Nedávno jsem na Instagram dávala fotku svý „aktuální formy,“ a taky jsem k tomu psala, že mě mrzí, že jsem (s největší pravděpodobností) vyhodila ty svý „nejvyžranější“, kde mi je 16 let a vážim 80 kilo. Teď (a po porodu, hulahej) mám totiž o 20 míň. Šedesát. Byly by to pěkný srovnávačky…
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Ale pak jsem jednu noc nějak nemohla spát a prohrábla historii fejsbuku. A našla jsem aspoň peklíčko let cca 2012 (tj. 21 let). He, tak si tak říkám, jakýma jsem si taky v čase musela projít jojo-efektama… Samozřejmě už nevím (a to se teda divím!), kolik jsem tehdy vážila, ale rozdíl je na první pohled patrnej a Podry trochu valil voči :)) (starý fotky do propadliště dějin, prosím!)
Celá ta moje cesta, a příběh, je celkem dlouhá, to víme – nadváha, nejídlo a kolo & cvičení (balancování na hraně anorexie), dlouholetý přejídání a zvracení (bulimie), uzdravení, teď. Věřím, že se někdy dohrabu k tomu o tom psát víc a víc, ale ráda bych tomu dala nějakou rozumnou formu, a tu zatím nemám. No, možná to bude muset dopadnout spontánním psaním, no way… (BTW: všímáte si, kolik lidí kolem vás si prošlo nebo prochází něčím podobným? A to si myslím, že nejsem zaujatá. A pořád se o tom tak málo mluví – hlavně o prevenci. Nu, další důvod o tom víc psát!)
And that´s the reason why #BehamProAnabell
Dneska chci ale ještě psát o trochu něčem jiným. Ale kolem a kolem, ono to spolu vlastně všecko souvisí a prolíná se.
Když jsem teda zjistila, jakou pěknou porovnávačku si můžu nakonec vyrobit, došlo mi, že podobných „případů“ si ze svýho okolí vybavím vícero. Že je celkem dost mých vrstevníků, kteří byli odmala a v teenagerském věku cvaldové, aby se z nich dodnes stali vyznavači (a/nebo milovníci) zdravého(!) životního stylu – (zdravého) pohybu a racionální výživy.
A přemýšlela jsem, čím to tak může být.
Ve svým případě (a troufám si tvrdit, že podobně na tom bude dost z vás) se nutně musím vrátit do dětství.
Flashback je to užitečnej i z toho důvodu, že sama mám teď doma malou treperendu (19 měsíců) a vím, že (u ní) mohu ovlivnit ledaccos.
Ta poslední věta je podle mě zcela zásadní (a opět to souvisí a navazuje dále:)), once more: vím, že mohu ovlivnit ledaccos.
Já si totiž myslím, že naši rodiče zas tak nevěděli (žádnej internet, žádný desítky časopisů a literatury, možná pár knih).
Důležitý: určitě nikoho (rodiče, příbuzný) z ničeho nevinit, nechci cokoliv vyčítat, … protože ono to zase souvisí s tím nevěděli.
Na druhou stranu, dneska je těch informací zas bambilion a stejně blbý jako nevědět (nic moc), může být neumět se zorientovat, anebo dokonce vědět až moc (-> fanatismus). – Je fakt, že když jsem se kolem těch šestnácti, sedmnácti začala zajímat sama, úplně slavně to nedopadlo…
Pokud teď trochu přeskočím, chci říct, že se Ninušce snažím vštípit dobrý (správný:)) stravovací návyky a jít jí sama příkladem – a o tom tu bude taky další chystanej článek, těšte se:)
Co dítě dělá, jí ( =nutriční programování) a prožívá v prvních 1 000 dnech, významně ovlivní jeho zdraví po celý život. – Iniciativa 100 dní.
Co mi utkvělo v hlavě z mýho stravovacího dětství a dospívání?
- pamatuju si, že jsem moc nedostávala svačiny (anebo je přinejmenším neměla dostávat), protože, a teď jen parafrázuju, jsem při těle, zatímco támhle sousedův Jára je mít může, protože vypadá jak z Dachau. – K tomu snad ani netřeba komentář. Jen pěkná tabulka WHO. (Chce se mi křičet, že zatímco u dospěláků už se ty svačiny nedoporučují tak striktně, a ať si každej baští, jak mu vyhovuje, počítá se celkovej energetickej příjem; děti jsou… v růstu a vývoji a potřebují to jinak.)
- pamatuju si, že jsem moc nesnídala; minimálně na gymplu prakticky vůbec. A pak? Jsme si s kámoškou koupily nějakej sajrajt z automatu (rozuměj komerční plněnou bagetu nebo 3bit) – o důležitosti vyvážený snídaně, kor ve školním věku, jsem neměla ani páru. Nejspíš by se na edukaci o základech racionální výživy měl klást větší důraz i ve školství, ale třeba to tak už je… (např. program Zdravá 5).
- pamatuju si, jak jsme doma jídávali krokety nebo párky nebo mraženou pizzu (ok, pamatuju si i pečený kuře (který jsem pak dlouho nemohla ani vidět), rizoto nebo těstoviny se slaninou a nivou); od babičky na chatě lívance s lesníma jahodama (mňam, jídlo mýho dětství!) a taky smažený bramboráky; taky fialovou mísu se sladkostma – možná, že teď v kuchyni trávím celkem dost času, ale junk food není ani KPZ
- pamatuju si, jak jsme doma opakovaně chtěly „hubnout do plavek“ a na lednici si lepily seznam „zakázaných potravin“, bylo jich docela dost – třeba krokety a mražená pizza – když dlouhodobě žijete dle přesvědčení „80:20“ nepotřebujete žádný hubnutí do plavek, ani seznam povolených/zakázaných potravin
- sice jsem hrála jakžtakž volejbal, ale coby třináctiletá puberťačka, kterou zajímaly jiný voloviny, jsem s nim sekla, achjo – když jsem později došla osvícení, (nejen) k volejbalu jsem se vrátila
- jo a taky se úplně moc dlouho tehdá nekojilo, protože se držely ty mimoňský 3hodinový intervaly krmení – a jak známo, kojení je i mj. prevencí obezity
Nu, je jasný, že lidská paměť je poněkud selektivní záležitost, ale … Teď tu už nějakou dobu sedím a snažím se vybavit si něco zdravýho, případně fotku, na který jim něco zdravýho a nemám před sebou zrovna dort s máslovým krémem (nesnáším!) nebo nemíchám kýbl klasickýho bramborovýho salátu.
Resumé? Do jistý míry jsme lucky generace. Informací o tom, jak se správně stravovat a být fit a jak k tomu vést i svý dítko máme ažaž. Jen s nimi musíme umět i dobře naložit.
Jak to vidíte vy? Máte z dětství / dospívání podobnou zkušenost a vzpomínky? Pramení z toho vaše dřívější problémy s váhou? Daří se vám selektovat ty správný informace?
