První bedna a jen moje! Liberecký WinterNightRun s Dárkem

První bedna a jen moje! Hurá! Joo, už jsem jednou na druhém místě stála – v říjnu s „Amsterdamskou výpravou“ na krosu ve Vesci, ale přiznejme si to, moje zásluhy tam byly mizivé. Pokud se teda nepočítá, že jsem nás přihlásila.

A teď jsem si druhý flek vydobyla sama. Noo, ono to vlastně ani tentokrát tak docela nebylo sama… Ale se psem Dárečkem. A taky to teda ale vůbec nebylo zadarmo! A to se počítá. Mám radost!

Canicross mě baví

Měla jsem ten závod v merku už delší dobu, ale jak to tak bývá, když se blížil, moc se mi nechtělo. Nechtělo se mi makat. Ale důvodů, proč jsem jít „musela“, bylo víc: zpestření tréninku, netradiční závod ve sněhu, za tmy s čelovkou a zase s borderkou Dárkem; a taky, protože jsem chtěla podpořit Honzu, který v Liberci závody (nejen se psem) pořádá. WinterNightRun.

Žádná speciální příprava, kýžený odpočinek před závodem, neproběhl, naopak. Věděla jsem dopředu, že poběžím z plnýho tréninku. A ten vpravdě lehký nebyl: ve středu 4×2 km v břečce na Horský, v pátek 10×200 m v tempu v hale.

Není tak divu, že se mi v sobotu v podvečer do Liďáků neběželo vůbec lehce – předzvěst mizérie. Jo, běželi jsme tam v rámci rozklusání před závodem. Já a (trenér) Podry, který taky šel závodit.

Last minute se zaprezentovat, dostat tašku plnou dárků a odložit i jedno tričko, protože bylo docela teplo. Nasoukat se do sedáku – jak se do něj kruci leze? – a přivítat se s Dárečkem.

Běžci bez psa startují v 18, canicrossaři o 5 minut později. Ambiciózně si stoupám dopředu. Jaké je ovšem moje překvapení, když jsem asi už po 50 metrech snad poslední?! A následující táhlý kopec tomu moc nepřidává. Ještě víc poslední! Ba ne, pár čelovek za sebou vidím, ale odhaduju, že ženy se psem jsou přede mnou minimálně tři.

Běh do vrchu prostě není moje silná stránka. Na sněhu už vůbec.

Jak se to ale láme, rovinka, seběhy, pomaloučku polehoučku s Dárkem spoustu lidí předbíháme. Určitě dvě ženy se psem, i nějakého muže, nakonec i běžce bez psa. Je zima, funím a do toho musím komunikovat s Dárkem, pobízet ho. Peláší pěkně. Navíc se shodneme v tom, že rádi předbíháme, a tak mi vždycky mile rád pomůže. Někde to není úplně snadný, protože cesta je úzká a ani jednomu z nás se nechce do hlubokýho sněhu. A tak nám uhýbají ostatní. Pardooon a díky za to!

Valím to z kopce, nechci dopustit, aby mě někdo předběhl zpátky. Podry se po závodě diví, že jsem se nebála, že si rozbiju čumák. Nemohla jsem se bát, když jsem si chtěla udržet pozici, byť jsem vlastně ani nevěděla jakou!

mapaDruhá část trasy je podstatně příjemnější, to nejhorší jsme si odbyli na začátku, navíc vím, co mě kde čeká, kde mohu zabrat.

Teda příjemnější… Zjišťuju, že jsem si nezkušeně ale vůbec neutáhla sedák, a tak mi celou dobu sjíždí. Do toho mi (hlavně z kopce) klouže po čepici čelovka. Takže střídavě „ZaBěhu“ vyhrnuju sedák a čelovku. Mimochodem: šajní perfektně, ale tohle je její nevýhoda. Chvílemi na to rezignuju a běžím s čelovkou na nose. No co už.

Dlouho před sebou vidím ženu se psem, aniž bychom si s Dárkem cokoliv řekli, cíl byl jasný… Až když jsme ji vítězoslavně dostihli, zjistila jsem, že to je muž a makala jsem tedy zbytečně!

V seběhu od závory, tam kde je rozcestí k „třídevítce“, nám to dá hodně práce dostihnout dalšího. Celou dobu mi je pak v patách. Já letím, Dárek se co chvíli ohlíží, já radši koukám pod nohy. Myslím, že jsou za mnou dva canicrossaři, podle hlasu tuším ženu. Nesmím polevit! A to je před námi ještě poslední kopec. Těsně před ním, u zoo, se naše trojice setká, já zůstávám druhá, ale v kopci toho kluka zase předbíhám já. Nakonec spolu závodíme od boudy dolů a podle výsledků proběhl branou asi o vteřinu přede mnou.

15994904_1311965488849457_3066527062759841931_oJsem vyfluslá, vůbec nevím, kolikátá jsem, v cíli mě vítá Podry. Jsem ráda, že žiju a to poslední, co teď chci, je líčit (si) láskyplně dojmy. Z mýho cílovýho času (32:56 / 5,7 km) má ale pak radost. On je v mužích první. Dvojitá radost.

Ale u mě jsme při vyhlášení výsledků napjatí. Šestá nejsem – ani pátá – že by čtvrtá? – „Evo, ty budeš třetí?“ – pořád nic – nakonec moje jméno zazní pro druhé místo. Jsem druhá?! Super, pocity dosud nepoznané!

Ale hlavně? Třetí žena mi vůbec nefuněla na záda, jak jsem si myslela, byla za mnou až 2 a čtvrt minuty.

Hodnocení závodu – WinterNightRun, 14. ledna

IMG_7923Závod se nám oběma hodně líbil, po sněhu a ve tmě s čelovkou to je zase něco jiného. Trasa byla dobře značená, zejména světýlky a reflexními vestami, na rozcestích stáli organizátoři. S oranžovými šipkami na zemi to bylo horší, ty už stihl pokrýt sníh. Ale třeba Podry, který běžel na čele a trasu neznal tolik jako já z dřívějšího psího proběhnutí, lehce tápal.

Dostali jsme jak drobné dárky ve startovní tašce, tak hlavně pro běžce na bedně bylo dost pěkných a hodnotných cen včetně dřevěné „trofeje“. Každý pak v cíli dostal hezkou dřevěnou medaili.

Foto: Martina Holanová, WinterNightRun a já:)