tohle vědomí narůstalo – ať už to byla Vaše Liga, vyhlížený půlmaraton v Paříži (obrázek vlevo) nebo tradiční Pečky. Řádný důvod zahryznout se do toho ještě víc a nepolevit. Ano, vznášela jsem se radostí.
Jenže na každý horský dráze následuje pěkně ostrý sešup. V mém případě zdánlivě obyčejné nachlazení, které se táhlo tak pitomě (nebo jsem se ho pitomě snažila přeběhat), že mě už před dubnovým pražským půlmaratonem na dlouhé týdny paralyzovalo a každý sebemenší pokus o běh končil nešťastně (co krok, to přinejmenším dvojnásobné úsilí). Sice jsem pak jakž tak překlenula VltavaRun, který jsem si nechtěla odpustit, ale že to bude zase dobrý jsem cítila až v červnu na Běhej Lesy na Karlštejně.
„Trénovanost roste ve vlnách. Po období růstu přichází pád, aby zase mohl přijít další růst o něco výš a menší pád.“ – Vítek
Našli se i tací, kteří tvrdili, že jsem byla přetrénovaná. Já si to nemyslím. Na trénink jsem reagovala dobře, byla jsem v pohodě. Když jsem se někdy na nějaký trénink necítila, nešla jsem ho naplno, výjimečně jsem i vynechala (plán není dogma). Jediné, co jsem třeba mohla udělat jinak, bylo lehnout si hned, když na mě něco lezlo. Ale znáte to…: Je to buď, anebo.
Od trápení k osobákům
Hned jak mi bylo lépe, jsem se do běhu pomalu vrátila. Z tréninkového zvyku se stala železná košile.
Když jsem se koncem června přestěhovala blíže ke stadionu, zařadili jsme i úseky na dráze. Jakožto nerozenou atletku (která si dráhu nestihla obrousit v dětství) mě tyhle tréninky dost baví – není to monotónní běh a rychle to uteče. I když to chce kousnout vystoupení ze zóny komfortu a i když občas trpím všudypřítomnými atlety (proti nimž jsem šnek). Ale tréninkový efekt je značný. A ten pocit po zvládnutém tréninku na ovále!
A pak jsem se zabouchla do Podryho.
…a stěhovala se zase jinam. Můj bývalý kolega z MF DNES a dlouholetý kamarád Richard z RunTour má radost, že na tom má svůj podíl právě jeho seriál, kdy jsme si spolu trasu závodu v Liberci šli jakožto rande projít. A pak jsme tam spolu i běželi, poslední kilák mě doprovodil (uff:)…
A pak jsme se úplně neplánovaně ocitli na SkyRacu v Krkonoších. Píšu to sem proto, že tenhle závod jsem si interně pro sebe vyhodnotila jako ten nejlepší, který jsem letos běžela. Docela paradoxně, protože o sobě hrdě tvrdím, že nesnáším kopce. Paradoxně i proto, že jsem před ním byla dost unavená a nečekala jsem, že nejenže 4 hodiny nahoru a dolů a zase nahoru přežiju, ale i si je navýsost užiju.
V srpnu jsem i napolykala nejvíc kilometrů z celého roku – 254.
Abych je (prý:) na podzim mohla prodat. Jenže místo toho jsem se v podzimních závodech trápila, ať jsem běžela, co jsem běžela – pětku v Ostravě, desítku GrandPrix, ba i na ústeckém půlmaratonu. Mizérie se rozpadla až na veseckém krosu, kde mě Podry s Bóžou dotáhli na bednu a já mohla klidně odjet do skvělého Amsterdamu, kde jsem si posunula osobáček na půlce. Namotivovalo mě to natolik, že jsem se pak ještě – únava, neúnava – rozhodla zkusit jednu desítku – a povedlo se, stlačila jsem ji konečně pod padesát, jupijajej!
V úvodu zmíněná Janovská 11 byla pak už jen příjemnou tečkou za letošní sezónou.
Nová sezóna, nový trenér
Pod vedením Víti jsem odběhala 1 843 km ve 204 jednotkách (ať už jde o trénink, závod nebo klus před/po něm). Kdybych na jaře nepadla, byla by ta bilance ještě lepší. Každopádně ani tak by to moc (tréninku v mém životě) nebylo. A to si musím uvědomit pokaždý, když fňukám, že mi to nejde, nebo sním o ještě lepších výsledcích (nebo když má Podry tendenci mě porovnávat s atletkama, nebo kýmkoliv jiným, kdo celé dětství-mládí prosportoval).
Celkem jsem se zúčastnila 17 závodů (což je docela dost) včetně jednoho v hale.
Podry se mnou logicky začal běhat. Některé tréninky jsme odběhali spolu – zejména ty výletní s přízviskem dlouhý volný běh. Nebo jsme spolu vyrazili na dráhu a každý si šel to svoje. Díky tomu – v kombinaci se svými zkušenostmi – mohl vidět, kde mám mezery (že blbě držím ruce, zpomalím do sebemenšího kopce, divně dýchám, dvacátý tréninkový kilometr je pro mě náročný, .. ) a co mi naopak jde (heh?).
S mírnými obavami jsem vyhlížela, kdy Víťa nadhodí, že by bylo lepší, aby mě trénoval Podry. HEH?! WTF? OMG!
Jenže pak jsme si vysvětlili, že to vážně bude lepší.. a začalo to dávat smysl. Bohužel:)
A tak mě bude od nové sezóny, to jest už od prosince, vést Podry. Dělám si legraci, že mě zabije, ale ve skutečnosti se toho nebojím a dokonce se na to těším. Na sedmidenní nabíhací cykly už méně. Samozřejmě se opět najdou tací, kteří tvrdí, že to je blbost. Ale já a Víťa a Podry víme svoje…
A Vítkovi putovalo jedno obrovské srdceryvné díky za strašně moc věcí… (i za Podryho:))
Být rychlejší než včera
Jo, a třeba taky vypadám vyběhaněji, říkaj lidi kolem. Kromě toho stále poctivě chodím plavat (s trenérem Jindrou a triatlonistama, takže jsem tam zase nejhorší, jupijajej:)) a cítím, že brzy možná prolomím i kraulovou mizérii. Každou chvíli visím doma na tyči a trénuju shyby (kdy ho konečně udělám?; kdy dostanu prstýnek?). Začali jsme chodit lézt na stěnu a hodně mě to baví, i když mě občas přepadne strach, a těším se ven na skály. A objevila jsem skvělej kruháč v Profitku. Vyzkoušela jsem si canicross.
A tak jsem nakonec i to přechodný období přežila. I když jsem se ho původně bála (že strašně ztloustnu a pak nic neuběhnu – aniž by to spolu nutně muselo souviset) a prvních pár dní měla pocit, že absolutně nevím, co budu dělat. Vyřešila jsem to asi ne úplně ideálně, ale nálada se mi zlepšila: místo běhu jsem si naplánovala cokoliv jinýho. S tím, že se chodím lehce proběhnout cca dvakrát týdně, aby nohy nezapomněly a já měla dobrý pocit.
Taky jsem si zkusila na dráze test na 1km: velmi potěšujícím časem 4:15.8
A začali jsme držet „ozdravný jídelní program“ na principu Whole30, který jsme si nazvali „NoSugar, NoProblem„. Sleduj to na Facebooku! 😉 a inspiruj se zdravým vařením😉
Zábava přechodného období
Jaké jsou cíle pro rok 2017? Zaměříme se spíš na kratší trati (5 a 10km) a zrychlení na nich. Prej budu trochu trénovat s atletama. Ať žijí traumatizující zážitky! Vynasnažím se mít víc ráda kopce. Půlmaratony si vyberu třeba dva, pro zpestření a zážitek (jasně, že i na zrychlení). Určitě si chci zase vybrat nějaký zahraniční závod. Stejně tak si tréninkově dám nějaký kros nebo sky race, je to zábava. A třeba možná (!) i na podzim triatlon v Hrádku.
A aby toho běhání nebylo málo, vplížilo se mi i do dalších oblastí života. Někdy v půlce roku jsem převzala časopis RUN (dva v jednom s Podrym:) a v září spatřila svět běžecká příručka Prostě běž!, kterou jsem dala do kupy s Edou Kožušníkem. Už ji máte (přečtenou)?
