Ó, bože, kéž bych se dokázala oprostit od běžecký depky uplynulých dní. Která se plíživě blížila už delší dobu, a o víkendu tak nějak vygradovala. O víkendu, na kterej jsem se hodně těšila. Takže taky možná proto to tak dopadlo. Původně jsem si myslela, že repo o #vokolopriglu zvládnu naťukat hned v autě po cestě z Brna, neb cesta je to dlouhá, nakonec jsem ale potřebovala nechat si to uležet. Doufaje, že přijde osvícení a já napíšu krásně pozitivní článek. Protože nejhorší je, že ten závod za to ani trochu nemůže! Když píšu články pracovní, samozřejmě se kousnu, a nezbývá mi moc nic jinýho, než popisovat fakta, ale blog, to je něco jinýho. Na blogu se fňuká a brečí, v lepším případě slaví, když je co. Čili můj blog byly, jsou a budou emoce. Převážně.
Za to, co teď napíšu, bych měla být nejmíň na hranici upálená, ale ona je to pravda… Vokolo Priglu spadá do těch závodů, kdy o nic nejde. Což zní super! Trať dlouhá 14,1 km je unikátní, stejně tak její profil. Takže tuplem když to běžíte poprvý, jen těžko úplně přesně odhadnete, jestli je dobrý běžet to za hodinu nebo za hodinu třicet – nadsázka. Jenže to nesmíte být já a Podry nesmí být Podry. Protože samozřejmě došlo na analýzu, za kolik bych to tak asi mohla jít. „Myslím, že pod 1:10 je reálný,“ nadnesl manžel – vycházeje i z toho, jak jsem kolem brněnský přehrady běžela v tréninku. I já věřila tomu, že to reálný je a kdybych tak opravdu nakonec dokázala běžet, věřím, že teď tu nebrečím a slavím.
Ale neběžela jsem.
A tak brečím.
Negativní hlas, prevít v mý hlavě
Z objektivního pohledu pozorovatele z venku musíme být praštěný oba, ale… Anebo jsme prostě jen ambiciózní, což zase ale podle mě zas tak špatně není. Horší je nechat se tím pak takhle blbě semlít. Ale ono to zase bude dobrý!
Výsledek 01:10:52 totiž sám o sobě úplně marnej není. (Byly by horší časy, třeba 01:11:02…) Marný (a stěžejním důvodem mýho aktuálního rozpoložení) je, jak jsem se po čas závodu cítila. Věděla jsem, že tam nenechávám všecko, protože to prostě nejde.
Přisuzuju to asi tak tomu, že:
1) jsem se v závodní ráno probudila s bloklejma zádama
2) jsem si bůhví proč natáhla kompresky… i když vím (!), že v nich nezávodím úplně ráda, zato v nich spím před závodem, což jsem neudělala
3) se mi v pátek před startem klusalo výborně, což je u mě většinou předzvěstí tragédie dne následujícího
Když si to teda poskládám tak nějak na jednu hromadu, největší úskalí leželo v hlavě. A s tím už se pak prostě běžet nedá. Ano, snažila jsem sama sebe přesvědčit, že je krásný podzimní den, barevný stromy, hezká trať,… Ten prevít negativní hlas v mý hlavě byl silnější.
1) Nešly mi zvedat nohy. (Ó, kde je ten pocit lehkosti z jarní Valencie?!)
2) I když jsem chvíli běžela třeba po 4:37, připadala jsem si, že se plahočím 6 min/km
3) Z kopce nebo po rovině jsem soupeře předbíhala, zatímco v sebemenší nakloněný rovině směrem vzhůru si mě namazali na chleba. Jako by mi chyběla síla a energie.
4) No, chybu jsem udělala asi hned na startu, když jsem si blbě stoupla doprostřed svý vlny a pak se tísnila v davu – což nijak extra nevadilo do chvíle, kdy se cesta na chvíli zúžila na jednoho člověka a skoro jsme stáli. A když se ještě v tuhle chvíli někdo rozhodne zapózovat fotografovi, je to s prominutím na koupačku v príglu… Prostě věřím, že jsem tu ztratila (dost ze) svých 53 vteřin, který by mi chyběly ke štěstí.
Manžel byl smutný, když na mě někde u 13. km čekal a já mu (překvapivě! slušně) odfrkla, že chci běžet sama. (Jo, taky jsem ještě vydychla, že se mi běží pěkně na pí… )
Takže je zřejmý, jak jsem se po zbytek dne tvářila (pardon všem, co mě kvůli tomu nešli pozdravit..). Jenže mě fakt bylo do breku…
(Nebudu se tu rozepisovat ještě o tom, že veškeré mé letošní výsledky jsou adekvátní (ne)tréninku, čili se čílím zcela zbytečně… To možná ještě sepíšu v nějaký svý bilanci…)
Když závod dělají nadšenci
A teď už k Vokolo Priglu. Pokud si odmyslím svůj výkon.
Ten závod mě nadchl. Smýšlení, přístup a servis organizátorů.
A vlastně mě má mrzet, že se mi ho roky předtím nepodařilo vtěsnat do naší termínovky. Čili letos jsem tomu už dala prioritu. Vždycky když jedu do Brna, nevynechám příležitost si tu jejich přehradu oběhnout – byť pokaždý nechápu, proč není celá runners friendly, nýbrž na jedný straně sviští auta.
To, že se Vokolo Priglu hodí k Centru Anabell mě napadlo už někdy před dvěma lety, závod v Brně, sídlo organizace v Brně, běh a podpora neziskových organizací. Jenže tehdy to nějak nedopadlo.
Jaká byla naše radost, když se mi po těch dvou letech letos na jaře otec závodu Petr Božek ozval. A když jsem jela do Brna příště znova, kromě oběhnutí priglu dali jsme si kafe. Nápad toho věnovat Anabell část registračního poplatku, pokud si závodník odepře jídlo v ceně startovného (nebo tričko) mi přijde vzhledem k problematice boží. A konečně taky někdo správně vnímá, že jídlo a sport spolu neodmyslitelně souvisí a poruchy příjmu potravy právě taky. Je to celý takovej různými směry propojenej začarovanej kruh, kde jsou hranice mezi tím, co je ještě zdravý a co už ne hodně tenký. Prostě mi to k sobě sedí a jsem za to ráda. Taky proto jsme pak psali na téma výživy sérii článků.
Strašně mě bavila komunikace před závodem, tipy na Facebooku, soutěže o fakt hodnotné dárky od partnerů, perličky ze zákulisí. Trénink v neděli před závodem okolo přehrady, kdy jsem shodou okolností zase do Brna měla cestu. A který mi neuvěřitelně sedl, že jsem měla pocit, že v závodě pak musím letět…
A tahle boží přátelská – až rodinná – atmosféra a prvotřídní servis se proplétaly i celým závodním dnem. Famózní babí léto to jen podtrhlo. Ony tyhle dojmy nejsou dost dobře přenositelný a nejlíp si je zažít na vlastní kůži. A že se to nezdá jen mně, potvrzují i reakce kamarádů a známých na sítích.
I když jsem tam nic moc nezaběhla.
Ono je prostě chtě nechtě poznat, když závod dělají nadšenci… v podstatě jen tak.
Můj manžel coby eliťák měl pro sebe zázemí se šatnou a sprchou a občerstvením v budově (řeknu vám tajemství – sám se šel vykoupat na hotel – byli jsme ubytovaní v Santonu, asi 1,5 km od startu, z výhledem z terasy na brněnské móře a s luxusně jemnou ovesnou kašičkou (a nutellou!) ke snídani, zatímco já byla líná a chtěla zůstat na závodě, a tak mi půjčil kartičku a šla jsem do sprchy tam). Ale i naše zázemí bylo parádní – velký převlíkárny, úschovna, hodně toiek. Stánky partnerů s programem, stánky s občerstvením. Po závodě taky tvarohový koláčky… A ani po závodě zpravodajství s personifikovanými mraky fotek neutichlo.
…a víte co?! Já se sem příští rok vrátím!
