[instagram-feed]

RunTour Praha: Dopadla jsem líp, než Podry, a to je na pováženou!

Jak mně se na tu „rantůru“ nechtělo! I když jsme s ní s Edou docela spojeni a letos jsme jich objeli fakt hodně. Ale mám pocit, že se mi na nich extra nedaří. Asi zase ta moje psychika – jak říká Podry.

Celé to rozjasňovala jen jedna pozitivní věc (vlastně dvě) – že tam budeme s Edou křtít 2. vydání knížky Prostě běž – aneb fialová je nová zelená – a že tam bude spousta kamarádů.

Foto: Yan Renelt

Běžet se mi nechtělo. Závodit po asi 158. se mi nechtělo. Navrhovala jsem Podrymu: co kdybych běžela s Michalem Dovičínem pod 25 minut? Co kdybych vedla nějakého nevidomého? No, neprošlo mi to. Promiň, Michale, vidíš, jaký to je sebestředný kámoš!

Svý hysteráky jsem už popsala na FB:

Někdy mě to prostě nějak neba, unesu se pocitem, že mi to nejde.

Naštěstí jste tu pak ale vy, který mi připomenete, že se pletu. Díky!

Abych to shrnula: byla jsem nastydlá, v pátek jsme si naordinovali asi 12km trip ve Špindlu z kopce, do kopce. Pěkně mě bolel zadek. Na druhou stranu tenhle trip babím létem mi i zvednul náladu. Jo a taky tu byla výmluva pro (nepovedený) závod!

Poslední dobou si na závody balím až ráno, večer jsem líná. Nedoporučuje se to, ale už to snad umím 🙂 Vstávala jsem poměrně brzy, mrtvá, takže jsem pak ještě dospávala v autobuse. Hlavně kafe!

Haha, pak mi bylo v autobuse na Ladronku připomenuto, co jsem nedávno psala na blog o kofeinu.. Já vím, ale… taky jsem psala něco jako, že bez kafe nežiju 🙂

Na Ladronce bylo nádherně! Pak možná až moc – teplo. S Edou jsme si užívali známých i nových tváří.

Chystat jsem se šla až před půl 12. Obligátní rozcvička. Hlavou se mi nehonilo radši snad nic. Což byla možná chyba – kdybych si ujasnila, že závěr se prostě musím zmáčknout a musím zrychlit…

Hlavně jsem to nechtěla přepálit jako na Grand Prix. To se mi asi povedlo. Brzy se vedle mě objevil Mário, který mě toužil (z legrace) předběhnout, ale spíš nám šlo o čas pod 22 minut. Celou dobu si mě pak držel na dohled. Možná, že kdybychom zkusili běžet spolu…

Ne, že bych se v půlce cítila kdovíjak zářně, ale podpora fanoušků byla skvělá! Ten zatracený 4. km jsem ale stejně zpomalila (tam už fanoušci chyběli), což je podle Podryho sice normální, ale i tak se mi to nemá stávat. Ach ta tempová vytrvalost.

Čekal tam na mě, s Víťou mi zafandili… Mimochodem! Podry mi pak říkal, jak se Víťovi, mému prvnímu velkému trenérovi, nechtělo věřit, že umím pětku za 22 minut. Jupí!

Podry chvilku běžel se mnou a snažil se mě povzbudit a zrychlit. No, myslím, že celkem marně. Pak se had přiznal, že mě chválil jen kvůli motivaci, nikoliv proto, že bych fakt běžela hezky! – Spíše naopak. 😀 Ani kopeček dolů mi nepomohl. Achjo! K času pod 22 mi chybělo 9 blbých vteřin, které jsem si neměla nechat vzít na těch posledních dvou km.

500 metrů před cílem mě takřka předsprintovala lehkým krokem soupeřka… A já na to? Nic. Možná kdybych tušila, na kolik běžím… Prý se musím naučit finišovat dřív, než 100 metrů před cílem. To umí každej. Challenge accepted. – Na to konto ovšem musím zmínit, jak to dělá Podry: nechal si odtáhnout celej závod soupeřem a pak mu dá v cílový rovince 3 vteřiny. Prosím tě, miláčku, jak to děláš? Dotyčný Milan Janata z toho byl taky nadšen. Musela jsem mu vysvětlit, že staršímu pánovi musel pomoct 🙂

Nicméně osobák to byl. O 3 vteřiny. Na 22:08. Nečekala jsem ho. Takže vlastně musím být spokojená. Vlastně mě to docela nakoplo. Že to není tak marný, jak jsem si myslela. Že nejsem tak marná já. 7. místo v ženách a 3. v kategorii, je taky fajn. (Óóó, snad mě nedal nikdo starší?!)

A taky Podry říká, že ten závod nebyl úplně lehký – teplo, protivítr, dva mírný kopečky, písečná cesta. K tomu páteční výlet, moje nemoc,.. Prostě spousta možností, jak si to omluvit. Jedna věc je ale neoddiskutovatelná: Ach ta moje tempová vytrvalost a Bejky, kde jsi?

No a z cíle, jen co jsem vstala z mrtvých, jsem pak skoro hned běžela na pódium křtít tu knížku!

Před závodem jsem netušila, že se tam podívám hned dvakrát! My totiž s Podrym vyhráli i tandem! Ano – jen proto, že Víťova přítelkyně byla nemocná. Ale to hodnotu a radost toho nijak nesnižuje. Pominu, že kvůli tomu, že nemohli při registraci najít Podryho číslo a dali mu jiný, by se na to málem zapomnělo… Jenže já jsem držka a u výsledkovýho servisu jsem si to pohlídala.

No a Podry? Zklamán. Touží dát letos desítku pod 34 a nedaří se mu to. Ach ty hranice. Navíc skončil (v pořadí podle pohlaví) až osmý. A že už se umísťuje hůř jak já, to je prý na pováženou!