Běhej Lesy Karlštejn: můj návrat do běhu?

Běhej Lesy Karlštejn 12 km, 18. 6. 2016

Nebudu lhát, že se mi tam moc nechtělo. Po víc než dvouměsíčním plácáním se v běhu, kdy jsem neměla běhat vůbec (EB virus & vyšší jaterní testy), běhala jsem málo a když už, tak utrápeně. Logicky, ale odmítala jsem se s tím smířit a štvalo mě to.

Vlastně jsem si teprve před pár dny zklamaně uvědomila, že ono omílané „běh ti vrátí, co mu dáš“, neplatí bez výjimky. Člověk může přes zimu poctivě makat, aby pak měl chuť se na to vykašlat. A mohl začínat skoro od znova.

Naštěstí tu byl vždycky někdo, kdo mi to třeba i nevědomky pomohl nevzdat.

Tak tedy Běhej Lesy Karlštejn. První pozitivní bylo, že lze upravit registraci – místo původních 19 jsem mohla běžet jen 12. Za druhé mě začal tahat hamstring a musela jsem vyrazit k Janče na fyzio. Samozřejmě jsem si postěžovala, že se mi nechce, ale její „jeď, to bude pěkný, užiješ si to“ mě dost nalomilo. Když se k tomu ještě později přidalo, že tam míří i kamarádi, v čele s Robertem, přesvědčila jsem se, že v rámci „zase se rozběhat“, bude ideální jet.

I když „předzávodní rozcvička“ skoro tvrdila opak.

A taky se uklidnily játra.

Vlastně jsem se pak i začla docela těšit…

A kupodivu jsem ani nebyla nervózní. Bylo totiž jedno, jak poběžím. Výsledek odtud nelze porovnávat s ničím. Do silniční desítky by se mi asi moc nechtělo.

Běhej Lesy Karlštejn. Spíš zážitkový běh, než závod. Ještěže tak.

Úvodní kopečekMálem jsem dokonce přehlídla „startovní čáru“ a jen tak tak pípla hodinky:) Následoval cca kilometrový výběh. Na zahřátí. Čím výš, tím se cesta zužovala a jelikož už v tu chvíli dost lidí šlo, nebyl to pohyb úplně komfortní. Ani v následných sebězích nešlo předbíhat úplně bez problémů. Každopádně jsem byla ráda, že jsem si vzala trailovky.

Kolem Karlštejna úzkou cestou dolů a záhy zase vzhůru. To už jsem taky chvílema šla, pak zas popoběhla a málokdo kolem mě to měl jinak.

Odehrávaly se tu různé příběhy – třeba ten, kdy slečna sotva popadajíc dech hořekovala, že tohle teda není pro ni a její partner, ač by mohl pelášit dál, na ni trpělivě čekal. Říkám jí: podle profilu trati je tohle nejhorší část, pak už to bude v pohodě.

Notně mylné sdělení. Ale i mně ta víra pomohla 😀

Po tom táhlém stoupáku občerstvovačka na čtvrtém kiláku (kde jsem si vzala jeden kelímek, sunula se dopředu, abych se záhy rozhodla vrátit ještě pro jeden – úlet) a trochu otravná sprška – zas takový horko nebylo.

Než jsme vyběhli k Velký Americe, čekal nás ještě jeden nepříjemnej trail. Ale co. Když nešlo běžet, šla jsem. Na hodinky jsem koukla jen občas, abych věděla, na kolikátým zrovna jsem. Jasně, že tam byly kilometrovníky, ale prostě zvyk. A taky kdy už bude další.

Důležitý pro mě bylo, že je mi dobře.

AmerikaA pak přišla ta závěrečná chuťovka: proběhnutí šachtou, kdy chvílema člověka sužoval neoprávněný strach, kam šlape; a dolů do lomu, kam se běžně člověk nedostane. Úzká cesta i mazlavý povrch opět znemožňovaly nasadit volný pád, ale mnohem víc deprimující byli lidi v protisměru. Co jsme teď naklesali, vracíme vzápětí nahoru. A ono to dolů bylo furt delší a delší.

Na druhou stranu jsem věděla, že nahoře je 10. kilometr a tušila, že pak už to stočíme do cíle. I tak jsem do kopce zase musela jít.

A pak skutečně dolů do Mořiny. Nejdřív po měkké pěšině, nakonec ale zase kousek po asfaltu, nohy v trailovkách trpí. A cílová brána, medaile, hurá žádný špunt jako na velkých městských závodech, a kamarádi, kteří na mě čekají.

Cílový čas 1:16:33 nevím, co znamená (nakonec to nebylo ani celých 12 kilometrů) a je mi to jedno. Dokonce jsem si myslela, že běžím spíš ve druhé části startovního pole.

Mnohem důležitější jsou pro mě pocity. Do cíle jsem nedoběhla mrtvá – jak to umím na silnicích – a ani po čas závodu jsem netrpěla. Kopce byly drsný, ale neměla jsem dojem, že umřu, nebo že bych nemohla dejchat, nebo že mi to nejde. Samozřejmě jsem vnímala, že po těch úvodních výbězích nemám žádnou světobornou rychlost, ale přišlo mi to tak nějak adekvátní.

Když jsem pak doma ještě vyčetla, že jsem 307. z 792., potěšilo mě to. Byť to nevypovídá vůbec o ničem.

Pro mě tenhle závod přesně splnil svůj účel plus přihodil něco navíc:

  • bavilo mě to, začala jsem se (zase) těšit na běh a do tréninku
  • zjistila jsem, že zas tak úplně jsem to nezapomněla
  • nikdy jsem takový = trailový závod neběžela – líbilo se mi to! Není to o tom sekat silnici a v cíli hledat plíce
  • setkání s kamarády
  • pěkná trasa přírodou vedená třešničkou na dortu – což jsem si uvědomila pak hlavně z fotek 😀

Ne, že by mě ale nakonec druhý den nohy nebolely…

Foto: www.behejlesy.cz, moje a od mých kamarádů