Utrápená třicítka na Gardě.. ale o tom to není!

Lago di Garda marathon 2015. foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.cz

Že je běh hlavně o hlavě, platilo na gardský třicítce ku…y víc, než kdy jindy. Zvláště, když nohy odmítají běžet.

Původně to měl být první maraton, podpořeno hecem běžeckých kamarádů, kteří se rovněž na Gardu vydávali – nakonec nás tu bylo skoro 20.
Plán byl odběhnout si půlku v Ústí, pak třikrát deset na Lidovém běhu a pak ještě pětadvacet v Kokořínském údolí.

Jenže:den před Ústím jsem cítila, že není dobře. Nejspíš nachlazeni z Grand Prix o týden dřív. Poučená z půlky pražské, kterou jsem nemocná běžela, zůstala jsem osvíceně v posteli.
A to až do pátku před Liďákem, jedenáct kamarádů jsem v tom nechat nemohla. Trenér Michal mě varoval, že není dobrý nápad se zvednout z postele a absolvovat relativně náročný závod (další velké ponaučení: nervat nic nikam silou). Nejenže tomu odpovídaly moje výkony, ale začalo mě píchat v koleni.

Lago di Garda marathon 2015.  foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.cz
Lago di Garda marathon 2015.
foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.cz

Taky (a díky tomu?) bylo jasný, že maraton nedám a změnila jsem registraci „jen“ na 30.
Další dva tréninky jsem musela po 5 km ukončit, protože koleno. Načež mě kamarádi dokopali k doktorovi: naštěstí „jen“ přetížení a měla bych si dát pohov. Můj výraz a nakonec i poznámka o blížící se Gardě ho však přesvědčily: mám tejpovat,dostala jsem bandáž a tablety na posílení chrupavky.
Následovalo pár ubohých tréninků, jeden trošku delší 13 km, pomálu s rovinkami, Stříbrná stopa s kopečky (který jsem víceméně šla).
Vítek Pavlišta mě zazásobil gely a informacemi, jak s nimi naložit, na popáté jsem to pochopila, ale před a v duchu „na závod nic nového“ jsem je jaksi vyzkoušet nestihla.
Předzávodní rozcvička u jezera Lago di Garda naznačila, že to bude trága…
Den D. Ráno prší. Ale startuje se přímo před naším hotelem, startovní brána stojí před jeho vchodem. Ke snídani netradičně na radu Vítka houska s „marmeládou“ od Enervitu. Zabalit věci do pytle, které nám převezou do cíle, zatejpovat koleno, přítel Jirka mi do camel bagu míchá gely s vodou, k tomu přibaluju gel další, hroznový cukr a hořčík. Už neprší, nastalo ideální běžecké počasí, rozcvičujeme se, fotíme se, ladíme psychiku.

Lago di Garda marathon 2015.  foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.cz
Lago di Garda marathon 2015.
foto: (c) Jiří Částka, www.MediaFoto.cz

Startovní výstřel zazní cca v 9.30, vybíhají dohromady maratonisti i třicátníci. Je nás tak maximálně 500, odhaduju.
Trasa podél jezera je krásná! Ale běžet rychleji mi nejde (marně vzpomínám na Grand Prix) – možná i pro to, že se bojím, co ještě přijde. Myslím na slova trenéra Michala, že o čas nejde. Že je to hlavně o partě a zážitcích. Připomínám si slova Vítka Pavlišty, ať makám a že se člověk na dlouhých tratích nesmí moc litovat. Takže se nelituju a valím se kupředu. I když mám lýtka jak z betonu a zvednout koleno je tuze náročný.

Usrkávám vodu s gelem, zobu cukr a těším se, až přeběhnu 16. kilák, kde čeká Jirka s foťákem. Vidím ho už zdálky, a tak nemůžu zpomalit. Diví se, kde jsem… (hahaha)
Jak jsou většinou nesedící kilometrovníky demotivující, tady je to naopak. Zatímco mám na hodinkách vždy ještě 300 metrů do celého kilometru, už jsem u cedule.
I kdybych dneska běžela jen půlmaraton, uspokojivý výsledek by to nebyl. Na dvacítce mě začíná píchat koleno. Když přejdu do chůze, je to snad ještě horší. Mám chuť ho zahodit do jezera! A na vteřinu i zavolat Jirkovi, že na to se.u… Fakt jsem si na sekundu připustila, že to snad nedokončím!

Naštěstí mě zachraňuje pozitivní myšlení. Jako: mám závodní tričko, přece nepojedu domů bez medaile; slíbila jsem si za odměnu trailový boty, chci si je koupit; přece neřeknu Vítkovi, že jsem to vzdala, mám makat, ne se litovat (a navíc mám v sobě tolik gelu!); jsou za mnou dvě třetiny, už je to jen blbejch deset, desítek jsem přece pokořila dost; i kdybych to mela dojit!
Někde za dvacítkou mě taky dobíhá Iva, která je pro změnu po nemoci, a kousek se plazíme spolu,ale pak mi uteče. Chvíli běžím pozadu a vůbec zkouším různý speciální techniky. Zvedat kolena už nejde vůbec, ale běžet musím, chůze to rozpíchává víc. Zas..ý koleno, strhávám si tejp. Naštěstí ty kiláky docela ubíhají. Od té doby, co běhám, není kilometr žádná vzdálenost. Na 25. vycucávám gel. Už jen trapnejch pět a za chvíli jen trapný tři – rozcvičovací vzdálenost. Každou chvíli vedle nás jede auto s majáčkem, čekám, kdy mě jakožto pajdu naloží a odveze.. Od 28. je vidět žlutá cílová brána. Lovím veškeré zbytky sil, kašlu na koleno a běžím. I když je to dneska fakt jedno, chvíli i pomýšlím na to, že bych tam třeba mohla být pod 3:30..

Navíc se za chvilku objevují i tleskající lidi, tak už tuplem jít nemůžu. Hryznu se tak,že předběhnu i Ivu, která ještě před chvíli byla dobrých 500 metrů přede mnou (pak mě mrzí, že jsem nedoběhla do cíle s ní, ale fakt mi to v ten moment nemyslelo). Taky nám teď hezky dopočítají ty chybějící stovky metrů u kilometrovníků, (vlastně uff, mít na hodinkách jen 29 něco, tak to snad jdu koleno nekoleno ještě někam nahonit!). Cílová rovinka se kroutí a poslední kilák má asi 1,6 – takže pod 3:30 to jako nebude. Posledních pár metrů do cíle je asi to, proč to všichni podstupujeme. S rukama nad hlavou se vítězoslavně vrhnu do brány, vidím kamarády,kteří nás vyhlížejí, zastavuju hodinky a kácím se k zemi. Na krk mi věší moji nejutrápenější medaili ever… (ačkoliv „Pain is inevitable. Suffering is optional“) Radost, že jsem to dala, doplazila, k tomu se nepo… z nevyzkoušených gelů je fakt velká a úlevná! A to „utrpení“ koneckonců motivační – train hard, win easy.

Když se navíc všichni vítáme, objímáme a společně těšíme v cíli a dáváme společné přeživší foto (Češi tu jsou mimochodem nejen díky nám nejpočetnější zahraniční skupinou), slova trenéra Michala dostávají reálnou podobu: ať jsme to každý z nás doběhli sebelíp (a že padlo krásných osobáků) či sebehůř, nejcennější na tom je ten spolek lidí a společné zážitky a emoce!

Slíbili jsme si, že za rok sem jedeme znovu!

společná pro nedočkavé

Foto: www.mediafoto.cz