[instagram-feed]

Start – cíl. Zářná pětka v Krkonoších

Když trenér řekne, že mám vyhrát…

Běžně mám všecko naplánováný půl roku dopředu, závody nevyjímaje. Jenže minulej tejden jsem naopak ráno nevěděla, co budu dělat odpoledne. A nic se mi nechtělo. Na víkend bylo několik variant „co dělat“, o kterých jsme se doma byli schopni pohádat. Nejradši bych se snad válela doma.

Celkem přijatelně jsme to rozsekli až v pátek u oběda. Kdy jsem já byla unavená po tréninku. Z klusu 10-12 km jsem si dala tu delší variantu navíc s důrazem na to, abych inteligentně vyběhla kopce. Vůbec celý týden normálně trénuju. A trenér rozhodne, že druhý den budu závodit na 5 km (závod „Běh Evropy 2 na maXXimum“ v rámci KTRC Krkonošské padesátky). Prý to půjdu jako trénink – „Běž to jako tří-devítku.“ – a k tomu prý vyhraju.

Bezva. Před závodem jsem běžně nervózní, tak proč ten tlak ještě nezvýšit…?!

Loni jsme běžela kratší variantu skyrace: Drsný, ale krásný. KTRC Krkonošský SkyMarathon

Hole jsem nakonec nepotřebovala :))

I když „jen“ 5 km, na webu Kilpi Trail Running Cupu to podle nákresu vypadalo, že nejdřív vyběhnu sjezdovku a pak poletím zase dolů. Nemám ráda kopce (můj evergreen). I běžecký hole jsem si přibalila!

Další můj problém je, že nám nějak nejde chodit spát včas. Ale zato před závodem spím v kompreskách!

Takže jsem to zalomila v autě. A probudila se stejně protivná jako to umí malý děti. Další super předpoklad pro závod na nic. Cítila jsem se unavená, slabá,.. Když pak moderátor několikrát zopakoval, že za chvíli (1,5 h:) odstartuje můj závod, myslela jsem, že mu dojdu dát pěstí. I trenérovi. Ale radši jsem si nakonec dala cappuccino a sušenky:)

Asi 30 minut před závodem jsem se neochotně šla rozcvičit. Po trase závodu. Překvapilo mě, že to je vlastně jen mírný stoupání – užitečné vědět. Hole tedy nepotřebuju. Trenér, když mě viděl, zopakoval svou předzvěst, že mi to dneska půjde. Sám, had, neběží, protože mu není do běhu.

Zajímavý je, že když jsem seděla nebo stála, bylo mi divně. Jak jsem se rozeběhla, cítila jsem se líp. Dnešní krédo znělo „prostě běž.“

Po očku jsem sledovala soupeřky. Na jedný jsme se shodli, že vypadá našláple. Taky si pak stoupla do první řady. Hned vedle mě. Divila jsem se, že jinak se moc lidí do čela nehrnulo.

A záhy se divím podruhé, protože se dostávám hned do ženského čela. Oběhneme restauraci a asi za 300 metrů mi fandí Podry. Věnuju mu otrávený xicht „tvle, běžím první“. Na jednu stranu super, ale na druhou to na člověka jen a jen klade zase jen tlak. Udržet si to.

Kousek běžíme po pěšině kolem řeky, to je moc hezký. Fandí mi tam kamarádka, to pomůže. Asi po kiláku se cesta začne zvedat, ale po asfaltu. To mě taky nenapadlo, mám trailovky. S vidinou prvního místa poctivě makám. Dřina. Do kopce. Já?! Dřina! Předbíhám dokonce nějaký kluky, dobrý. Podle těch přede mnou zase tuším, co mě čeká a hlavně kde je obrátka. Vydrž, vydrž!

Jenže tam taky vidím, že TAMTA holka je za mnou fakt docela kousek. Sakra. Hlavou mi proběhne, jak mě předbíhá třeba na 3. nebo 4. kiláku. Podry mě zabije! Nechci se nechat předběhnout na 4. kiláku! Ovšem představa, že mi zbývá jen 2,5 km, navíc převážně dolů, je fajn. Víme, že seběhy mi jdou. Jenže co když jdou taky tý holce? Prostě makám. Každou chvíli se ohlížím. Mám ji na dohled – tak 100 – 200 metrů? Nemůžu polevit ani na chvilku.

Pak jsem teda nepochopila, že organizátor nechal po trati přejet autobus…

Zatímco často předtím se mi dělo, že během závodu myslím na hovadiny nebo se hovadsky utvrzuju v tom, že se mi běží blbě, dneska fakt prostě běžím, prostě makám… Duto, prázdno.

Brzy končí asfalt, mírný hupík, a zatáčíme zpátky na příjemnou pěšinu. Tam opět čeká trenér Podry, chválí mě a hlásí, že ta holka je za mnou daleko. Zato se kluk přede mnou zazlobí, že já od něj ne. Mě ani nenapadne s ním závodit:))) Sice ho ke konci na chvilku dám, ale on mi to před cílovou rovinkou vrátí (takže jsem celkem 6.). Já když za sebou nevidím soupeřku, žádný mohutný finiš nenasazuju a do cíle jen nějak doběhnu:) Ani přesto pak na fotkách s cílovou páskou nevypadám kdovíjak zářně..

Je to dobrej ale pocit, mají to tu vážně ve velkém, moderátor několikrát opakuje moje jméno.. A hlavně ta cílová páska! To jsem ještě neměla :)) A taky poté, co jsem se sotva vyškrábala na stupeň nejvyšší, jsem kromě medaile dostala svůj první pohár.

Uff. Ale číslo 432 si o jedničku doslova říkalo … )) Čas 23:31. Se dozvím až posléze, protože si snad už ani neumím zmáčknout hodinky. Podry mě chválí, osobák na 5 km mám 22:11 a tohle je do kopce.

Objetí s trenérem „já jsem ti to říkal“ a pochvala za „start-cíl“ a „dobrej trénink“ a „krátký tratě ti svědčí“.

Mám radost! I když největší dojetí na mě dopadlo snad až v pondělí. Žít z toho budu ještě dlouho. Odměna za trénink a motivace do dalšího!

A vlastně taky motivace pro kohokoliv k čemukoliv!