* Zajistit si startovné na závod s padesáti tisíci běžci a letenky do Paříže jen týden před listopadovými teroristickými útoky příliš nepřidává klidnému spaní.
* 
Kvůli velké účasti se startuje v několika vlnách. Jindy chodím před startem na záchod třikrát, tady jsem byla ráda, že jsem to stihla jednou. Rozcvičkou mi budiž pobíhání na trase záchod – úschovna – koridor.
* Počasí vyšlo fantasticky, s rozběhnutím to bylo horší. S touhle účastí byste začátek přepálili jen stěží. Vysoce ambiciózní cíl tempa 5:13 min/km, což vychází 1:50 na celou půlku, a který jsem si tak hezky rozepsala propiskou na ruku, byl s prvními kilometry ten tam.
* Jakože jsem vždycky předtím dokázala jakýkoliv závod přesně rozepsat skoro po kilometru, mám pocit, že z pařížské půlky si toho zase tolik nepamatuju (a bylo vůbec co?). Prostě jsem běžela. A čuměla na hodinky? Potřebovala bych si to zaběhnout znova!
* „01:54:44 – to jsi jela na kole, ne?“ – napsal mi bezprostředně po závodě přítel. Takže výsledek je to asi dobrý! 🙂 Zlepšení výrazné, trénink se vyplatil.
* HotelF1 Paris Porte de Montmartre – hotel i čtvrť pro otrlé. Cizinci a bordel.
Paříž a pestrých dojmů mnoho. Kde začít?
Nutno přiznat, že No.1 u mě stále zůstává Budapešť. Samotným městem, atmosférou a hlavně oběma závody – byť mají jarní i podzimní 1/2maraton rozdílnou trasu, obě nabídnou atraktivní centrum města z jiné perspektivy. Na chvíli vyhnat auta z frekventovaných silnic a vpustit tam běžce. Kdežto Paříž umístila svůj závod na samou periferii. Ne, že by to byl vzhledem k počtu běžců krok nelogický, ale je to trochu jako by se Pražský půlmaraton běžel z Čerňáku a zase zpátky.
Ironií osudu jsme si my, tři kamarádky, bookly letenky (startovné na závod jsme měly už déle) jen týden před útoky v Paříži. Nic moc pocit.
S tím, jak se závod blížil, nepříjemné myšlenky, alespoň v mé hlavě, gradovaly. Skoro 50 tisíc běžců by bylo ideálním cílem podobné dement-akce.
Naštěstí se víceméně všechny obavy díky různým rozpravám s různými lidmi s přistáním na pařížském letišti Charlese de Gaulla tak nějak rozplynuly. Dokonce jsem i psala mail organizátorům. No, co mi mohli tak odepsat.. Bezpečnostní opatření budou v souladu s patřičnými orgány. Vlastně po celé Paříži vesměs pořád potkáváte hloučky policistů, vojáků, těžkooděnců a bůhvíčeho všeho s velkými zbraněmi, jejichž názvy neznám (asi samopal?). Nic příjemného.
Ale k tomu nejdůležitějšímu: k závodu..
Expo bylo docela prima. Nechyběla stěna se 47 tisíci jmen startujících ani spousta stánků. Poctivě kontrolovali potvrzení od lékaře (v cizině si na to docela potrpí) a nebyl problém změnit si koridor na rychlejší nebo pomalejší. A ta závodní tílka/trička, která byla ve startovném!
Jelikož se účastnilo tolik lidí, startovalo se po koridorech s časovými rozestupy 15-30 minut. Nám to vyšlo na 9.40. Doporučený čas nástupu do koridoru v 9.15 a uzavírání koridoru 9.25. No měly jsme to jen tak tak! Přitom jsme si myslely, že vaty máme dost. Reálně to ovšem vypadalo tak, že rychle na záchod – žádný třikrát, ale jednou. Na víc nebyl čas. Prve to vypadalo, že toi toiek je málo, ale našly jsme si šikovně takové, kde nebyla skoro žádná fronta. Pak šup s batůžkem do úschovny, ve frontě ještě rychle doladit úbor (převlékárny ani sprchy tu koneckonců stejně nebyly).
Počasí nakonec vyšlo úplně parádní, takřka jarní! Teplejší dlouhý rukáv Moira, přesto triko, rukavice, čelenka byly akorát. Byť na startu bylo chladno, sluníčko a pohyb hned vzápětí zahřály.
Původně hlásili zataženo a déšť, ráno o den dřív dokonce sněžilo a zima při předzávodní rozcvičce kousala, ale na závod jakoby se počasí skutečně umoudřilo.
S holkama jsme byly domluvené, kde se potkáme, ale vzhledem k času tam nečekal nikdo a hrr do koridoru. Každopádně jsme se náhodou krásně sešly až tam!
Na žádnou rozcvičku moc nebyl čas. Stejně by asi neměla moc smysl, když jsme pak stály ještě dobrých dvacet minut v koridoru. Jediný moje zahřátí tak tvořil klus s několika prvky běžecké abecedy na trase záchod – úschovna – koridor. A pak jsem poskakovala a tančila v něm.
Celá předstartovní příprava už byla tak svižná, možná trochu hektická, že to vlastně člověka docela zahřálo.
Navíc: jak je běžné, že člověk přepálí začátek, tady to vážně nešlo! Dobře jsem vážila, kdy a koho předběhnout, protože to znamená energii a metry navíc. Takže mám na prvním kilometru spíš horší čas, než na zbytku trati. Hned mi bylo jasný, že vysoce ambiciózní cíl průměrnýho tempa 5:13, což je 1:50 na celou půlku, a který jsem si tak hezky rozepsala propiskou na ruku, patrně nedám.
Nechci to úplně přičítat jen tomu, že jsem běžela rychleji (nebo jsem se moc soustředila?), ale vždycky předtím jsem dokázala skoro detailně popsat, co se se mnou dělo a jak jsem se cítila na tom kterém kilometru. Tentokrát poprvé nevím. Prostě jsem běžela. A čuměla na hodinky. Jediný, co si z toho závodu pamatuju, je Červencový sloup na náměstí Bastily (jeho jméno jsem si musela vygooglit posléze), odporný táhlý kopec, netuším, na kterém kilometru. No dobře, a možná ještě docela dlouhou cílovou rovinku. Potřebovala bych si to zaběhnout znova!
Občerstvovačky plné Vittelek (někdy i se zašroubovaným víčkem – nic moc). Občerstvovačky! Ty si také pamatuji. Někde mezi desátým a jedenáctým a pak k šestnáctému jsem měla problém uvést nohy znovu do provozu. Chce to lepší taktiku? Nepřejít do chůze, jen zpomalit běh? Nakonec jsem se ale do tempa vrátila vždycky hezky a ty odpočinkové dvacetivteřinovky jsou docela příjemné.
Od osmnáctého kilometru jsem se to už hnala do cíle. Teda, alespoň jsem měla ten pocit. Hodinky mi to úplně nepotvrzují. Nezpomalila jsem, ale na tempo první desítky jsem to už taky nevyhnala. To až cílový kiláček, který byl nakonec za 5:10.
Vlastně mě překvapilo, že jsem po celou dobu závodu vůbec nekoukala na cílový čas. Věděla jsem, že to bude pod 2 hodiny, a to mi asi víceméně stačilo. Nebo je možná i důvod ten, že bych se stejně nedopočítala. Mrkla jsem až ke konci, a že to bude pod 1:55, i když jsem si naběhala 300 metrů navíc, mě potěšilo.
Potěšilo? Vlastně už taky nevím. Co vím, že jsem do cíle doběhla v pohodě a vůbec ne mrtvá. Nový a skvělý pocit! Takovéto Michala Vítů „když doběhneš do cíle, ještě bys měla být schopná běžet dál“.
Cílové zázemí bylo super. Bylo totiž dost dlouhé a široké, a tak se člověk nikde nezasekl a pěkně se prošel. Pro medaili! Pro pončo. A hlavně pro pití a lehké občerstvení. Bylo tu všeho požehnaně, stejně jako na trati: sušené i čerstvé ovoce, želé, samozřejmě voda, ale i kola, teplý čaj a kafe.
V tom jsem uviděla Romču. Jsme prostě dobrý, že se dokážeme najít na takovém obrovském závodě!:) Přivítaly jsme se, sdělily si dojmy, šly si pro batůžky a za chvíli se měly zase potkat. Když tu šla kolem Dita. Rychle jsme se vyfotily a spěchaly se osprchovat na hotel, abychom si stihly dojít na jídlo, neboť Romče ještě odpoledne letělo letadlo.
*** Když už jsem u těch náhodných setkávání: Po cestě na metro jsme potkali pána, který stál před námi v koridoru. Já jsem si ho pamatovala, protože se na mě koukal, on si mě pamatoval, protože jsem si nalepila českou vlaječku na tvář a při čekání na start tančila. Prohodili jsme pár slov, jak se nám běželo, zhodnotili závod. To se mi na tom běhání líbí!
*** Skoro ještě více náhodné bylo setkání už na letišti v Praze. Kupuju si pití v automatu a najednou za sebou slyším „..pro startovní čísla si půjdeme až zítra..“ Vyskočím a ptám se, „vy taky běžíte půlmaraton v Paříži?“ A jo! Tři kluci. Nakonec jsme společně hledali, jak se dostaneme z pařížského letiště do centra a potkali se i po závodě. To se mi na tom běhání líbí!
Velké ocenění mého výkonu přišlo od mého přítele, kdopak by to byl čekal! Neřadí se k nadšeným běžcům, neběhá vůbec, ale na internetu sledoval, jak zrovna probíhám kontrolními body na každém pátém kilometru. A tak věděl můj cílový čas ještě dříve než já a na mobilu mi od něj svítila SMSka „01:54:44 – to jsi jela na kole, ne?“ Fakt ocenění! A když pak ještě Vítek později přidal, že to je skvělý, mohla jsem konečně mít radost i já.
Zkrátka a dobře, je to trochu pitomý, já vím, ale je to tak. Člověk by měl běhat hlavně pro sebe. Jenže když jdete na závod, ví o tom spousta lidí, někdo vás trénuje, vzniká jakési očekávání a malinko tlak. Je mi jasný, že by se nic nezměnilo, kdybych to běžela jinak, hůř, a že každému to vlastně může být jedno a za 10 minut o tom už nikdo neví, ale… Stejně to vnímám tak, jak to vnímám.
Každopádně opravdu spokojenost. Když si porovnám své předchozí výsledky, kdy jsem se vydávala na půlky nepřipravená, následně hysterická, protože jsem nepřipravená, a to, co je teď- je to opravdu dobré. Po tříměsíčním tréninku jsem sundala něco přes 13 minut. A možná ještě trochu víc, protože dalších šest závodů jsem měla dokonce nad 2:14. Konečně ta moje výsledovka na Běhej.com zkrásněla. A za to vděčím Vítkovi.
Paříž neběžecká
Já a Dita jsme si výlet natáhly, abychom mohly Paříž řádně prokorzovat. Škoda, že na začátku března, je ještě počasí takové nejisté. A tak třeba Eiffelovku jsme napoprvé spatřily docela v humusu (déšť se sněhem, bílá obloha). Ten den bylo dosti aprílově, a tak za chvíli už zase na ni svítilo sluníčko.
Procházka od pyramidy v Louvru k ruskému kolu byla příjemná. Jen je třeba se připravit na to, že vám bude neustále někdo (černoši) něco nabízet. Tu přívěsky ve tvaru Eiffelovky, tu selfie tyče. Přímo pod kolem pak můžete ochutnat francouzské makronky, ale i wafle nebo palačinky. Zejména se vám ale začne otevírat výhled na Vítězný oblouk. Za dobré viditelnosti jsme na něj byly bývaly plánovaly i výlezt a rozhlédnout se do kraje.
A tak jsme si alespoň prošly proslulou nákupní třídu Champs-Élysées. Jelikož neholdujeme módě, zhodnotily jsme to asi tak jako procházku po Václaváku. Z velkého nákupního domu s nápisem Louis Vuitton si prostě na zadek nesednu.
Za to projít se kolem kabaretu Moulin Rouge, vystoupat ke katedrále Sacre-Coeur a spatřit moderní čtvrť s vysokými mrakodrapy a druhým pařížským „obloukem“ na konečné linky metra 1 stojí za to.
V Budapešti mě náramně bavilo, že mezi jednotlivými pamětihodnostmi jde v pohodě chodit po svých, podél řeky a pořád je to hezký. Paříž je docela o ježdění metrem. Akorát teda nevím, kdo a na základě čeho usoudil, že je pařížské metro složité. Když dáváte pozor a čtete, nemůžete zabloudit. Všechno bylo dobře značené a druhý den ho máte na háku. Jen doporučuju si předem nastudovat možnosti jízdenek, ať pak nečučíte jak trubky (jako my) a nevíte, jestli se vám vyplatí vícedenní jízdenka, jiná speciální, nebo jednorázové lístky. Nepočítejte s tím, že se bez problémů domluvíte anglicky. Francouzi prý umí, ale moc se jim nechce.
Škoda, že jsme až poslední den objevily okolí Opéry a Boulevard Haussmann – moc lákavá nákupní oblast. Alespoň jsme pro pár suvenýrů stihly obrovské lahůdkářství! Místní kuchyni doporučujeme ochutnat v jedné z uliček u katedrály Notre-Dame. Najdete tu restauraci jednu vedle druhé, které nabízejí výhodná tříchodová menu, a vy tak můžete z Francie ochutnat co nejvíc. Jediná potíž nastane, že nebude vědět, do které dřív. Menu pak stojí od 10 eur výše podle toho, co obsahují. Stihly jsme ochutnat mušle, vynikající zapečenou cibulačku, jehněčí, čokoládovou pěnu a další. Samozřejmě pak taky makronky a palačinky. A výtečné křupavé bagety. A několikrát pěkně hnusný kafe.
Jen večer před závodem jsme šly trochu najisto a daly jsme si těstoviny.
V italské restauraci v naší čtvrti na jižním okraji města.
HotelF1 Paris Porte de Montmartre dával tak nějak tušit, že budeme bydlet na Montmartru. Kdo viděl líbivý film Amélie z Montmartru, těšil by se. Co na tom, že to byl nejlevnější a jednohvězdčikový hotel široko daleko.
Nad hotelem jako takovým bych se vlastně ani nemusela pozastavovat. Jedete-li objevovat město, pohodlná postel a sprcha bohatě stačí. Co na tom, že pokojíček pro tři osoby je tuze malý a sprchy společné – když i před půlnocí tekla horká voda (a fungovala wi-fi), dobrý. Co na tom, že snídaně (za 4 eura) je hodně úsporná – jednou jsme to zvládly, protože jsme potřebovaly ukořistit plastové nádobí na přípravu předzávodní snídaně a alespoň jsme se pobavily nad synchronizovaným zlomením plastového nože o kostičku másla. Ale to osazenstvo! Převážně muži. Převážně podivní muži. Kteří by se s vámi moc rádi dali přinejmenším do řeči. Rozhodně adrenalinový zážitek.
Nejinak cesta od metra na hotel lemovaná postávajícími hloučky stejně podivných mužů a rozhodně ne čistokrevných Francouzů.
Kousek od našeho hotelu se pod mostem konal bleší trh. Mohli jste si tu koupit věci, bez nichž se neobejdete. Jako třeba ovladače od starých televizí, kabely k televizi, kabely od nabíječky, a další jiné kabely, mobily a notebooky (patrně kradené), ale i boty nebo čokoládu. Prochcanou matraci, mikrovlnku i starožitnou skříňku. Když trh skončí, zbyde jediné: bordel. Třeba před místní supermarketem se po celou dobu našeho pobytu válela rychlovarná konvice, hadry a okousané kosti z kuřete.
Při ranní cestě na závod jsme dokonce potkaly skupinu lidí, ženy šátky na hlavě, přes rameno celý svůj majetek zabalený do prostěradla. Jsem si skoro jistá, že to byli nějací uprchlíci.
A po tom všem výše uvedeném, kdy se trochu bojíte jít po ulici i za světla, podtrhnutém tím, jak není dne, abyste nepotkali policisty se samopaly, jsem si také jisté, že u nás nic podobného zažívat nechci.
Na kolik to vyšlo:
- Letenky tam a zpět s nízkonákladovkou: 2 500 Kč
- Ubytování na 4 noci v F1 (na přespání stačí, ale to osazenstvo!): 2 155 Kč
- Startovné zahrnující značkové funkční tričko a v cíli kromě medaile pláštěnku – pončo: 1 500 Kč
- Další útrata za jídlo, MHD a suvenýrky
