Sesynchronizovat dva lidi je problém, sestavit 12ti členný kompatibilní tým se tak jeví jako úkol přímo heroický.
A nám se to povedlo! Oujé!
VltavaRuny jsem měla za sebou dva, vždycky s nějakými komplikacemi, a hlavně jsem chtěla loni víc závodit “na sebe”, a tak jsem si řekla, že na to kašlu.
Za dva roky se to negativní pěkně zapomene, bůhví, kde budu příští rok, a tak jsem to letos chtěla zase zažít.
Na pohodu, pro legraci, jako společenskou událost. A tak měl vzniknout ZaBěhu tým.
Že se mi nepovede koupit startovný mě ani nenapadlo, na zachycení během minuty vyprodaných věcí, mám talent. A tak se stalo. Oujé!
O pár lidech, co by to měli / chtěli běžet jsem věděla a zbytek se rekrutoval z příznivců na mým blogu, jak jsem si namalovala O:)
Byl to trochu risk, protože sama jsem některé (moc) neznala, natož aby se znali mezi sebou. Byl to trochu risk, protože každý běhá jinak. Zatímco pro jednoho (skutečně možná pro jednoho) je tempo 4 min/km docela pohodový výklus, jiný (většina) ho ze sebe nevymáčkne ani v závodě.
Takže jsem nekompromisně sdělila, že cíl je zážitek. Komu se to nelíbí, běžet s náma nemusí.
Neodstoupil nikdo. (Pomineme-li takovýty “musím-do-práce” a “mně-se-vlastně-nechce” – ale všecko v poklidu a včas.) A zážitek se vážně konal!
Samozřejmě, že tam nikdo nešel na procházku, každý nechal na trati svý maximum, běžel za tým. Ale bylo nám už úplně jedno, jestli maximum znamená pětka za 35 nebo za 60 minut. Oujé!
Že nám to bude sedět, bylo jasný už z našeho soukromého předzávodního meetingu, kde jsme se hladce rozdělili i spolu s úseky do aut, a následné WhatsApp konverzace. Taky bylo jasný, že hlady neumřeme! Já jsem upekla makovou bábovku a udělala energetický kuličky stejně jako Bára, Vladí švestkovej rýžovej nákyp, Michal řízky. Jen kyselý okurky k němu bohužel nebyly 🙁
A ačkoliv by stačilo, aby v pátek na Šumavu vyrazila – vyzvednout startovní čísla a protože odtud ráno startuje – jen první posádka, ostatní se shodli, že se musíme sejít v hospodě všichni.
A v prima duchu plném legrácek a dvojsmyslů se to neslo celou dobu.
Akorát jsme se kvůli pivku v Prachaticích moc nevyspali už z pátku na sobotu. Spali jsme ve Vimperku a ze Zadova startovali v 7.20. Začínal Dan, po něm já.
Až tak nějak pozdějc mi došlo, že ten druhej úsek jsem už někdy běžela a matně si pamatovala ten profil – táhlý mírný kopec, přesně něco pro mě (ironie). Před posledním stoupáním to sice mohutně klesalo, ale taky mě – možná i proto, že jsem se vrhla na cvičící výzvu #doletafit – pěkně bolela lýtka.
Lenka se k nám připojila až na svůj úsek později, protože si po celou dobu štafety ještě zvládala odskakovat kojit a věnovat se rodině. Jednoznačně největší šampionka široko daleko!!
A nakonec běžel Podry, obávaný rychlík naší výpravy. Jeho mise byla taky jasná: zaběhat si na nových místech, v krásné krajině podél Vltavy. Tři tempáče po 10 km za víkend, no kde to najdeš?! A taky být hodný na ostatní, což se mu taky povedlo :)) 
Jen ty prostoje mezi rotacemi by uvítal kratší… Zas jsem ho ale trochu vyvenčila, podívali jsme se k Rožmberku, na spektakulární vyhlídku Máj, koupali jsme se, relaxovali, pivko si dávali.
Taky jsme s Podrym byli zdaleka jediní, kterým se moc nedařilo držet předepsané časové predikce, většinou nám to trvalo o pár minutek dýl 😀
Samostatnou kapitolu jsme pak napsali v tandemu Podroužek za volantem – Fryšarová naviguje. Náhodný pozorovatel by jistě netipoval, že se za pár berem. Ale copak byste letěli sedmdesát, když spolujezdec hlásí “tady někde to bude?” Anebo můžu snad za pomatenou navigaci, která kolikrát rychle neví, kde jsme a kam chceme jet?!
O další čóro se postaral ze soboty na neděli, kdy večer hlásí, že nám dochází benzín. Zrovna jedem kolem pumpy, já radím tankovat, ale prý to ještě počká. Jaké bylo druhý den před rozbřeskem jeho překvapení, že v těch pr***ích čerpačky nejsou a ta nejbližší otevírá až za hodinu?!
Ještěže jsme mistři improvizace, ke třetímu úseku mě vezlo úplně jiný auto, zatímco si Podry odskočil pro palivo.
Ale to předbíhám.
Po našich prvních úsecích jali jsme se vyžrat ostatní auta 🙂 Nákyp od Vladí, řízky a chill (to je teď děsně trendy používat – tedy odpočinek) v kempu v Olšině u auta číslo 3. A pak poflakování a výšlap na místní hrad za lehké spršky v Rožmberku, kde jsem si i na hřišti zacvičila zadek #doletafit.
Odtud pak běžel Dan. Za ním Podry prskajíce, že musí mít za světla reflexní vestu a blikající pásek – to nás pak štvalo, protože dost týmů na to kašlalo a byť bylo mohutně hrozeno penalizacemi, pro nikoho to vlastně nic neznamenalo. Tož jsme se na to mohli vykašlat taky!
Můj druhý úsek (č. 15) byl boží! Protože vedl převážně z kopce, což je moje silná stránka. Hned na kraji mě celkem chvíli stíhal nějakej kluk, asi ho bavilo mi čučet na zadek:) Později mě předběhl se slovy, že ho určitě ještě doženu. Do posledního cca kiláku před cílem jsem mu čučela celkem z dálky na záda, ale ten mohutný finiš, do jakého jsem za vyvalených očích všech přihlížejících v čele s Podrym nastoupila ?! 😀 …a předběhla ho 🙂 Taky si myslím, že mě tu dost podržely kompresní šortky a podkolenky od Royal Bay.
Tenhle úsek jsem vyhodnotila jako svůj nejlepší, nejvíc mě bavil. I když zhruba ve třetině přišla docela prudká stojka, kde všichni kolem přecházeli do chůze a já se kousla a vycupitala si nahoru. Byla jsem na sebe pyšná. Ještě ty kopce trochu zrychlit a bude to ideál!
Pak jsme si na předávce dali gulášek od místních hasičů a odebrali se „spát“ do tělocvičny v Týně nad Vltavou. Poučena roky předchozími, vzala jsem si špunty do uší, ale moc k ničemu mi to nebylo. Podlaha chvílemi duněla jak po dstádem slonů. Hlavně že jsem měla tu noc nějaký šestý smysl, který mě uprostřed noci probudil, abych zkontrolovala týmovou konverzaci a zjistila, že jsme na tom oproti původnímu plánu asi o hodinu lépe a tedy abychom skoro vyráželi. To bylo tak kolem třetí ráno.
I tak jsme přijeli na poslední chvíli a modlíce se, aby nám vystačil ten benzín. Dan se ještě rychle na parkovišti strojil, pak se vracel pro startovní číslo, které si zapomněl, takže předchozí běžec Michal na předávce asi 5 minut čekal. Hlavně jsme ale museli vymyslet záchranný plán – totiž: mě naložilo a odvezlo na další předávku auto číslo 3, zatímco jel 
Podry čekat, než mu otevřou pumpu v Milevsku. Dan se pak ke mně na 3. úsek přidal a Podry pak dorazil až později.
Třetí úsek (č. 28) jsem tak běžela kolem pátý ranní, za příjemnýho chladu a mlhy. Bohužel ještě s (otravnou) čelovkou a vestou. Profil byl lehce zvlněný, ale pořád se mi běželo docela dobře. Snad jen ke konci mi už trochu síly docházely. Ale hurá, měli jsme to za sebou. Před námi celý den a cesta do Prahy.
Celkově jsem ze svýho víkendovýho běhání měla dobrý pocit. Letošní Vltava Run mě rozhodně nesejmul jako ty dva předchozí. V pondělí mě nic nebolelo, cítila jsem „jen“ celkovou únavu ze spánkovýho deficitu.
Po cestě jsme se tak zastavili ještě u Štoly Josef s hezkým výhledem na Slapy, za mě snad nejhezčí předávka Vltava Runu. V přehradě jsme se pak stihli i vykoupat. Oběd v Jablonné, kam jsem jako malá jezdívala na tábory, a nakonec krásná vyhlídka Máj na meandrující Vltavu u Teletína. Bylo to víceméně po cestě a já se tam chtěla podívat už dávno!
Vyšlo nám to tak akorát, že jsme to pak už valili do Braníka, kde jsme se chvilku poflakovali (pili pivo a jedli palačinky), než přiběhla finišerka Bára.
Do cíle se běží společně a pak povinná fotka na pódiu. Povedlo se nám to lehce pod plánovaných 32 hodin, ale o to vůbec nejde. Šlo o ten zážitek a prima běžecký – výletní víkend. Myslím, že všichni byli spokojeni a nadšeni. Vtípky na týmové konverzaci na WhatsAppu doznívaly – stejně jako únava z nevyspání – ještě dny po tom…
A jestli poběžím i příští rok? Říká se do třetice… Takže mi to už možná stačilo? 🙂
