Pečecká desítka stojí za pár slov už jen proto, jaký ten závod je.
Tradiční. Sice jsem tu byla teprve podruhé, ale hned loni nějak automaticky vzniklo, že to bude tradice. Otevření sezóny. I když jsem letos začala vymetat závody docela dřív. Tradiční je teda hlavně proto, že letos se konala už po sedmatřicáté.
Přátelský. Ze všeho zde uvedeného vyplývá, že sem míří lidé z různých koutů. Kamarádi i nové milé tváře, se kterými se tu potkáte. A vůbec se všude kolem line pohoda.
Překvapivý. Tím, že se běží teprve v půlce března, nemůžete si být do poslední chvíle jisti, jak bude. Může sněžit, ale stejně tak vás může potěšit nastupující jaro.
Lidový. Zázemí v tělocvičně plné běžců má nezaměnitelnou atmosféru (tedy hlavně v případě, kdy se vedle vás převléká přinejmenším šedesátiletý pán). V cíli perník a teplý čaj zahřejí i na srdci.
Vychytaný. Zkušené organizaci závodu není víceméně co vytknout. I se tu vysprchujete. Jen jsem před závodem neobjevila možnost koupit si v některém z přilehlých stánků čistou vodu. A také loni byla trika ve startovném; letos šla jen koupit. Ale to je jen drobná vada na kráse, beztak už těch trik ze závodů máme všichni doma bambilion.
Pestrý. Začíná to tím, že se rozcvičíte v příjemném parku, kolem rybníka. Záhy po startovním výstřelu proběhnete Pečkami, opodál Radvanicemi, tam to jde velmi mírně do kopečka a šup, tentokrát zase dolů, po silnici až k obrátce na 5. kilometru. To už tušíte, že se blíží daň za seběh – totiž zase vzhůru do kopce. Ale pak už to je zase jen a jen příjemné, rovně nebo lehce z kopce. V obcích povzbuzují fanoušci, vyhrává muzika. Jen ten poslední kiláček je trochu zrádně za pár zatáčkami, kočičími hlavami dlážděný. Jenže za chvíli už se vrháte do cílové brány…a na ten teplý čaj a perník.
Svižný. Není to velerychlá rovná desítka, přesto to odsýpá a i tady si jde zaběhnout velmi slušný čas.
Moje Pečecká 10 2016
Na tenhle závod jsem se vedle toho, že si užiju prima den s kamarády, těšila i proto, že byl na celé tři týdny závodem posledním. Už jsem to sem psala, ale naflákat si co víkend, to závod, není vůbec žádná hitparáda. Teda nejdřív je. Dokud vám nedojde, že mezi závody toho moc nenaběháte a nenatrénujete. A mě teď čekají tři „volné“ týdny a dva volné víkendy!
Původně to měl být jen tak běh, ani ne závod, protože budu po pařížský půlce unavená, (a těšila jsem se, že se budu moct trochu flákat:) ale pak od Víti zaznělo něco ve smyslu, že to je o osobák. Takže žádný flákání!
A tak jsem začala vážně pomýšlet na 50.
Den před závodem se (tradičně) nesl ve smyslu malé – no, tentokrát trochu větší – předzávodní hysterie. Byla jsem se rozcvičit v závodních botách (adidas adizero boston boost 5), abych je poprvé trochu proběhla. Když jsem vypálila od domu, tak to šlo, ale pak jsem byla na vážkách. Rozhodně mi přišlo, že v nich neběžím zadarmo a musím se hodně snažit.
Takže jsem nevěděla, který boty. Pak jsem ani nevěděla, co na sebe.
Připravila jsem si toho teda vícero s tím, že ráno moudřejší večera a i boty rozseknu ráno. Nakonec mě Standa na FB nalomil, jakože kdy jindy vyzkoušet závodky, než na závodě, že jo?!:)
Do Peček jsem jela s výpravou libereckou, s klukama v dodávce. Debatovali jsme o různých závodech, běhu, plavání, zkrátka ve svém živlu. Na místo jsme dorazili s velkým předstihem, po pařížské zkušenosti krásný pocit, vše klidu.
Vyzvednout číslo, pomalu převléklout – vyhrály skutečně závodky – a už si mě bral masér Karel na lehátko, aby mi protáhl nohy. Au! Tradiční au. (Ale teď bych řekla, že to má smysl. Protažené fungující, nezkrácené, svaly = hezký běžecký krok; v tom stavu ještě úplně nejsem, ale přesně jsem při výklusu den poté měla pocit, že to běží ztěžka, protože ztuhlé a stažené svaly).
Před závodem jsem o tom přemýšlela, ale pak mi to přišlo jako blbost – vozit na závod dvoje boty. A ono to tak fakt je. Na rozcvičku a výklus třeba tréninkovky a závodky jen závod. Stále se dozvídám nové věci. A patrně budu za chvíli jezdit na závody s krosnou 😀
Potkala jsem se tu s partičkou kamarádů, s níž jsme byli domluveni, ale i spoustou dalších známých a pak taky nových známých. To mě na tom běhání baví.
Víťa mi před závodem „popřál“ obligátní makej… Na což jsem si pak několikrát vzpomněla. Že mám i na ruce motivační náramek ze startovní tašky s nápisem „Už nemůžeš? Tak přidej!“ jsem už poněkud pozapomněla.
Na startu jsem se prifařila k Tomovi Zahálkovi, vodiči na 0:50, ale zároveň mu říkám, že bych chtěla běžet pod 5. Kousek jsme vyrazili skutečně spolu, ale pak jsem se jim vzdálila. Ambiciózním tempem 4:47. Samozřejmě mě později, asi tak mezi třetím a čtvrtým, dostihli a později dokonce předběhli. Nevím, že mě nenapadlo se jich držet. Vedle toho mě s brutálně vítězoslavným úsměvem na líci předběhl i můj kamarád Alex, který si ještě před pár dny na FB stěžoval, že mu to neběhá a rozčiloval se nad tréninkovou desítkou za hodinu. Nakonec měl v Pečkách osobák. Ani k němu mě nenapadlo se připojit. Příště přemýšlet!
Po šestém kilometru přišel onen proslulý pečecký kopec, ve kterém jsem ale nezpomalila, dokonce dva lidi nechala za sebou, což mě potěšilo. Když trénujete v Liberci, není žádný kopec silničního závodu dost hnusný. V Liberci totiž i během regeneračního výklusu zdoláte nejmíň tři výběhy.
Vzpomínám si, než jsem Pečky běžela prve, lidi mě děsili, že je první část z kopce a druhá do kopce. Čekala jsem nepříjemnou trať, ale vůbec to tak není.
Tuším, že někde na osmém na nás postávající pán volal, jaký máme čas, zběžně koukám na hodinky a říkám si dobrý, to stíhám, tempo 5 stačí. Sice se divím, kdeže přede mnou je ten Zahálka, ale zůstávám v klidu. Chyba! Kdybych devátý zrychlila, hranici 50 minut bych prolomila. Poslední jsem srazila už pěkně. Ve finiš sprintu, kdy se mnou nějaká slečna chtěla závodit, jsem vyhrála – taky hurá.
Típnu hodinky a těším se na čas začínající 49.. A ono tam bylo 50! 50:11 – to bych se z toho po…
Víťa pak měl 30:04 (třetí za Keňany a nejrychlejší Čech), takže jsme dopadli vlastně trochu podobně smolně. Taky se v cíli nechal slyšet, že na hodinky nekoukal, a kdyby koukal..
Prostě takový úlet zamrzí a člověk si říká kdyby.. Kdyby devátý kilometr, kdyby na každém km max 2 vteřinky dolů, kdybych tak nevyletěla a držela se za kilt Toma Zahálky, kdybych někde nenahonila 130 metrů – protože jinak mám průměrné tempo 4:57.
No nic, tak zase příště.. Má to být čas radostný. Osobák, meziroční zlepšení na této trati o více než 7 minut, záhy po půlce. A fakt se mi úplně lehce neběželo.
A pak přišel ten oběd! Oběd znamenající, že tři týdny nezávodím. Tři týdny nepoznám předzávodní stres..
Foto: www.ktfoto.com a moje:)
