Ústecký half: když nejde o čas, nýbrž o pocit

ust16jk9309Modlím se, aby mi ta liberecká (j)elita neběžela naproti, bo vím, že kluci jsou v cíli už dobrou půlhodinu (Dušan: 01:14:35, Bóža: 01:15:49). Na druhou stranu, třeba by tam byl býval ten osobák padl (ale tušila jsem, že bych s nim(a) musela makat?).

Nikdo mi naproti neběží, halekají na mě asi až 400 metrů před cílem – to si zrovna říkám už je to jen jedno kolečko na dráze. „Makej, je to na osobák.“ Já hodinky neřeším. Prostě běžím. No, asi to byla chyba.

Za to si všímám, že se mi kolem nohy bimcá rozvázaná tkanička! Rozvázaná tkanička v cílový rovince?! Jasně, že bych ráda zafinišovala, zrychlila, ale ten zpropadený špagát mě nutí k opatrnosti. Opatrná rychlost. Kolem fandí spousta lidí a já si představuju, jak si v tom letu tkaničku přišlapuju a rozplácávám se tam jak žába. Když to pak vyprávím Dušanovi, vyděšeně se ptá: Snad tě nenapadlo si jí zavázat?! – Dušane?!! – Kamarád Martin si pak ze mě dělá legraci – „jako vítězka“.

Tentýž kamarád, co mě po proběhnutí cílem vítá, objímá a zvedá do vzduchu. To je přesně to, co člověk potřebuje, když vyflusanej doběhne! 😀 Je tu ale taky Dan z Running Mallu, to všecko je moc milý. I Carlo Capalbo – „ten bláznivej Ital“.

Na hodinkách mám 1:54:47, v tu chvíli ještě nevím, co si o tom myslím:) No, čekala jsem, že tam bude třeba i míň, ale pravda je taková, že jsem to celou cestu nijak nesledovala a neřešila. 13 vteřin za osobákem. To pak slyším od Dušana nejmíň pětkrát. No jo, pak mě to taky ještě párkrát naštve, ale po mizérii v Ostravě a na GrandPrix jsem celkem spokojená. Amsterdam (za měsíc) to (snad) jistí.

Poběžím? Nevím. Neřešila jsem nic

Seběhy mi jdou:)
Seběhy mi jdou:)

Po mizérii na GrandPrix jsem hodně zvažovala, jestli ústeckou půlku vůbec poběžím. Dušanovi jsem zakázala, aby byl vtipnej a cokoliv predikoval. Protože jeho na první pohled ulítlý úvahy vždycky vyšly – jako: a teď si představ, že bys to šla za 25, se zblázníš (o pětce) nebo tak za 53 to snad nepůjdeš, ne? (o desítce); Dvouhodinová hranice byla tabu.

Den co den v týdnu před závodem jsem čelila otázce, jestli poběžím. Nevěděla jsem. Nechápal. Rozhodla jsem se rozhodnout se last minute. Jak se budu cítit a jak se mi bude chtít. Neanalyzovala jsem tempa, neřešila jsem jídlo a ani trénink – spíš jsem neběhala, neřešila jsem, jak tam pojedeme a neupínala se k časům a už vůbec ne k osobáku.

Možná i proto jsem se nakonec v pátek na předzávodní rozcvičku těšila. Vyběhli jsme až celkem pozdě v podvečer a v Liďákách jsme potkali Víťu s Luckou. Doběhli jsme je a klusali spolu. Bylo to příjemný a šlo se mi dobře. Až mě Dušan skoro krotil, jestli neběžím moc rychle. (zaběhat si s trenérem je samozřejmě motivační)

Ráno jsem si dala ke snídani pečivo, žádná kaše. Porušovala jsem všechny zaběhlé rituály. Sbalila jsme si kompresky, v kterých jsem neběžela ani nepamatuju. Napakovala jsem se enervití výživou – presport, gely.

Hlásili déšť, chladno, a na to jsem těšila.

Původně jsme chtěli jet vláčkem, ale nakonec jsme jeli s Bóžou, v autě jsme klábosili a smáli se. No stres. Už vážně kašlu na to stresovat se se závody. Je to úplně k ničemu!

Do Ústí jsme dorazili tak tak před avizovaným uzavíráním expa. Nelilo, ale vzduch byl po dešti krásně čistý. Žádný parno a la grand prix. Trochu mě ale bolela hlava.

Převlíkli jsme, pozdravili pár kamarádů a známých a šli se rozklusat a dát abc. Start ve tři znamená neobědvat, po snídani jsem měla už jen osvědčený flap jack a pak ještě presport.

Ústecký 1/2maraton 5. 9. 2013
Ústecký 1/2maraton 5. 9. 2013

Povinné foto s Honzou, se kterým jsme před 3 lety běželi v Ústí svůj první půlmaraton ever. Hecli jsme se. Sotva jsme začali běhat, hned jsme měli potřebu zdolat půlmaraton. Z dnešního pohledu vím, že to není úplně ideální – ale co už.

Ústecký 1/2maraton - 17. 9. 2016Věřím svým hodinkám. A pocitu

Na startu se blížím k vodiči na 1:50. Přelejzám oplocenku, pomáhá mi nějaký kluk. Je tam se mnou kamarádka Janča. Ale držet se oficiálních vodičů neplánuju. Už před časem jsem si ověřila, že mi to úplně nevyhovuje. Ale možná, kdybych… ? To byla vlastně jediná věc, kterou jsme si s Dušanem řekli: zkusím běžet tak, že ho budu mít furt na dohled (toho vodiče na 1:50, ne Dušana:)

Docela dlouho se mi to daří. Janča překvapivě pálí přede mě, i když podle svých slov cílí spíš na 1:55. Maličko mě to irituje, ale nenechávám se tím pohltit a věřím svému pocitu a svým hodinkám.

Tempo, tempo a zase to tempo
Tempo, tempo a zase to tempo

V první půlce si držím velmi slušné tempo – na desítce jsem lépe než na grand prix. Mimochodem atmosféra ústeckého půlmaratonu je skvělá. Tolik fanoušků, tolik malých nadšených cikáňat. Taky na mě volá Lucka od Víti, milé. O něco méně milé je nabíhání na most, řekla bych, že čtyřikrát. A pak výběh k chemičce a dvakrát k občerstvovačce u kulturáku. Fuj.

Janču někde ve druhé půlce předbíhám a mě zase kamarád Honza. Had jeden! (nakonec 01:49:24) S druhou půlkou se moje tempo trochu propadá, i když se mi vlastně běží pořád dobře. A teď ta otázka, na kterou se už odpověď nedozvím: mohla jsem o ten fous přidat?

Dýchá se mi dobře (oproti grand prix), soustředím se na nohy, ramena volně. Neprší. Na mokré zemi ale boty trochu kloužou. Víťa pak říká, že by v nich (mám tempový lunartempa) běžet nemohl a i Bóža si stežuje, že mu to klouzalo. Na to jim říkám: při vašem tempu asi ano, to moje to snese:)

Dost času mě taky stojí blbý! občerstvovačky. Plánovala jsem si stavět na 10 a 15, nakonec beru ještě předcílovou 17. Nejdřív baštím gely, pak cukry a ionťák. Jaký by to bylo, kdybych tu poslední vynechala?

Přebíhám přes most a vidím osamoceného Dušana. Zkusím na něj zavolat, ale jen jednou, abych šetřila síly. Neslyší mě, ale podle hodinek to vypadá dobře. Později se dozvídám, že ne tak docela.

Dušan letí... do Tokia:)
Dušan letí… do Tokia:)

O osobáky nejde

Fotit se na 15. km?! :D
Fotit se na 15. km?! 😀

Někde kolem 15. taky potkávám Radima. Bylo to zajímavé setkání. Chci předběhnout dva kluky, do jednoho lehce šťouchnu, ale přijde mi, jakoby mě před sebe pustit nechtěli. Naštvu se: tak snad mě před sebe pustíš, když mě vidíš (myslela jsem cítíš), ne?!. Osočí se na mě, že má průkazku ZTP. Začínám se omlouvat. A on, který mě poznal (na rozdíl ode mě), se začne smát. Běžíme pak celkem dlouho spolu. Jako tehdy na desítce. Musím říct, že nám to spolu jde.

Jenže jak se trať stáčí z kopce, zaberu a zrychlím. Čekám, že půjde se mnou, ale asi už neměl dost sil. Nakonec doběhl minutu po mně. Později mi psal, že jsme spolu měli jít od začátku. Nepřepálil by ho… a já bych třeba dokázala udržet tempo i později…

Pravda je ta, že někde ve druhý půlce mi taky probleskne hlavou, proč běhám takový strašný štreky? Zdá se mi to dlouhý a pomáhá mi „strategie“, že závod ukrajuju kilometr po kilometru. Od kilometrovníku ke kilometrovníku – i když mi to tradičně o 100 metrů nevychází.

Fakt jsem doběhla půlmaraton?!
Fakt jsem doběhla půlmaraton?!

A závěr už znáte. Dušan volající makej je to o osobák a rozvázaná tkanička. A Martin zvedající mě do vzduchu. A taky Carlo Capalbo, který ve mně poznal novinářku, co s ním dělala rozhovor do Lidovek – signál, že jsem po doběhu asi nevypadala jako že umřu – fotka toho budiž důkazem.

Jsem celkem spokojená.

A vůbec nejsem rozsekaná. Takže jsem tam klidně ten osobák mohla dát?

Kdepak, schovávám si ho na Amsterdam🙂

Ale zcela vážně: najednou jsem si uvědomila, že to přece není o tom sázet jeden osobák za druhým. (ale o tom, že se najednou vejdete do džínů, který jste nosili asi tak v 18 a od tý doby vám netknutě vyčkávaly ve skříni:))) – vtip;) Ale spíš o pocitu.

A nemá cenu se vztekat nad tím, když se to občas nepovede. A už vůbec nemá cenu se předem stresovat (potvrdilo se mi, že nejlepší závod je ten, který moc neplánujete). A upínat se k nějakým časům. Naopak to chce si zdravě věřit a lépe nastavit hlavu po čas závodu. Musím se naučit (trochu) dřít a vystoupit z komfortu. Naštěstí na to mám ještě dost času…

Přinejmenším do Amsterdamu!

(PS: nakonec jsem si ještě vzpomněla, že mým cílem vlastně bylo vydržet do podzimu zdravá. A to se mi povedlo. Loni jsem po Grand Prix onemocněla a v Ústí vůbec běžet nemohla. Co je víc?:)

Foto: moje a KTFoto