Zittauer Gebirgslauf – když nejde o bednu, nejde o nic

Před startem s kamarádem Danem

Dřív když jsem jezdila na závody, mohla jsem si tak maximálně nadávat, že nemám natrénováno. Přes tohle jsem se už překlenula, ale spolu s tím se vyrojila potíž nová: tlak bedny. S Podrym totiž objíždíme různé pouťáky, kde konkurence nebývá tak velká a já tak celou cestu na závod většinou poslouchám, že bych mohla být i na bedně. Což na mě logicky trochu klade tlak a očekávání. I od sebe samotné. Protože bejt na bedně se nikdy neomrzí (od koho jen jsem to už slyšela?:)

U Zittauer Gebirgslaufu nebyla situace jiná. Přičemž je pro mě vlastně i novinka to, že běhám závody v terénu, s kopečkama. Fakt je, že tempáče na „3,9“ jsou na to přípravou dobrou. Budiž mi nabuzením i to, že poté, co jsem se na 3,9 dvakrát necítila úplně dobře, jsem ji v týdnu před závodem vyšvihla o minutu lépe (tj. za 19:52).

Kéž bych tak moc neběhala hlavou…

Zittauer Gebirgslauf startuje v německém Olbersdorfu, asi 30 km od Liberce, a běží se Žitavskými horami. Shodou okolností mě sem Podry vzal už loni v srpnu a kousek jsme tudy běželi. Všem teď s radostí vypráví, jak jsem se tam nadávajíc kousla v kopci, že už dál neběžím.

Počasí se do neděle, po sobotním sněžení pod Smrkem, naštěstí umoudřilo a byl pěkný slunečný den.

Zázemí závodu vypadalo moc hezky, na 44. ročníku to už očividně umí. Přihlašovala jsem se až na místě, tedy za 10 eur, fronta nebyla nijak dlouhá.

Zatímco den předem jsem se pod Smrkem – čekajíc na Podryho, který běžel (a vyhrál:) nový závod ze seriálu 7 pohoří – pěkně rozcvičovala, v neděli mi do běhu úplně nebylo. Možná jsem si taky toho rozcvičení naložila víc, než by se hodilo. Pravdou taky je, že jsem měla po velikonočním závodění relativně tréninkové volno. Hlavně jsem ale zase měla „svojí náladičku“. Kéž bych tak moc neběhala hlavou…

Start v 10.25. Pěkně jsem si s kamarádem Míšou stoupla skoro do první lajny. Abych mohla být záhy demotivovaná tím, kam to všichni tak upalují a proč mě sakra předbíhá snad 200 lidí?! A tolik holek?! Čau bedno! 🙁

Leč držela jsem si to svoje. Věděla jsem, že nemusím jít první kilák za 4:30, protože je to mírně do kopce a bude hůř. Kopce vzhůru moje silná stránka nejsou. Navíc jsem si se svým rozpoložením říkala, že dneska není závodní den, neměla jsem pocit, že se mi běží dobře. Ne, to není dobrá závodní strategie. Naštěstí, ani nevím jak, jsem se brzy docela uklidnila a trochu tam ten závodní bejky mód naskočil.

Když nemáte rádi kopce…

Trasa a profil závodu

Asi i proto, že záhy jsem začala předbíhat já. A když nemáte rádi kopce, tak nějak i víte, že je moc běhat neumíte a najednou za sebou necháváte hloučky lidí, přidá vám to. Vždycky jsem si vyhlídla nějakou holku, hryzla se, a za chvíli už byla před ní. Trochu horší bylo, že než jsem se vydrápala až nahoru, holky došly a já nevěděla, kolikátá jsem. Totiž: první 4 km jsou do kopce, občas víc, občas míň. Překvapivě jsem ani neměla chuť přejít do chůze. Nejspíš proto, že jsem věděla, že bych ztratila svou pracně vydobytou pozici. A na vrcholu toho kopce se vedle mě zjevil Podry. Až po závodě jsem se dozvěděla, že mi byl celou dobu v patách, sledoval mojí strategii a taky zadky soupeřek, samozřejmě. Ale já ho mám prej nejhezčí. Taky samozřejmě.

Zhodnotil, že do kopce jsem mohla zabrat víc. Já byla ráda, že jsem ho vyfuněla! Ale pak přišla moje disciplína. Udělejte mi prosím vás někdo závod v běhu z vrchu. Stejně jako Podry původně všem slepičil, jak jsem tehdy nechtěla pokračovat vzhůru, teď všude hlásil, že mi z toho kopce div nestačil. Já mu naopak neopomněla říct, že se mi tam, v tom trailovým seběhu s kořenama a kamenama, chvílema trochu motal. Kopce dolů jsou moje parketa, nebojím se, natáhnu krok a letím. Vždycky si vzpomenu, co mi říkal můj kamarád Casey, když jsme předloni běželi Vltava Run a on mě doprovázel na mém večerním úseku. V seběhu si musím odpočinout a běžet ho víceméně zadarmo.

Tohle byl docela příjemný seběh, až na jednu výjimku nijak zvlášť prudký. A to pak předbíhám i kluky, a moje ego se má ještě líp. Tady jsem předběhla malou holku, která pak byla druhá nebo první na bedně ve své kategorii, ale kvůli krátkému sestřihu jsem si nebyla jistá, jestli to není spíš kluk.

Pak se to trochu narovnalo a mně bylo jasný, že tempem nesmím polevit. Navíc, když mě ten vedle mě ustavičně chválil. Už jsem to tu někde psala, ale holky jsou rády chválený. Ani já to nemám jinak.

Mocný finiš

Za chvíli jsme už přebíhali koleje – nechtěla bych zažít situaci, kdy mě zdrží vlak… A pak už byli v místech, kde jsme se předtím rozklusávali. Pole podporovatelů houstlo.

Cíl na stadionku, to mám docela ráda

Náhle Podry zmerčil po delší době další a taky jedinou ženu. Byla docela daleko, ale i tak jsem dostala (tradičně) za úkol ji předběhnout. Do cíle mohlo chybět nanejvýš 600 metrů. V tom jsem cítila, jak mi z culíku mizí gumička. WTF? Ale tím jsem se nemohla nechat rozhodit. Nevěřila jsem tomu, ale při průběhu startem jsem tu copatou holku měla docela na dosah. Jenže pak mi cukla a já dostala pocit, že už nemůžu. Syknu na Podryho, že to nedám. Co mi asi tak mohl říct? Makej Bejky! A tak jsem vydolovala poslední zbytky sil, narvala to tam ze špiček a nahodila mohutný finiš. Už už bych se zastavovala pod nafukovací bránou, když mi došlo, že to ještě není cíl, ale ještě tak 50 metrů. Tu holku jsem urvala. Spokojeně jsem se skácela k zemi. Yes! Nakonec to všecko dopadlo docela dobře.

Chtěla jsem to tedy běžet rychleji, ale i čas pod 40 byl fajn.

Trvalo ale dlouho, než jsem zjistila, jak jsem se umístila, přičemž jsme se dohadovali, kdo vlastně je a není na bedně.

Čas 39:53 – 4. v kategorii „ženy nad 20 let“ (na 3. jsem ztrácela 20 vteřin… vůbec jsme ji neviděli); 6. dospělá žena celkově; 9. včetně juniorek ze 173 – tý copatý holce jsem časově dala jen vteřinku:) ; celkem 65 z 468.

Zittauer Gebirgslauf 7,5 km, 30. 4. 2017

Při pohledu do předešlých výsledků nutno říct, že letos byla konkurence silnější, dorazili triatlonisti a asi i více atletů. Naštěstí vyhlašovali i to 6. místo a já tak opravdu byla zas i na bedně:)

Resumé: Zápasit s těma mladejma hubenejma holkama bez zadků je fakt náročný!

Za druhé: jsem opět ucítila touhu a chuť do tréninku.

Čekání na vyhlášení jsme si pak krátili utrácením veškerých eur (tj. asi 20:D), který jsme ve třech, s Podrym a kamarádem Danem, měli. Jedli jsme bratwursty a pili radlera. Byl za námi další povedený závod, na který se určitě chci zase za rok vrátit.