Před každým Pražským 1/2maratonem vzpomínám, jak jsem na jaře 2011 stanula mezi dobrovolníky, abych běžcům podala nápoj nebo banán a v zaslouženém cíli jim pověsila na krk medaili. Pokaždé se bavím nad tím, jak jsem to tehdy, když jsem ještě neběhala, vnímala. S odstupem času bych to napsala úplně jinak! 😀 Samozřejmě.
Letos jsem měla být v centru Prahy a na druhé straně už potřetí – tedy mezi těmi, co budou prahnout po pár locích a těšit se na cílovou odměnu. (Proč jsem se (nakonec) rozhodla neběžet pražský půlmaraton?)
Tentokrát ale tuhle prehistorii vzpomínám proto, že jsem se těšila, jak půjdu v sobotu dobrovolničit pod libereckou dominantu na Ještěd SkyRace. Místo toho se ale nakonec nedobrovolně povaluju v posteli a doufám, že se tam alespoň třeba půjdu povídat.
článek vyšel v MF DNES, příloze Praha 4. dubna 2011
Redaktorka MF DNES se jako dobrovolnice zapojila do příprav sobotního půlmaratonu. Zatímco Philemon Kimeli Limo protínal jako první cílovou pásku, se stovkou dalších připravovala běžcům občerstvení.
PRAHA Sobota, osm hodin ráno. Zatímco každý normální člověk v tuhle dobu nejspíš ještě spí, já stepuji na náměstí Jana Palacha. Pro dnešek jsem dobrovolníkem na pražském půlmaratonu.
Nafasuji červené tričko, kšiltovku a bagetu a připojuji se ke skupině dalších.
Do chvíle, kdy do centra metropole na jedenadvacetikilometrový závod vyběhne devět a půl tisíce lidí ze sedmaosmdesáti zemí, zbývají čtyři hodiny. Ty máme na to, abychom dopřipravili zázemí na startu a v cíli.
První úkol pro naši pětičlennou skupinu zní: připevněte na zábrany reklamní bannery. „A dejte si záležet, na tohle místo se bude zaměřovat nejvíc kamer a fotografů,“ upozorňuje nás vedoucí našeho týmu.
Všech šest stovek dobrovolníků už kmitá a šéfové začínají kolem sebe šířit neklid.
„Potřebujeme přesunout zábrany, chlapi to nestíhají, začínám být nervózní,“ volá na nás jeden z pořadatelů a diktuje pokyny.
Je po deváté hodině, z reproduktorů už hraje hudba, scházejí se sem první běžci a my vytyčujeme startovní rovinku, úzký koridor, kterým poběží. Díky nápisu na zádech Mohu vám pomoci dostaneme během dne hromadu dotazů.
„Nevíš, kde bych dostal kafe?“ přikluše ke mně jeden ze závodníků, zřejmě potřebuje ranní vzpruhu. A tak ho pošlu ke stánku MF DNES, který na půlmaratonu působí kromě zdroje zpráv také jako malá kavárna.
Mnohem důležitější si však dobrovolníci, bez kterých by podle pořadatelů žádný půlmaraton nebyl, připadají za cílovou páskou. A nejen proto, že tu mají příležitost potkat se s každým běžcem, a to včetně hbitých Keňanů a Etiopanů. Jakmile dohraje Smetanova Vltava, jakmile je poslední závodník na trati, pouštíme se rychle do práce. Přichystat medaile, termoizolační fólie, občerstvení, hypotonický nápoj. Máme tu zhruba půl druhé tuny ovoce a sedmdesát hektolitrů balené vody.
Nejtypičtějším obrázkem v cíli je zplavený běžec s vodou a banánem. „Po závodě je potřeba se zavodnit,“ vysvětluje jeden z účastníků, třiadvacetiletý Jan Procházka, zkušenosti z loňského maratonu.
Dlouhé tratě začal běhat před dvěma lety. „Nejdřív kvůli fotbalu, abych dohnal fyzičku. Ale pak párkrát vyrazíš ven a prostě tě to chytne,“ popisuje student informatiky. Se svým výsledkem v sobotu spokojený nebyl, trasu uběhl za hodinu a tři čtvrtě. „Loni jsem měl v polovině maratonu lepší čas. Teď jsem to v úvodu přepálil,“ říká Procházka, načež kousne do banánu a dodá: „Za tři hodiny si dám tradiční klobásu a pivo. To mě poslední tři kilometry hnalo do cíle.“
Zápisník
Půlmaraton je i o těch, o nichž se nemluví
Pražský půlmaraton dokáže mít pokaždé jiné kouzlo.
Když ho běžíte, když čekáte na desátém kilometru na syna s energetickou tyčinkou, když jdete náhodou kolem nebo když jste při jeho přípravě.
Já si v sobotu vyzkoušela poslední variantu, kdy od brzkého rána u Rudolfina kmitaly stovky lidí. Mezi nimi dobrovolníci. Poznali jste je snadno – červené tričko, černá kšiltovka. V sobotu ráno mohli klidně vyspávat, ale oni přišli sem.
Aby se půlmaraton, akce pro téměř 10 000 běžců, mohl uskutečnit. Tahali zábrany, lepili bannery. „Narovnej to pořádně, bude to vidět na fotkách,“ hecovali se navzájem. Nejen tady bylo vidět, že jim na tom, co dělají – navíc zadarmo – záleží. Asistovali u šaten, opatrovali závodníkům věci v úschovně, stáli u zábran, aby se nikdo nepovolaný nedostal tam, kam nemá. Připravovali pití, aby mohli běžci po dvou desítkách kilometrů doplnit tekutiny, předháněli se, kdo na krk pověsí víc medailí. A hlavně: rozdávali úsměvy na všechny strany. Aby byl půlmaraton ještě kouzelnější pro ty, co ho běží.
