Je pozoruhodné, jak bych v různých fázích (dnešního) dne (psala jsem to večer po závodě) uplynulý závod hodnotila jinak.
Od jakéhosi je mi to jedno a furt lepší než za 50 (protože jsem chvílema měla pocit, že mi ten hajtrák vodič snad funí na záda!), přes přemítání skrze 150 rozličných důvodů, proč jsem dneska běžela tužku, po vtipkování ve stylu Evička Tužka.
Co je zřejmé? Když chcete běžet za 45 a pak jdete a 48:30, běžíte tužku.
Předzávodní flashback:
– Volal trenér.
….
– A cos mu řekla?
– Že desítka pod 46 dobrý…
(Takový ty momenty, kdy pobavíte sama sebe)
Takže 48:30 nic moc. A to prej že test formy! Pečky (46:06), kde jste?!
Bilance: čas 48:30 – 10. v kategorii (z 137) – 14. z pohlaví (z 209) – 115. celkem (z 497)
Naštěstí tréňa má na věc střízlivější náhled a tvrdí, že kvalitní tempáč se neztratí. A porovná-li výkony ostatních Pečkařů, zas tak velká trága to (prý) není. Pravda, že ta trať není úplně letící.
Pak taky ale říká, že jsem vůbec nebyla v závodním módu, koncentrace nula, na hony vzdálené hvězdnému „Vše pro Pečky“.
A hlavně, že jsem prý překopla první kilák. Za 4:17. #sorryjako (No… chtěla jsem se držet vodiče na 45 minut, jenže o ten první kilas taky nakopnul. Za 4:11. No nic.) Fakt je, že ve druhý půlce jsem solidně skapala… 8. kilák za 5:20?! Evo?! (to si nadávám sama sobě, trenér nikoliv) To chodím klusat!
Fakt je ale ten, že ani po závodě nejsem zťatá, mrtvá, vyflusaná.
Co se honí hlavou mně?
(cca v libovolném pořadí)
– Neumím běhat v horku, dusnu, fuj (čau GrandPrix!). A v Ústí teda bylo! Letošní teplotní skoky jsou drsný. Taky je ale fakt, že jít už do závodu s podobným rozpoložením, je cesta do běžeckého pekla.
– Když už jsem u toho. Zatímco jindy se během závodu motivuju pozitivně – a vím, jak mi to pomáhá, tentokrát jsem nasadila docela opačný přístup a spíš se mi honilo hlavou, jak jsem marná. Pro někoho, kdo běhá hlavou… Marná!
– Přitom jsem do toho závodu šla poměrně laxně. Respektive / protože sebevědomě a ambiciózně. Že se prostě chytím vodiče na 45 a dám to. Zdarma. Tečka. No way. Možná za 45:30, budiž. Žádná 100% koncentrace.
– Za to určitě může ta vepřová panenka k večeři! (To jsem jí tak asi v půl desátý dojedla a pak volal trenér. A málem mě zabil. Super povzbuzení!)
– Že jsem ne úplně dobře vyspala.. A ani nespala v kompreskách, což je, řekla bych, skoro můj předzávodní rituál.
– A že jsem v poslední době hodně závodila. A krosy. A ne moc žádný tempa (i když to vlastně byly ty závody – krosy) a žádný intervaly. Prostě nic moc trénink. A propo! Ona to vlastně bude chyba trenéra! – ba ne, 6x kilák kolem 4:30 a 4x(200-200-400) pod 4 min je najs.
– Že jsem tlustá máňa. A s takovejhlema kejtama nemůžu rvát asfalt. A že musím začít jíst jinak a lépe a zhubnout.
– A že ty RunToury prostě běhat neumím a neumím a neumím. Oni to vážně nejsou žádný ultra placky… Když se k tomu přidá horko, moje hlava, …
Pak jsou ale momenty, které jakékoliv závodní zmary zaženou. Jako potkat se s kamarády, s Edou, plánovat, poznat nové fajn lidi, zažít skvělé předzávodní rozcvičení s Ústečáky… A tak.
Navíc Ústí je městem, kde jsem si v roce 2013 odplazila svůj první 1/2maraton, a to je trocha nostalgie.
Report 2013: Můj první půlmaraton. Nechci myslet na to, že běžím, a tak dojde i na sex
Kromě toho si ale odvážím i spálenej xicht a vodřený stehna. Boží! A to už jsem se radovala, jak hezky můžu běhat v kraťasech. No… asi v kombinaci s tím dusnem… To bylo bývalo chtělo namazat..
A naštěstí to pak se mnou rozebral i můj kamarád Míša, kterého jsem pasovala do role osobního psychologa (a když ho potkám na dráze, povídáme si, dokážu tam vyklusávat o poznání dýl než je můj standard:) a přesvědčí vás, že nesmíte cítit nic jiného než vděčnost. Míšo, díky!
A že jsme si to odůvodnili s trenérem – jakože no koncentrace, no závodní mód a překoplej začátek – a hodili to, poslouchajíc Wabiho Daňka, za hlavu…
Největší pravda navíc je, že mě to jen a jen zase namotivovalo na trénink a večer jsem se už smála. To nad tím Volal trenér a samopřezdívkou Evička Tužka. A taky, že jde upoutávka na Hříšnej tanec s nejvíc sexy Patrickem, Baby a Johnny a on prohlásí: „Bejby a Johnny, to je jako Bejky a Podry.“ Pak je nějakej závod vlastně jedno… (no, jasně, že není!!)
