Závěrečné Běhej lesy: Snová šňůra zpečetěna

Spolu

Běhej lesy – díky!

Skončil poslední letošní závod seriálu Běhej lesy. Škoda, že za doprovodu chladného zářijového počasí. I když pravda, ani to nám zážitky a celkový dojem nemohlo zkazit. Skončil poslední letošní závod seriálu Běhej lesy, a mně teprve došlo, jak moc fajn to vlastně bylo…

Díky tomu jsme se dostali na místa, kam bychom asi jinak nevyrazili, většinou jsme si závod spojili s celým víkendovým pobytem, proběhli jsme se po neznámých cestách, ochutnali neznámé restaurace.

Navíc nejenže jsme bojovali každý sám za sebe, bavili jsme se i párovým závoděním v tandemu. To s sebou taky neslo zodpovědnost vůči týmu, a když bychom na trati už už nemohli, vzpomněli jsme si na krédo našeho Bejky Týmu „bednám vstříc“ a to nám nedovolovalo polevit. Když to vyšlo, sdílená radost byla velká. A tak jsme si postupně na pěti závodech ochutnali všechna možná umístění. Přes to, kdy jsme si hned napoprvé věřili a skončili až pátí; kdy se mi závod nepovedl, a i navzdory tomu jsme si mohli stoupnout na příčku nejnižší; smolnou bramborovou pozici; euforické vítězství v domácích Jizerkách; až po dosud chybějící druhé místo v závěrečných Boleticích. – Pomyslné zlato nám vyfoukli jen Dva běžci, kterým to jakožto našim kamarádům odpouštíme:)

Pravdou je, že když jsme se před závodní sezónou na pár vybraných závodů hlásili, neměli jsme v úmyslu objet těch „lesů“ tolik. Spousta lokalit byla dost z ruky, Podry už nechtěl běhat dlouhý trati, a ani já jsem neměla v úmyslu příliš závodit na čemkoliv delším než je 10 km. K tomu ty (moje oblíbené) kopce. Jasný byl Karlštejn, Lednice a Vysočina. Na Jizerskou jsme chtěli taky, máme to přece coby kamenem, jenže tam dost dlouho visel otazník, jestli nebudeme muset pracovně mimo. Ještěže jsme tam nechyběli!

Nečekaný závod – nečekaný výsledek

Neměli jsme v úmyslu objet těch „lesů“ tolik, a tak mě ani přinejmenším nenapadlo sledovat nějaké celkové pořadí, pídit se po tom, jaké jsou vlastně jeho podmínky. Podry – jakožto známý analyzátor veškerých výsledků veškerých závodů v ČR – to samozřejmě v povědomí měl a když se mu povedlo pár prvních závodů, začal si pohrávat s myšlenkou i na celkové vítězství. Říkal, že příští rok už budeme zase závodit jinde, a tak už ta šance třeba nebude. A tak se přihlásil i do Boletic. Totiž: do celkového pořadí (a každá trať má svoje) se počítalo pět nejlepších výsledků.

Fajn, proč ne, pojedeme na výlet a já si tu dlouhou trasu proběhnu jakožto dlouhý běh, to se mi před půlmaratonem v půlce října neztratí. Další „jediný“ volný víkend už ale všanc závodění nedám! Ne a ne a ne. Jenže pak ten pitomec – jakožto známý analyzátor veškerých výsledků veškerých závodů v ČR – taky zanalyzoval, že já, pokud podám svůj standardní výkon, mohla bych být klidně celkově třetí ženou na kratší trati. Ještě tu byl ale jeden předpoklad – jedna z holek, které byly přede mnou, by nesměla přijet. A Terezka Měchurová se v boletickém termínu zrovna trochu smolně vdávala.

Já bych se teda taky radši vdávala, než bejt třetí.

Nejdřív jsem tvrdila, že je mi to jedno, že to třetí celkový místo nepotřebuju. Že si radši jeden víkend od závodění odpočinu. Protože Boletice by byly už mým sedmým startem v řadě. Navíc ten bronz nebyl vůbec jistý. Taky se mi ten závod nemusel povést a já bych byla uzávoděná, čtvrtá a naštvaná. A Podry by to pak dostal dost sežrat.

Ale stejně mi to furt leželo v hlavě. Když mě ještě hecli lidi na Facebooku (jako vy:), bylo jasný, že to vzdát nesmím, že to musím zkusit. A povedlo se! Stálo to za to! …i když jsem teď nastydlá :/

Nevím, jestli to je placebo, ale co jsem se začala každý den věnovat jógovému pozdravu slunci, zase se trochu víc zaměřila na stravu a hlavně odstřihla ze svýho života věci, co mi nepřinášely radost, ba mě přímo s…ly, je mi líp – a logicky se to musí odrážet i v běhu. Už nikdy nechci dělat nic, co mě bude stresovat víc, než aby mě to těšilo!

Celkový třetí místo je hezký a zážitek. Dostala jsem mj. klobouk s pérem a originální trofej. A diplom! Velkou radost mám z toho, že po 10. ženském místě v Jizerkách jsem si vylepšila svoje maximum na Běhej lesy na 6. příčku. Možná(!) bych měla i na pátou – na Evu Crhákovou přede mnou ztrácím jen 10 vteřin, ale s Podrym jsme se domluvili, že vzhledem k tomu enormnímu množství závodů si poběžím hlavně pro to celkové umístění, než abych se tam úplně vyšťavila. No, zpětně o tom trochu přemýšlím, ale… už je to jedno.

Konečně boj!

Hlavně se mi ale dost líbilo, že to pro mě konečně mělo parametry závodu, kde jsem mohla zkoušet taktizovat, a taky že trať byla dost pestrá. Ne jako jindy, že povětšinou běžím sama. Anebo s klukama. Holčičí čelo nám sice uteklo do nedohledna, ale pak jsme u sebe zbyly tři holky. I ta jedna – Evka – celkem utekla, ale měly jsme ji s Martinou Pelikánovou na dohled. Té jsem se dost držela, na chvíli ji předběhla a pak se zase vezla. Změnilo se to až v enormně blátivém kopci, kde jsem proklínala Podryho, že „to bude na silničky“ a kde bylo výhodnější jít, než se snažit běžet. I tak to bylo krok nahoru, půl kroky svezení zpátky. Tady jsme sice dostihly, ba předběhly Evku, ale zase mi o dobrých 50 metrů prchla Martina. Tušila jsem, že to je holčina, která je v celkovém pořadí za mnou, taky jsem ale doufala, že i kdyby se mi ztratila nadobro, bodově na tom zůstanu lépe. Každopádně jsem to ale nechtěla nechat jen tak. Naštěstí záhy přišla moje seběhová paráda a můj náskok se stále zvyšoval a zvyšoval. Jenže to už před námi byla taky opět Evka. A já i možná trochu cítila, že na rovinkách to víc rozbalit nemůžu. Hlavně ale Podry říkal, ať to nijak nehrotím. Že po závodě zase říkal trochu něco jinýho, je věc druhá… 😀 (přeháním 🙂 viděl to stejně jako já – prostě těch 10 vteřinek je škoda!) Takže teď už šlo jen o to doběhnout. Taky jsem se modlila, abych se na tý louce nebo lesní cestě a blátíčku někde nerozsekala. Prostě silniční závoďačky! Asfaltový padák do cíle pak už byl ale na jistotu.

Když jsem doběhla, Podry se (opět) divil, že už jsem v cíli. Já jsem se divila, že se nekácím k zemi, ale mohu mu nadšeně líčit dojmy – jak jsem se honila s holkama! Brr, dala se do mě děsná zima. Ze začátku pršelo, a tak jsem byla celá promáčená. Ani radost, když jsem zjistila, že jsem šestou ženou, mě příliš nerozhicovala.

Škoda, že zrovna na poslední Běhej lesy se počasí úplně nevyvedlo. Jindy nám přálo. Dvoje boty s sebou byly málo, všechno promáčený. Alespoň že tu byla restaurace, kde jsme se mohli před vyhlášením zahřát. Poukázky do lékárny Dr. Max se pro mě staly příznačnými, odnesla jsem to nějakým nachlazením 🙁

Doplnili jsme sbírku umístění pro Bejky Tým, Podry si došel pro první místo jakožto Lesů pán a já tedy pro to „původně nechtěné“ třetí. Ještěže tak. Určitě by mě to mrzelo! Po cestě do Boletic jsme si i příznačně vyzvedli to vyhrané kolo z minula. Náš rok s Běhej lesy byl zpečetěn krásně! Běhej lesy – díky!

Tipy v okolí

Ubytování

Pension Marie – Renata, Kladenské Rovné

Super poměr cena – výkon. Kousek od Českého Krumlova i startu v Olšině. Klidná příroda na běhání. Stolní tenis. Kuchyňka a lednice. Snídaně – klasická, uvítala bych více „healthy food“. Pohodlná postel. Moc příjemná paní domácí.

Jídlo

Dát si někde běžecky ideální jídlo je docela oříšek.

Před závodem (start v 15) jsme se zastavili ve skvěle vypadající restauraci Sen (Černá v Pošumaví). Těstoviny tu měli jen se smetanovou omáčkou. S rajčatovou byly noky. Asi škoda, že jsem se nezeptala, jestli by nešla rajčatovka do těstovin.

Raději jsme se přesunuli jinam – Pension U Méďů u Lipna. Boloňských a těch s pikantní omáčkou jsem se bála. Nabízeli ale i samotné těstoviny. K tomu jsem si řekla o kuřecí přírodní steak a kečup. Maso bylo fajn. Ale rozvařenější těstoviny jsem nejedla už dlouho. Naštěstí se mi na ně nakonec asi běželo dobře… Nicméně jsem za to platila asi dvě stovky..

V areálu v Olšině jsme si dali po závodě ryby. Pstruh na mandlích se šťouchanými bramborami i Podryho smažený kapr byly moc dobrý!

V Českém Krumlově jsme si dali čaj v kavárně U dvou andělů a pak ještě čokoládovou pralinku v Omnes Caffe. Obojí v pohodě.

Na Hluboké jsme dlouho váhali, kam zajít. Nakonec jsme vybrali Švejk Restaurant Knížecí dvůr. Moje kančí medailonky mohly být křehčí. Ale se švestkovou omáčkou a opečenými bramborami mi chutnaly. Hlavně tu ale mají místní – hlubocké pivo.

Výlety

Příroda v okolí Kladenského Rovného a Olšiny.

Český Krumlov s historickým centrem, meandrující Vltavou a zámkem.

Zámek Hluboká nad Vltavou.