Co tak napsat k uplynulé Grand Prix?
Bylo ku*va horko.
Zatímco svůj první závod jsem chtěla vzdát po 500 metrech, svůj poslední někde kolem sedmého. Když mě předběhl vodič na 50 minut. Naštěstí mi záhy ve vteřině, když jsem srabácky přešla do chůze připravená to skutečně zabalit (Podry taky vzdává závody, když mu nevycházejí podle představ:) – na tuhle možnost a nešvar musím hodně rychle zapomenout), problesklo hlavou, že si zlepším alespoň loňský čas. A bála jsem se otočit, zda za sebou neuvidím vodiče na 55 minut. Pak na to i vhodný moment přišel. Až v hospodě jsem se dozvěděla, že žádný vodič na 55 není… 😀
Chtěla jsem si spravit chuť po Ostravě, ale zase to nevyšlo. A došli jsme k tomu, že za to může jen a jen to horko (dobrý alibi, ne?). Blbě se mi dýchalo, sucho v krku, potila jsem se jak prase. Tohle nebude moje počasí.
Cítila jsem se dobře, odpočatě, pozitivně, správně najedená, s osobním pace makerem po boku, dobře jsme to rozeběhli – jako fakt dobře, nepřepálili jsme to, šlo se mi hezky, lehké nohy, dlouhý krok. Než mi zase došel kyslík.
S časem 53:37 spokojená nejsem, ale je lepší než loni. O víc než 3 minuty. Ale taky o více než 3 minuty za osobákem. A jen o minutu lepší než na kopcovité liberecké RunTour (taky divný). Když se podívám do výsledků, když bylo vedro, šla jsem vždycky enormně hůř.
Každopádně mě to tak nenaštvalo jako ta Ostrava. Místo toho, abych fňukala, že mám natrénováno a pak nejsem schopná zaběhnout závod, přešla jsem do „můžu být na sebe pyšná, jak trénuju“ a aspoň lépe než loni. A pak když jsem se svou sociální fobií stepovala čekajíc na medaili a hlásili, že Vítek doběhl druhý, měli jsme taky radost. A pak s kamarády do hospody. Takový pohodový výlet do Prahy (hahaha).
S Podrym po boku se mi navzdory tomu utrpení běželo hezky. Vlezli jsme si do patřičného koridoru, ten rozběh nebyl až zas tak strašný. Pro něj, kdo celý život běhá vepředu to byl každopádně fakt zajímavý a jedinečný zážitek.. 😀 Myslím, že zároveň neopakovatelný.. 😀 Protože se samozřejmě našli i tací, které jsme v úvodu museli trochu drsně prokličkovat. Do toho tramvajové koleje, kostky. Tisíce hobbíků. To nezná. Jindy na desítce pít nepotřebuju, ale tady jsem měla nesmírný sucho v krku, a tak mi trpělivě podával kelímky – měla jsem pít, a polívat se. Jenže za sto metrů bych klidně pila znova. Nenechal mě to zabalit. Říkal, ať nekoukám na hodinky a že běžím hezky.
Nakonec jsem to v cíli rozsekla vtípkem, že nemusím vyhrát, když mou největší výhrou je on… 😀 A smutek z už druhého zpackaného závodu byl ten tam.
I Víťa pak mluvil povzbudivě.
No, jdu dál… Příští týden asi půlka v Ústí. Anebo taky ne a za 14 dní nový pokus na desítce… Uvidíme. Stejně tak je ve hvězdách další masová Grand Prix, kterou jsem letos nechala za sebou už popátý. Například nedělní Běh Cvikovem, kde jsem zase tak trochu dělala support já, byl jiný kafe…
Závěrem snad ještě jeden vtípek – takový blbůstky mě vytrhnou z toho stresovat se před závodem nebo následným neúspěchem (ne, že by mě to přestalo štvát úplně): na pumpě po cestě do Prahy si kupujeme pití. „Vezmi se něco neperlivýho“ a sám si koupí mirindu. – „A ty jako bublinky můžeš?“ – „Mně to nevadí, když jdu jen klusat…“ – …zatímco já málem umřu…
53:37 – 252. žena z 2 066 – 1 949. z celkových 5 728
