Nechci, aby to znělo pateticky, ale …
Těžko se ten pocit popisuje a těžko si ho znova vybavit. Vlastně i já sama jsem ho nejspíš zažila poprvé. Takovej běžeckej rauš, kdy všecko kolem přestane na pár vteřin existovat.
Cílová rovinka půlmaratonu ve Valencii, posledních asi 150 metrů, doběh mezi spektakulární budovy Města umění a věd, modrý koberec, velká cílová brána oslavující světový šampionát a kolem mě dost lidí. Bůhví, kde se ve mně ještě vzalo tolik sil vyseknout bravurní finiš. Nejspíš dost podobný těm, o kterých pořád mluvíval Podry, které u mě tak postrádal. A já mu ho nakonec dopřeju na dlouhým půlmaratonu. Ještě nejlepší bylo, že ho vážně z ochozu viděl! Sprintíček, zatímco kolem mě se všichni ploužili..
Sice jsem na hodinky po čas závodu čuměla skoro furt, ale cílový čas jsem si nedopočítávala ani kilák před koncem, navíc když mi hodinky neseděly s kilometrovníky 
nakonec tak o 300 metrů. Takže když – vlivem zpoždění na startu, ale to vám v tu chvíli hned nenaskočí – na tabuli bylo něco nad hodinu 45 a přede mnou se stejně tak zastavil tenhle vodič, na sekundu ve mně hrklo. WTF?! Naštěstí se s dalším pohledem na zápěstí mohla moje euforie rozehrát naplno: skokovej osobák! 1:42:41.
Příliš dlouhý půlmaraton
Loni na jaře v Pardubicích jsem šla za 1:45:12, a na podzim u Bodensee si Podry myslel, že půjdu kolem 1:43, jenže tam se mi vůbec nevedlo a čas 1:48:16 byl tužka jak prase.
Chvíli jsem pak koketovala s myšlenkou, že letos žádný půlmaraton nepoběžím, že to je moc dlouhý a že se chceme soustředit na kratší trati, ale pak mi to stejně nedalo. Miluju jezdit na zahraniční závody! A vyhlídla jsem Valencii, kde se toho času konalo mistrovství světa v půlmaratonu a která slibovala velmi rychlou trať. Ostatně jsem po ní pokukovala už loni. Prosadit to doma mi dalo docela zabrat, ale mlela jsem o tom tak dlouho, až nebylo úniku.
I Podry říkal, že na půlmaraton trénovat nebudu, že to je pro zpestření. Měla jsem se zaměřit spíš na desítku – která se mi pak ani nepovede, no nic…
Bylo ovšem důležitý úplně nepodlehnout svým pocitům totálního zmaru a nebát se jít zkusit ještě jeden kiláček na dráze. To, jak pěkně dopadl, mi dodalo optimismu a vlilo novou energii do žil.
Bylo důležitý, že jsem týden před závodem nevynechala sobotní dlouhej běh, na kterej se mi tak děsně nechtělo, až jsem si 19 km odběhla z půlky za tmy a k tomu se zvládla vysekat na ledě.
Ale aby to nebylo tak bezchybný, zrušený let dva dny předem mi málem způsobil infarkt, navalil na mě deku stresu a mě nenapadlo nic lepšího, než se uklidňovat vínem a čokoládou… Super! Takže se tu stresuju a pak tam ještě poběžím tužku, honilo se mi hlavou…
Ale byl to jen jednodenní kiks. Naopak jsem ráda, a věřím, že to sehrálo svou roli, po Pečkách lehce upravila jídelníček. Na radu kamaráda -cyklisty, i Podryho, který tvrdil, že ho jím docela hodně, jsem omezila maso i mlíko a kafe. A dortíčky, sušenčičky a čokoládičky nadopovaný cukrem. A začla se inspirovat v kuchařkách Elly Woodward, která razí rostlinnou stravu. Neplánuju se stát vegetariánem nebo veganem, ale věřím, že alespoň lehká změna a “ozdravení” jídelníčku bylo bude jen ku prospěchu věci. Tréninku a výkonnosti.
Ale jasně, pak si ve Valencii dopřeju a vychutnám voňavé sladké pečivo s oříškovou horchatou ke snídani a výtečnou paellu na pobřeží. Jednou za čas, výjimečně.
Nakonec jsme odletěli. Týž den, ale večer a bude nás to stát víc peněz. Ale asi přívětivější varianta, než zůstat doma.
Teplotní šok, vítr a hodně spánku
Dalším důležitým bodem vnímám, že jsme na druhý den spali snad do čtvrt na deset, v pokoji jsme měli absolutní tmu.
Horší je, že když jste na závodě v cizině, den před tím toho i docela dost naťapkáte, protože chcete vidět město. Naštěstí tu toho zase tolik nebylo :))
Expo umístili do prostor jedné z pozoruhodností města Města umění a věd. Nebylo v něm nic než vyzvednutí věcí a dva stánky partnerů. Ke startovnému 38 eur jsme dostali tričko, jídlo – quinou s cizrnou, velkej pytlík ořechů (a druhý ještě v cíli) a další drobnosti k snědku.
Krásně slunečno, teplota mezi 17-26 stupni. Docela rozdíl, teplotní šok, oproti doma. Bohužel ale taky dost foukalo a ustát to nemělo ani v den závodu, kdy slibovali až 40 km/h. Vtipkovala jsem, že zatímco u Bodensee Podrymu naději na dobrý čas spláchl déšť, tady mu ho odfoukne vítr. Chudák, nebylo mu po příletu vůbec dobře, bolela ho hlava a byl celý zelený. Ožil jen na deset minut, když jsme v expu potkali Jirku Homoláče, byli spolu na několika vrcholných akcích, třeba na ME v běhu do vrchu v Německu 2008.
Po prohlídce města jsme polehávali a lehce se proběhnout a rozcvičit šli až večer. Moc se nám nechtělo. Centrem města se táhne velký park ideální pro běhání, protkaný snad devíti kilometry cest, zatímco my korzovali jen v naší čtvrti. Ani jsme pak už nevečeřeli, najedený jsem byli od oběda až až – kdy jsme měli předkrm v podobě olihní a ančoviček a obří paellu na pobřeží.
Vyspávali jsme i na druhý den, i když já ještě chtěla stihnout místní trh. Wow!! Vždycky v cizině brečím, že to nemáme u nás. Alespoň jsme si tu nakoupili suroviny na oběd – předzávodní těstoviny. Neodolala jsem ani jahodovýmu shaku s kokosovým mlíkem. Až když jsem ho dopila, došlo mi, že jsem nedávno měla nejspíš na jahody alergii.
Po obědě jsme asi 3 hodiny polehávali, možná si i zdřímli, než jsme se vydali na start. Fakt foukalo jak blázen! Měli jsme furt dost času, tak jsme jen posedávali a marně hledali, kde tolik nefičí… a rozklusávat se šli s batůžky, protože to nešlo moc jinak.
Marné čekání na krizi
Podry mi celou dobu huboval, že nejsem v závodním módu. Nabuzená trhat asfalt. Přitom v duchu, třeba když jsem odpočívala v posteli, nebo jela metrem a zrovna chvíli bylo ticho, vnitřně jsem se soustředila. Věděla jsem, že bych měla běžet po 4:50. Respektive jsme se domluvili, že si to rozběhnu po 4:50, vydržím to do 10. km a pak klidně můžu zpomalit k 5 minutám, furt to bude osobák. Že to prostě zkusím. I když mě trochu děsilo, že v Pardubicích jsem měla průměr 4:55…
Věřím, že klíčový pro mě tentokrát bylo nastavit se do toho, že závody neběhám za trest a že to není utrpení, ale že to je za odměnu. Hodně trénuju, dávám běhu dost, takže to, že běžím ve Valencii mám za odměnu a prostě si to užiju. A když to nebude osobák, nevadí, protože hodně foukalo!
Podry si možná ani nemyslel, že si ho udělám, ale takový věci se nahlas neříkaj. („Překvapivě to nečekal ani kalkulátor MacMillan:))
Za druhý jsem si zakázala, aby se mi po čas závodu honilo hlavou cokoliv negativního. Znám to, lehce mi klesne tempo, trochu špatně se mi dýchá a já si hned začnu říkat, že se mi běží blbě a je to!
Jo a ještě jsem si nakázala hezky zvedat nohy!
Be Bejky!
S touhle náladou jsem stála na startu, poskalovala si, proklepávala lýtka, a snažila se zhluboka rozdýchat. (Ne, kluk vedle mě si určitě nemyslel, že jsem magor:) Gel jsem si dala.
Přiznám se, že běžet půlmaraton v relativně nových závoďačkách jsem se bála. Navíc když se mi v nich nepovedly Pečky. Na druhou stranu, jedna z recenzí v nich nacházela právě ideální boty na půlmaraton, tak jsem to “riskla”. Nelitovala jsem.
Naopak od jistý doby už (na rovný silnici) nezávodím v kompreskách a beru si je jen na rege – před závodem jsem v nich i spala a sundala je asi až hoďku před startem.
Když jsem si je chtěla vzít pak po doběhu s tím, že poklušu domu, lýtka v nich tuze bolela. Takže jsem je zase navlíkla až do letadla.
Nakonec se mi běželo skvěle celou dobu a jestli přišla snad jedna malinká chvilková krize… už ani nevím kdy..
Podry má dobrou filozofii dostat do mě tempa takový, aby mi pak třeba oněch 4:50 přišlo pomalých. O což se kilák za 3:55, nebo kiláky po 4:30, postaraly dokonale.
Takže jsem měla dost dlouho pocit, že si jen tak klušu. Hlavně zvedat ty nohy!
Spíš jsem se musela krotit. Furt jsem čekala, kdy někde pojdu.. Jenže ono to furt ne a ne přijít! 😀 I síly na finiš mi zbyly.
Vítr se do nás několikrát opravdu silně opřel, ale nakonec mi to nepřišlo až tak hrozný. Občas to bylo i osvěžující. Někdy se mi povedlo se schovat. I když pořád kolem mě byli lidi, snad poprvý na takový masovce – cca 14 tisíc lidí – jsem neměla pocit, že mi někdo někde překáží. No a do zad mi fouklo asi jednou?!
Celou dobu nám fandili podél cest lidi! Horší byli ti vocasové, co se nám vrhali přes cestu. Třeba homeless s plným nákupním vozíkem. Široké bulváry. Asi dvakrát lehce sprchlo, což bylo další osvěžení, ale taky to díky tomu místy klouzalo.
Organizátoři nelhali, je to vážně rychlá rovná trať bez ostrých zatáček.
Na 10. a 15. jsem si dala gel, párkrát se napila a vzala si – smradlavou – houbičku, aniž by mě to zdrželo (takže jsem byla mokrá, ulepená od ionťáku, ale komu by to v tu chvíli vadilo:). Jen ty zavřený lahvičky jsou na ránu.
Strašně rychle mi to uteklo!
Jediná památka, kterou si pamatujem, je jakási věž, u který jsme den předem byli v domnění, že z ní bude výhled na město.
No a pak už jen ta epická cílová rovinka! A euforie.
A veliká pochvala od trenéra. Který to nečekal. Díky!
Valencie ve dvou dnech
Pokud bych měla Valencii srovnat s dalšími městy, která jsem měla možnost navštívit, s takovým Římem, Amsterdamem, Paříží, Budapeští nebo Bregenzí si nezadá. Na druhou stranu těžko dělat závěry po dvou dnech…
Bavilo nás již zmíněné Město umění a věd. Jeho součástí je i vodní svět Oceanografico, ten jsme ale nenavštívili.
Procházka kolem přístavu, po promenádě podél pobřeží s jednou restaurací vedle druhé. Pochutnali jsme si tu na darech mořech a paelle z velké pánve s kuřecím masem, šneky a fazolemi.
Místní hlavní tržnice!
Výhled z věže na náměstí, 207 schodů a Valencie jako na dlani.
Na doporučení Linheart i Bookingu jsme zamířili i do Horchateria de Santa Catalina kousek od náměstí na horchatu a churos. Podle nás žádný zázrak. Žádné avizované útulné prostředí, a churros – smažený kus těsta nevalné chuti. Vzpomínali jsme na vafli z Amsterdamu.
Ale snídaně v některé z místních kaváren stojí za to. Místní specialita, nápoj z tygřího ořechu – horchata nesmí chybět.
Původně jsme chtěli letět nízkonákladově – z Prahy přes Milán, ale stávka leteckého provozu ve Francii, potažmo Ryanair nám udělaly infarktovou čáru přes rozpočet. Naštěstí jsme narychlo sehnali přímý letenky se SmartWings. A letěli tak s Evou Vrabcovou.
Jak jsme předešlý dvě noci spali jak zabitý, ta pozávodní byla snad za trest. Ne a ne usnout, k tomu jsme díky posunu času prišly o další hodinu spánku. Čekal nás let do Budapešti (miluju!), kde jsme se kvapně otočily do centra na oběd a na procházku k řece. Odtud pak už do Prahy.
Nevím, jestli jsme byli jen špatně informováni, ale veřejná doprava ve Valencii je dost tristní. Resp. systém cen jízdného. Neobjevili jsme žádnou vícedenní jízdenku, který by platila na různé druhy dopravy. A tak jsme dvakrát radši jeli taxíkem skrz aplikaci, kterou jsem si stáhla do mobilu. Ani tu na MHD neplatilo startovní číslo, jako to bývá jinde docela běžné..
Vlastně celkově mi tenhle závod organizačně nepřišel jako jiné masovky – celou dobu před závodem na webu u startovky viselo „comming soon“, žádné stánky, jen pár toitoiek (takže jsme čurali do křoví podél silnice – chlapi a já:), žádná SMSka s cílovým časem, výsledky až několik hodin po závodě, žádné personifikované fotky z trati,.. Ne, že by mi to vadilo. Alespoň nebyla v taškách tuna letáků, ale opravdu užitečné věci – jídlo. A dostali jsme na památku tričko. A úschovny nebo na trati vše fungovalo tak, jak potřebuješ. Nechyběli ani vodiči.
Jak tak vždycky už na cestě domů přemítám, kam příště… Tentokrát jsem unavená jak kotě a chci si dát od dlouhýho půlmaratonu pauzu. I když možná vyrazím s kamarády “jen” do obligátní milované Budapešti … :)) Zase.
Výdaje:
Letenky – původní cena za obě cesty
3 500 Kč / os
Ubytko
190 eur / 3 os / 3 noci (= cca 550 Kč / os / noc)
Startovné zahrnující triko a užitečné dárky v podobě zdravé večeře a oříšků a krekrů. V cíli medaile, pytel mandarinek, ionťák a voda.
38 eur
Horchata – místní specialita, nápoj z tygřího ořechu
1,5-2 eura
Paella (paella menu)
12-18 eur (kolem 20 eur)
MHD
- Zpáteční lístek na metro z letiště: 3,9 eur
- 1 cesta busem: 1,5 eura
- 1 cesta metrem: 2,5 eur
- Round trip metrem (zpáteční jízdenka 24 hod): 3,9 eur
Moje zahraniční půlmaratony
- Bodensee 2017 – 1:48:16
- Amsterdam 2016 – 1:52:14
- Paříž 2016 – 1:54:34
- Jarní Budapešť 2015 – 2:07:52
- Podzimní Budapešť 2014 – 2:18:50
