Když jsem se v únoru nadšená vracela z Amsterdamu, nečekala jsem, že se sem ještě týž rok vrátím.
Jenže v létě přišel Podry s tím, že když já prý tolik trénuju, on by taky ještě mohl a že by si ještě rád dal na podzim nějaký maraton. Poslední a pod 2:40. A co že se tak na podzim běží… A že prý v Amsterdamu jsou rychlý časy.
A to jsem si zase vzpomněla, že už loni mi Amsterdam nabízel můj kamarád Jirka z Mizuna, které je tamního půlmaratonu partnerem.
Nebylo nad čím dumat, pouštíme si Ilonku Csákovou a míříme do Amstru! Stejně jednoduše jsme zlanařili i kamaráda Bóžu, a když se ten ještě skoro na poslední chvíli zmínil před kamarádkou Evičkou, zformovala se ideální čtyřčlenná výprava.
Skoro nejdůležitějším cílem letošní podzimní sezony, respektive do ústeckého půlmaratonu, bylo udržet se zdravá. To se mi poměrně dařilo, i když jsem nečekala, že mi nevyjdou hned dva závody po sobě (ostravská pětka a desítka grand prix). Na rozdíl od loňska jsem se ale alespoň skutečně udržela fit až do Ústí, kde jsem ale zase mírně otrávena předešlými závody prostě jen běžela.
Pak tu byl ještě vesecký kros, který mi náladu trochu spravil, neboť ukázal poměrně slušné (3minutové) meziroční zlepšení na 3km náročný trati. Navíc naše štafeta „Amsterdamská výprava“ ve složení Bóža, já a Podry vyskočila na druhé místo na bedně. Rýma a slabost stálé žádné, důvod k optimismu.
Mám vůbec běžet?
Sice jsem si hezky přála zůstat fit na Ústí, ale na Amstr jsem asi jaksi pozapomněla, takže to pěkně pár dní před odjezdem začalo oparem a lehkým pobolíváním v krku. Úterý, středu jsem ještě trénovala, ale čtvrtek raději vypustila a místo toho se vydala do zdravé výživy pro všechno možné, jen aby mi bylo lépe. Hlíva s rakytníkem, echynacea, kořeněný čaj, céčko, česneková tinktura Allivictus, ibiškový sirup, prala jsem to do sebe horem dolem. Joo, tak takhle se běhají závody. V pozadí toho mi vyvstávala vzpomínka odpískané půlky pražské. Jenže tohle není Praha, tohle je Amsterdam! Ve skutečnosti jsem ráno předchozího dne před závodem Podrymu říkala, že nevím jestli poběžím. A Bóžovi při klusací rozcvičce, že být to cokoliv jiného, neběžím to. Podry mě paradoxně chválil, jak ji jdu pěkně.
Představa 21 kilometrů, kdy se potím víc než je zdrávo, mě děsila. Naštěstí jsem neměla rýmu a mohla dýchat. A taky to přispělo k tomu, že jsem se tím závodem nijak extra nestresovala. Dokud nepřišlo ráno R. Start po 13.20 znamená, že máte ještě spoustu času se stresovat! A zároveň, že posledním jídlem je snídaně (dala jsem si 2 kusy pečiva se sýrem, šunkou a medem; med i do čaje). Jasně, něco byste pak ještě sníst měli, jenže… se bojíte a máte i trochu stažený žaludek. Výsledkem bylo, že jsem do sebe zhruba hoďku předem s odporem nasoukala alespoň dvě „presportí“ želé. Jako marmeláda na rohlík podle Vítka možná dobrý, ale samotný nic moc…
Podryho nešťastný osobák
Předpověď počasí vyšla ukázkově – z deště, sychrava, spíše chladu, vyklubalo se azuro, slunko, cca 17 stupňů, což je skoro až až. Že jsem si asi 3 kiláky před cílem musela sundat svou obligátní čelenku! 😀
Mrkni, jak jsem testovala běžeckou podprsenku Reebok z e-shopu Total-Store.cz
Překvapivě dobře jsme poblíž startu zaparkovali, poznamenala jsem si na ruku časy na klíčových vzdálenostech a už jsme si to štrádovali vyhlížet kluky – maratonce. Ti startovali o 9.30, a tak jsme to vzhledem k jejich ambicím měli tak akorát. Možná jsem taky byla víc nervózní kvůli Podrymu, než kvůli sobě. Strašně moc chtěl jít pod 2:40 a podmínky pro to taky neměl úplně optimální: dlouhodobé nachlazení a vztek z toho, že měl startovat až ze druhého koridoru. Naštěstí jsem se ani nestihla vzpamatovat, natož vytáhnout foťák a už to dřel do cíle, zatímco na časomíře svítilo něco kolem 2:37. On to vážně dá! A taky že dal. A chvíli po něm Bóža. Pak jsme se dozvěděli, že bohudík udělali to, co jsme do nich hustili, přeskočili oplocenku, aby mohli vyrazit hned ze čtvrté řady elitní vlny.
Hlavně je to celé protkáno ještě jedním vtípkem: Podry si na ten čas nakonec tak moc nevěřil, že se nechal slyšet, že když to dá, do roka si mě vezme. Pak zaznívala řada vtípků ve smyslu, že i kdyby to stihl k finiši včas, sedne si před cílovou čáru a bude čekat. Jenže! V závodním zápalu na to jaksi zapomněl a zakončil ve 2:38:37. Samozřejmě to bylo první a rozhodně ne poslední, co jsme mu celá výprava následně připomínali.
Na jednu strany velká radost, na druhou ještě větší tlak na mě: Podry to dal, tak já musím taky. Do Amstru jsme si prostě přijeli pro osobáky. Jenže představa, že vybíhám jen lehce přes 5min/km – jako v Ústí – mě mírně děsila a moc jsem si to nedokázala představit.
Občerstvovačky Za Běhu
Klasické kolečko: úschovna, lehké rozklusání, pětkrát čurat a nakonec jsme s Evičkou taky proklouzly do lepšího koridoru. Zpětně nutno říct, že jsme měly být ještě víc ambiciózní. Jak je na jiných závodech kritických prvních pár kilometrů, než se dav roztrhá, tady to bylo maso skutečně po celou dobu! Až posléze nám došlo proč: poměrně brzy se mixují půlmaratonci se svými pomalejšími kolegy z celého. Sice je povznášející, kolik lidí jsem za celou dobu předběhla, a to opět od začátku do konce, jenže to sosá značně energie, sil, pohodového rozpoložení a naopak přidává nežádoucí desítky, ba stovky, metrů vztekem kořeněné. V užších místech vás to nutí zpomalit. Na občerstvovačce se samým strkáním rozplácnul nějaký chlap.
Evičky to byl půlmaraton první (za to lítá pětku kolem 22 minut a v mládí úspěšně závodila na dráze), a tak hlásila, že to rozběhne hodně opatrně. Nakonec jsme se sebe držely rovnou prvních 8 kilometrů, než se mě jala obava, jestli jste to trochu nepřestřelily. První kilák za 4:58, další lehce nad pět.. No rozběhnuto klidně i na 1:48! 😀 Takže jsem si radši zvolnila a nechala Evku běžet před sebou – nakonec prý doběhla asi 300 metrů přede mnou, což dělá při našem tempu právě tu 1,5 minuty. Škoda, že jsem se jí vážně nedržela.
Zato se mi povedla jiná věc. Řekla jsem si, že změním taktiku na občerstvovačkách. Místo toho, abych přešla do svižné chůze, jak bývalo mým zvykem, a ztratila tam dobrých 20-30 vteřin, rozhodla jsem se, že je proklušu. Vždycky jsem měla za to, že si tam můžu odpočinout a je to žádoucí, byť se mi třeba do tempa vracelo ne tak komfortně. A ono to šlo! Občerstvovačkou jsem proběhla, a když bylo lidí méně, chňapla po kelímku a srkala Za Běhu. Když se blížil čas gelů (kolem 13. a 17. km), za klusu jsem ho vcůcla hned jak bylo občerstvení na dohled, abych ho záhy svižně zapila.
Zvládla jsem tedy běžet celou půlku ve víceméně konstantním tempu, bez chůze na pití. Jupijajej! A neběželo a nedýchalo se mi vůbec zle.
Jako když běhám na dráze?
Ale kudy jsme to vlastně běželi? Kolem proslulého Rijksmuzea? Těžko říct. Člověk měl co dělat, aby zvládal toho permanentní hada před sebou – marně čekajíc, kdy se konečně rozplyne.
Fanoušky na každém kroku jsem si ovšem vychutnávala, stejně jako množství hudby po trati. Každou chvíli jsem se zaradovala nad oblíbenými motivačními rytmy. Zněly známé vypalovačky, ale sotva bych si vybavila jednu z nich.
Taky jsem očekávala, tedy spíš se děsila, kdy se objeví náš fanklub – a přišlo to až poblíž cíli v příjemném parku. Evo, makej, vypadá to dobře (= běžíš na osobák), slyšela jsem. No nic, běžím dál. Tempo lehce pokleslo a já už si ten konec vážně přála. Kilometrovníky s GPS mi přestaly sedět až ke konci. Alespoň jsem ale neměla pocit, že se závod tak děsně vleče jako v tom Ústí. Odsejpal tak nějak rychleji. Taktiku ukrajování kilometr po kilometru jsem ale měla stejnou. Jen ten poslední byl nějaký delší.
To probíháte bránou s monstrnápisem 500 metrů do cíle, všude děsně moc fanoušků, ale už to docela bolí. Náběh na stadion a zbývající vzdálenost se krátí. Snažíte se navodit pocit „jako když běhám úseky na dráze“, jenže je tam příliš moc lidí – vlastně se sluší spíše říct, že už nemáte moc sil na to vyseknout ukázkovou dvoustovku, stovku, padesát metrů… a už si sedám na zem za cílovou bránou. 01:52:14, to není špatné, ale nemám šanci se radovat, protože mě vždycky nehorázně irituje, když doběhnu a chybí mi životní prostor. Chci se vypařit a nejde udělat krok. Vážně to bytostně nesnáším! Já vím, tak proč to běhám?!
Kdyby..
Než se dostanu ven, trvá to snad celou věčnost. Evičko, ty máš osobák! Pořád ale ještě tohle nadšení nesdílím. Čím hůř: analýza toho, že kdyby … jsme šly víc dopředu a nepředbíhaly tolik lidí a nenatočily 300 metrů navíc, a nebylo třeba i takové teplo, bylo bývalo by to lepší…
Zpětně asi radost mám, je to zlepšení o 2:20, to není málo, ale .. stejně si bude člověk říkat ale…
Ba ne, je to pro mě i trochu signál, že pořád můžu jít ještě lépe, a to je pozitivní. Že Evička říkala, že jsem běžela lehce a Podryho bavilo z fotek vydedukovat, jak v cíli dřu. Nakonec se cítím tak dobře, že si ještě o víkendu zkusím desítku.
A pak už jsme si mohli užívat krásy Amsterdamu, neb den předem jsme se nechtěli couráním příliš vysilovat, i tak jsme ale byli poměrně vyčerpaní řešením v expu, kdy jsme málem nedostali startovní čísla (ano, odtud Podryho hroucení se, že nepoběžím z elitní vlny), a spořádáním povinné vafle!
A pak už jako v únoru, procházka centrem mezi kanály, Red Light District, bez níž by Podry neusnul, obří hotdog jakožto jídlo ideální pro sportovce…
V pondělí směr domov, očekávaný příjezd ve 20:00 se o 5 hodin natáhl kvůli zácpě na německé dálnici. I když jsme nadávali, ve výsledku to bylo docela jedno. Hlavně, že jsme si splnili amsterdamské cíle..
