První Jizerky Run Race: podzimní poezie pěšin v lese ztracených

Podry píše:

O víkendu se konal první ročník běhu Jizerky Run Race, a protože jsem v Jizerkách vymetl snad každý závod, co se kdy běžel, bylo jasné co s načatou nedělí. Takže jsme s Evíkem vyrazili na Slovanku. U téhle staré železné rozhledny byl totiž start a cíl závodu. Dobrý nápad, báječné místo, ale kdyby celý den lilo, jak je v Jizerkách zvykem, možná bych to místo neshledal tak báječným. Leč nelilo, ba právě naopak, podzimní sluníčko rozehrálo barvy podzimu do neuvěřitelně poetických tónů

Zpět k závodu. Na výběr byly trasy 18 a 10 km. Nejdříve startovala delší osmnáctka, po čtvrthodině desítka a prvních asi 7 km bylo společných. Vybral jsem si delší trať, jednak už jsem ve věku, že čím delší a pomalejší, tím lepší, a pak taky byl v tréninkovém plánu na neděli delší regenerační běh po sobotním silničním závodu na 10 kmEvík podle pokynů trenéra už po sobotě nezávodil, ale proběhl se také po trati 18tky, kochal se a fotil.

Mapa závodu slibovala zajímavé zážitky a také to tak bylo. Většinou trať vedla po úplně neznámých pěšinách ztracených v lese, ale vzhledem k počtu orienťáků na startu a v pořadatelském týmu to snad ani jinak býti nemohlo. Značení pro nás neorienťáky by občas možná mohlo být výraznější. Né, že bych přímo zabloudil, ale občas jsem musel poměrně nevýrazné fáborky povlávající v povlávajících větvích trochu hledat, a protože se dost často měnil směr běhu, kdy třeba široká krásná pěšina vedla rovně a náhle bum doprava kozí stezkou mezi stromy a kameny, možnost „zakufrovat“ tady byla. Koukat pod nohy a do větví bylo občas nemožné a někdy i tabule ukazující směr ve větru spadly na zem, ale jak říkám, nezabloudil jsem, takže dobrý. Navíc fáborků bylo na trati fakt hodně. Ale během závodu mě napadlo, že kdyby je nějaký vtipálek na pár metrech strhal, tak bych se na beton ztratil.

Velké plus pro pořadatele za tabule s kilometrovníky, to mám rád, když nemám GPSku a navíc na nich bylo ještě něco jako převýšení, ale to jsem v té rychlosti ani nerozklíčoval, třeba mi to Šulda nebo Jeřáb (oba napůl orienťáci) někdy vysvětlí.

A ještě k trati: čekal jsem ji lehčí. Ne převýšením, ty kopečky se daly vyběhnout s výjimkou posledního skoro cílového, kde jsem si dovolil pošetřit síly na půlmaraton příští týden. Spíš jsem asi čekal krásné zpevněné lesní cesty a místo nich byly balvany, kořeny, mlází, bahno po kotníky. Regenerační klus to rozhodně nebyl.

Když nejde o vítězství, jde o ho…

A teď je ta pravá chvíle zmínit i průběh závodu. Vzhledem k účasti Honzy Mrázka mi bylo jasné, že nevyhraju, a tak jsem si stanovil taktiku nechat ho běžet a jít na pohodu, pokud možno na bednu. Ono navíc když nejde o vítězství, jde o ho..uby. Prvních pár km bylo převážně z kopce, ostatně Slovanka je rozhledna a ty jsou převážně na vyvýšených místech. Vyrazilo se tempem 3 min/km, a tak jsem si říkal, jestli jsem tady správně na závodě regionální úrovně (jinak řečeno na pouťáku), a ne na MČR v krosu. Mladíci se naštěstí po chvíli zadýchali a tempo se ustálilo na přijatelné hodnotě.

Zatímco Jan Mrázek pomalu ale jistě mizel v dáli, já jsem se zavěsil za druhého v pořadí, kterého jsem podle nápisu Bieg Piastow zanalyzoval jako Poláka. Spolu jsme pak běželi krásným trailem k Josefodolské přehradě a podél říčky Kamenice. Asi na čtvrtém km začalo stoupání do Karlova a tady už jsem i trochu nechtěně Polákovi poodběhl  a až do cíle si užíval osamělost přespolního běžce. V tomto stoupání jsem už taky trochu překvapivě doběhl Evíka, který podle plánu vyběhl čtvrt hodiny před námi. Prý se kochal a kochal… (Vole!)

Ke zbytku závodu už asi nejde nic zajímavého napsat, běžel jsem hodně opatrně, hlavně při sebězích a občas, když to dovolil povrch, jsem se i kochal krajinou. Asi na 15. km jsem začal cítit mírný tlak ve stehnech, který už nepovolil až do cíle a i díky tomu jsem si dovolil poslední prďák jít celý pěšky. Ztráta více než 5 minut na vítěze je propastná, ale celkem i odpovídající mému úsilí, takže jsem ani nebyl v cíli moc zklamaný. A ani Šuldovo rejpání mě nevyvedlo z rovnováhy.

Vyhlašování vítězů bylo docela netradiční, stejně jako vypsané kategorie. Asi zase nějaké orienťácké know-how. Nicméně společné vyhlášení vítězných mužů a žen nejenom, že onen ceremoniál výrazně zkracuje, ale je i tak nějak osvěžující. V tombole jsem překvapivě nic nevyhrál a tím pro nás tahle skvělá akce skončila.

A něco tradičního na závěr: Jizerky Run Race stál rozhodně za účast. Splnil to, co jsem očekával, tedy krásné podzimní proběhnutí  Jizerkami po ne tak známých stezkách. Ale přidal i něco navíc. Tenhle závod měl prostě srdíčko, takové orienťácké, prosté, nadšené, nezkažené komercí. Snad pořadatelé udrží tenhle ráz i do budoucna. A propos: pořadatelé za jedna, snažili se, byli milí, a poradili si i s nedostatkem startovních čísel. Chválím. Jo a i občerstvení jsem si vychutnal, jenom Evík zkoumal podrobně muffiny, a že prý je dělá lepší… (To jo!)

Co si myslím já?