Poslední tři týdny vůbec nebyly ideální. Náročný tréninkový týden jsem jentaktak doklepala a pak se potýkala s obří rýmou, ztrátou chuti na jazyku, divně se mi dýchalo, únavou, … takže tréninkový plán směřující ještě ke dvěma důležitým cílům – desítce v Lipové aleji a pardubickému půlmaratonu – musel vzít za své. Nějak trochu jsem sice pobíhala, ale necítila jsem se v tom úplně dobře, natož abych mohla jít něco těžšího. A když už jsem šla třeba 3x1km, i tepy mi dávaly najevo, že je něco špatně… I tu Lipovku jsem nakonec radši odpískala. Týden před půlmaratonem byl snad ještě nejhorší, jako by se na mě snášely všechny splíny světa, přítele (trenéra) jsem chtěla vykostit,… Pro někoho, kdo běhá hodně hlavou, docela průšvih.
Ve hře byla i varianta, že na ten půlmaraton vůbec neodjedu…
To vše asi proto, aby to nakonec o víkendu docela vyšlo.
Mise první: Pardubický půlmaraton
Podryho predikce: bude to osobák, bude to pod 1:50, máš tam děsnou vatu, jak to můžeš jít – ano, když můj dosavadní čas byl 1:52:14 z říjnového Amsterdamu. Nejoptimističtější vhled pak směřoval k 1:45.
No a pak tu byl ještě MacMillan: podle Peček 1:42:46 (optimista!), podle kiláku 1:48…
Mohla jsem to tedy vážně běžet skoro jakkoliv.
Nutno říct, že vzhledem k tý třítýdenní mizérii se mi tam vůbec nechtělo. A tak jsem ten předzávodní týden ani nijak neprožívala. Žádný „vše pro Pardubice“. Spíš naopak. Jen večer před přišly na řadu oblíbené těstoviny. Taky jsem byla ráda, že rozklusat jsem se šla na 7 km, ne jen na 5, jak jsem původně chtěla.
Snad až nějak v ten moment mě cosi osvítilo a změnila jsem přístup, že hlavu musím nahodit do toho závodu. Nic jinýho. Podryho můžu zabít až pak.
I on mi nakonec ale pomohl, musela jsem si uvědomit, že mám natrénováno.
U pohankové kaše ke snídani kladl mi zase na srdce, že to mám rozběhnout a jít vše po 5 minutách, což mi bude připadat děsně pomalý.
Na cestu jsem si sbalila veganský mrkvový muffiny, který má můj závodní žaludek rád a byla vzata Víťovo novou mazdou – z čehož jsem si dělala v duchu legraci, že tam aspoň nadýchám nějakou běžeckou formu. (Obávám se, že už mě asi nikdy nesveze😏)
Risk je zisk
Nakonec nepršelo, udělalo se teplo na šortky, zato pak v závodě foukalo jak kráva!!! Udržet pak kýžený tempo stojí daleko víc sil, který by ke konci byly víc než potřeba.
Jasně, že jsem to nerozběhla po 5 minutách, ale daleko rychleji, protože za a) potřebuju riskovat (Podry mi připomínal, že to tak dělal třeba Kocourek: a buď to dopadne hodně dobře, nebo ti naopak dojde; a já si to potřebuju – v rámci možností – zkoušet); b) znám se – silnější závěry rozhodně nemám.
A to tempo jsem si udržela až ke 12. km cca, pak už nepomohl ani gel, ani kofeinová tableta. Anebo jo? Na 10 jsem byla za 48 něco, o necelý 2 minuty rychleji oproti „plánu“. Běželo se mi vážně pohodově. Pak už to teda začlo být horší. A možná jsem se nakonec nepodržela ani tou hlavou jako na začátku. Klidně by to mohlo být o 5 km kratší!
Podry mi pak ovšem dobře připomněl, že já na půlmaraton netrénuju.
Nejhorší ale asi byl vážně ten vítr. A já zatím moc neumím běhat za/s někým…
Čas 1:45:12 je ovšem super. Samozřejmě padla otázka, jestli mě těch 12 vteřin nemrzí… Možná trochu. Tempově jsem se propadla na 18. a 19. km a GPS mi zase nahodila o 300m víc… Průměrný tempo mám asi 4:57. Ale mám to zase do příště.
Výsledek: čipový čas: 1:45:12 (od výstřelu 1:45:29) – 29. v kategorii – 53. žena z 276 – 466. absolutně (z 1 149 doběhnuvších)
Čas splnil naše nejvyšší očekávání, teda spíš Podryho, já myslela, že půjdu hůř, a o 7 minut už se asi nikdy nezlepším.
Zase jsem měla za úkol mu napsat smsku s časem, se škodolibým smíchem jsem napsala 1:53…
A Bejky se svou dobrou náladou byla zpátky.
Mise druhá: Labské pískovce
Kdybych se měla rozhodnout sama, asi bych tu nezávodila. Když loni Podry neváhal běžet dva závody ve dvou dnech, nechápala jsem a nikdy se do toho stavu nechtěla dostat.
Leč: 1) pozval nás tam pořadatel 2) Podry si trať strašně pochvaloval 3) a že je v Českém Švýcarsku pěkně, vím nejen z našeho minisoustředka.
Tak jsme si prostě řekli, že půjdu jen tu nejkratší variantu na 7,5 km a na pohodu.
Ostatně i Víťa se v autě trochu podivil, že běžím a prohodil něco ve smyslu, že si to tam půjdu vyklusnout. To mě pobavilo, protože většinou když si jde Víťa vyklusnout závod na závod, vyhraje…
Těsně před startem půlmaratonu, možná ještě v půlce, plna energie, plánovala jsem, jak zkusím jít naplno i pískovce. Po závodě, kdy mě bolely nohy, že jsem sotva šla a horko těžko se přemluvila k výklusu tempem asi 7:30min/km, jsem to ale docela přehodnotila.
Jenže jsem šla spát zase v kompreskách, a ráno se cítila překvapivě dobře. To si tak člověk vždycky pomyslí, co tam včera na tom závodě jako dělal…
A tak se ptám v autě opatrně trenéra Podryho, jestli to můžu zkusit jít v rámci pozávodních možností naplno. Samozřejmě mi to se svou závodní náturou dovoluje a naše úvahy se dostávají až do sfér bednových. Mimochodem! – není to tak dlouho, co se ten hajtrák představě „já na jakékoliv bedně“ vysmál!
Analyzujeme loňské výsledky a odhadujeme, jak to můžu jít já. V klusu na soustředku jsem to svým nemocně-výletním tempem šla skoro za 52 minut.
Oproti dni předešlému sice nefouká jak kráva, ale není o nic menší zima. Chvílemi snad dokonce chumelí.
Makej, pak padni
Stoupám si do přední lajny a makám. Houby výklus! Musím to (zase) zkusit, a když na bedně nebudu, „šla jsem to vyklusnout po půlmaratonu, he?!“
Miluju start závodu do kopce!
A pak ty schody, kde se prý umí šprajcnout německá turistka, varoval Podry. Tentokrát „jen“ nějaký dítě, i tak nás to na chvíli zbrzdí, neběžíme, nýbrž jdeme. Achjo. Asi problém pár minut počkat…
Ale po rovině běžím, z kopce se valím jak koule, jak s oblibou glosuje Podry. Myslím, že jsem zatím druhá žena a to vědomí mě žene vpřed.
Oproti odporně dlouhýmu včerejšímu půlmaratonu je těch 7,(ani-ne-půl) … moje předzávodní rozcvička na půlmaraton! Mantra? Makej, pak můžeš padnout.
Nezastaví mě ani krutý technický seběh, protože já běžím o bednu a seběhy mám navíc ráda. Bláto nebláto. Nakonec někde ten čas, co ztratím v neoblíbených kopcích, nahonit musím. Navíc v nich vždycky předběhnu dost lidí napříč pohlavími, a to hladí moje sebevědomí.
Jenže už tu taky začínám dobíhat a předbíhat závodníky z předešlých vln, což poněkud podtrhává moji jistotu o tom, že se držím fakt druhá.
Bylo fakt dobře si tu trasu proběhnout předem, protože těsně před hotelem Ostrov vím, že je tam sice kopeček, ale hned za ním si oddechnu na rovině a pak se zase svalím z kopce, kde jen protáhnu krok.
Zato ve druhém kopci za hotelem se přidávám ke všem, co přešli do chůze. Zjišťuju totiž, že moje tempo je stejný, ať už cupitám nebo regulérně jdu, ale druhá varianta mě stojí míň sil. V tomhle kopci mě taky předhání jakási malá holčička, čímž se bedna dostává v ohrožení!
Radši mrtvá, než čtvrtá! Ale když se ohlídnu, zdá se, že nikdo další mi v patách není.
No dobře, přiznávám, pak už jsem si tu trať moc nepamatovala. Ale nic strašnýho, snad jen zase pro někoho prudký seběh, se už nekonalo. Pominu-li tedy kopec do cíle, který je stejně blbý jako kopec od startu a vlastně jakejkoliv jinej kopec. Jenže to už bylo od závory, k níž jsme o rozcvičce doklusali. Ještě přeskočit kládu přes cestu.
Pak už jsem jen po proběhnutí cílem pokukovala, jestli teda jo, anebo neee?! Zdálo se, že tu jsou jen ty dvě holky, co vím, že mě předběhly. A canicrossařky. Překvapilo a pobavilo mě, že ty holky přede mnou vůbec nevěděly, kolikátý že jsou?!
Pak jsem se rychle musela připravit na podání gelu Podrymu do 3. kola. Počítala jsem, kdy by se tak mohl objevit a modlila se, aby skutečně přiběhl, ideálně jako první, jak si přál. A stalo se. Přičemž jsem pomalu dostala přes čumák, že nebyl otevřený 😇 Hlavně, že jsem ho vyfotila!
Abych ho podpořila, houkla jsem na něj i svůj cílový čas. A pak už zas jen stepovala s přáním, aby nevytuh, jak to umí. A pak mu šla naproti.
To jsem ještě furt nevěděla, kolikátá vážně jsem. Nejistota a čekání. A nevěděla jsem to ještě poměrně dlouho poté, co doběhl Podry.
Zato pak jsem za nim pelášila a volala to na něj už z dálky.
Bejky Tým, bednám vstříc.
Velká radost byla na všech stranách. Když dá Podry traťák, a já si jdu vyklusnout po půlmaratonu pro 3. místo – dostála jsem Víťovo vtípku.
V čase 43:33 jsem 3. ze 41 žen a 12. ze 70 celkově. To už zní docela dobře 🙂 Líp než 3. ze 6:)
Na jaře jsem tak splnila ještě víc, než jsme si nalinkovali.
