Když jsem si naposledy povídala s „běžeckým taťkou“ Michalem Vítů, nějak jsem došla k názoru, že už se na závody cpát nebudu. Co bych tam jako strašila?!
Jenže když mi doteklo, že se na Kbelské běží taky pětka pro ženy – co víc, jedou tam moji velcí kamarádi z Liberce, na které se nabalovali další a další, usnesla jsem se, že si udělám výlet a pojedu se taky proběhnout. Pětku ještě zvládnu!
Teda ještě než jsem se usnesla definitivně, pro jistotu jsem se opatrně zeptala, co na ten nápad říká můj gynekolog, abych měla čistý svědomí. Zdálo se, že s tím neměl sebemenší problém. Slíbila jsem, že nebudu bláznit.
Byla to pro mě zase jakási motivace! Docela nedávno jsem si Podrymu doma stěžovala, jak bez tréninkovýho plánu postrádá můj režim pevný řád. A najednou jsem ho zase měla – poznamenala jsem si do diáře, kdy a kolik půjdu běhat, kdy cvičit, kdy si dopřeju volno a že den před závodem se půjdu rozcvičit. Byla jsem nadšená!
Ne, že by se ale po čas mé malé přípravy určité pochybnosti nedostavovaly. Když si chodím zaběhat, dost často to prokládám chůzí, mám pocit, že si musím co pět set metrů odskočit. Stanovila jsem si, že pod 30 minut – ach, ty magické hranice – bych to zaběhnout mohla zkusit. Ale jistá jsem si tím až zas tak nebyla. Koneckonců, bylo by to (asi) úplně jedno…
Bohužel v pátek vydatně pršelo, tak jsem se vetřela s Podrym do haly. Trošku jsem zpohodlněla. Ale i tenhle malý trénink byl pro mě osvěžující! Jablonecký třístovky jsem naposledy kroužila někdy loni na jaře. Po měkkým se běželo pěkně, kolíbala jsem se v krajní dráze, abych nikomu nepřekážela a možná, že mi tam i pár chlapíků zafandilo. Dokonce jsem si i osvěžila běžeckou abecedu na důkaz toho, že jsem to ještě úplně nezapomněla…
Privilegovaný pupkáč
Původní plán jet brzy ráno autobusem se zhroutil s onemocněním Lenky, a tak jsme se s kamarádem Danem přifařili do auta k Wolfíkovi – čili jsem si mohla trochu pospat a sbalit se až před odjezdem. A propo, v čem se to vlastně běhají závody, tuplem tyhle brzký jarní? No, nakonec i na to jsem se nějak rozpomněla – a do batohu pro jistotu hodila víc svrchních variant.
Že budeme muset po cestě stavět na pumpě na čurání, s tím jsem počítala. A tak jsem si ještě koupila kapučíno a muffin.
Za chvíli jsme na místě, hned potkávám další kamarády a známé a moje milá Péťa už pro mě, coby privilegovaného pupkáče, má přichystaný startovní balíček. Tričko závodu jsem si z praktických důvodů objednala větší, to se mi v následujících měsících neztratí!
Hlavně si nechat zatejpovat – podepřít – břicho! To jsem odkoukala od Těhu v běhu a následně si nezávadnost toho ověřila ještě v dalších zdrojích. Jaké bylo moje potěšení, když jsem zmerčila, že v zázemí bude stánek Kine-MAX a já to tak nemusím nikde řešit den předem. Jen mě trochu překvapil tamní fyzioterapeut se svým údivem, jestli s „tím“ (břichem) opravdu zamýšlím běžet. Odvětila jsem nejpádnějším argumentem – totiž, že mi to můj doktor dovolil. Na jeho omluvu nutno říct, že lidí, kteří na mě pohlíželi trochu s údivem, bylo více. Každopádně ho musím pochválit – běželo se mi jistě i díky jeho péči fantasticky, bříško neposkakovalo, bedra nebolela. Dva pruhy jsem dostala rovnoběžně … a další na kříž.
Pak se rychle převlíct a vyčurat! Probůh, to je dlouhá fronta! Naštěstí byla zrovna na řadě Anička – Těhu v běhu (mimochodem, ta je tak milá!), a už už mě se slovy „ty máš přednost“, odtáhla do kabinky. Sorry, holky. (Těsně před závodem jsem už nepředbíhala, nýbrž našla příhodné křoví.) Dokonce i rozklusat jsem se šla, přidala pár poskoků, liftink a zakopávání.
Jsem překvapivě klidná, žádná obligátní nervozitka.
Bacha, těhotná běží!
Pětka a desítka startovaly naráz ve 12.30. Zatímco dřív už jsem se ambiciózně drala do předních řad, tentokrát byla taktika zcela opačná – šla jsem až na konec a na kraj. Abych eliminovala riziko, že mi dá někdo loktem do břicha. No, když jsem se pak prodírala dopředu a chtě nechtě předbíhala, hrozilo to zrovna tak, ale snažila jsem se choulit rukama, několikrát jsem měla dokonce na jazyku „Bacha, těhotná běží!“ Místo toho jsem procedila jen zdvořilé „s dovolením“. Na druhou stranu to, že můžu stále celkem komunikovat se svým okolím, mě ujišťovalo, že neletím jak splašená. Ne, že by mě ale tempo kolem 5:30 na hodinkách nepřekvapovalo…
Navíc se pořád stupňovalo 5:36 – 5:22 – 5:19… Pořád se mi běželo vážně dobře a v duchu jsem prosila svoje miminko, aby to bez újmy vydrželo. Nejlepší to začalo být po obrátce na zhruba 2,5. kilometru, kdy jsme se trhli širokýmu zbytku startovního pole a kolem nás se konečně rozevřel prostor. Kolem nás? Spatřila jsem před sebou Aničku a pár kroků jsme udělaly společně. Jenže jsem cítila, že je přece jen trochu rychlejší, tak jsem ji pobídla, ať si běží sama. Potřebovala jsem si držet (nějaký) „svoje“ tempo víc, než když dřív a za chvíli mi poutekla docela slušně. Ne, že by ale nebylo motivující koukat jí na záda.
Trať se začala mírně svažovat, což je vždycky něco pro mě. I teď! 😀 Horší bylo, když se za zatáčkou objevilo to nepříjemné mírné, ale táhlé, navíc přímé, stoupání. To jsem netušila, že dobíháme stejně jako dlouhá trasa, před závodem jsem ji víc nezkoumala, stačilo mi, že je prakticky rovná. Ale tenhle hořký závěr si moc dobře pamatuju, běžela jsem tu totiž už v roce 2015 (mimochodem za 57:32).
Nebyla jsem si jistá, jestli ho přežiju, do kopců (i když tohle se kopcem možná ani nazvat nedá) se už fakt zadýchám víc. Holky kolem mě přecházely do chůze, já se snažila nepolevit (a nakonec se mi to s průměrným tempem 5:33 i dost povedlo), navíc jsem zase dostihla Aničku. Do cíle zbýval asi kilák, to už mi bylo jasný, že vydržím a absolvovaly jsme ho společně – ještě jsme u toho zvládly zapózovat fotografům:)
Břicho roste, návyky se nemění, musela jsem se sama sobě pousmát, když mi hodinky ukazovaly 4,6 km a já si pomyslela, že do cíle zbývá už jen jedno kolo na libereckým ovále. Kdy jen jsem tam kroužila naposledy?!
Seběhly jsme mírný kopeček, Anička se mě ještě stihla zeptat, jestli mi ty seběhy nevadí (v závodě mi nevadí nic!:D), a už jsme společně podbíhaly malým mostem na cílovou rovinku. Škoda, že jsme nemohly vedle sebe vydržet až pod nafukovací bránu, protože se tu doběh rozděloval pro kratší a delší trať, čímž se zúžil (ale důvod samozřejmě chápu). A tak jsem Aničku nechala běžet kousek před sebou, nakonec byla ráda, že jsem ji ještě popohnala:D I když jsem taky zafinišovala, zase chcípnout jsem tam nepotřebovala. I tak mám poslední kilák za 5:08 (a vítězné gesto)…
Típám hodinky a cílový čas 27:10 mě velmi mile překvapuje! Po dlouhý době jsem po závodě se svým výsledkem fakt nadmíru spokojená!! 😀 😀 Trvá mi jen chvilku, než se vydýchám, zlatá Péťa mi hned nese teplý ionťák a já velmi záhy ožívám. A jdu se cpát perníčky, které dostáváme místo medaile (jedno srdíčko jsem uloupila i pro manžela:)
Kamarádi vtipkují, že jsem se mohla přihlásit do závodu dvojic.
Obří plyšák za odměnu
Volám Podrymu, snažím se skrývat nadšení, nechávám ho hádat, nadhazuje těch předpokládaných třicet a o skoro 3 minuty lepší výsledek mi pomalu nevěří. Nezapomene dodat, že to by teda nečekal, když mě včera viděl v hale, jak jsem se šourala. No, ani já ne!
Komický navíc je, že svůj úplně první závod na 5 km někdy v roce 2015 jsem běžela ještě o 30 vteřin pomaleji! 😀
Nakonec ještě poklábosím s kamarády, trochu vymrzneme u vyhlašování a už to s Danem valíme na Čerňák do Ikei (na koule a pro slona! – odměna pro miminko:) a do Mekáče.
Po závodě dobrý, ale kombinace s trajdáním po nákupáku mě dorazila. Ulehám snad už nějak po devátý s nadějí, že se druhej den ráno ještě probudím… 😀
