Tenhle titulek jsem si nahodila už před nějakou dobou, ale vlastně se to od tý doby ještě o fous posunulo. (A vlastně mám i pocit, že se to – minimálně v mý hlavě – posunuje každým dnem :D)
Lezu prakticky výhradně. (A zaběhat si jdu, když mám čas, chuť.. a protože je to super doplněk k lezení, jakožto aerobní, vytrvalostní aktivita.)
Asi mi hráblo. (A je mi to jedno.)
Ale jsem v tom spokojená.
Našla jsem teď v lezení tak nějak to, co předtím v běhu. (A ano, fakt v tom dost často spatřuju různý paralely.)
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Svý první lezečky jsem prodala
Začátek to má vlastně takovej divnej…
Poprvý jsem na sobě měla lezečky asi tak někdy v sedmnácti. Jenže pak jsme se s tím klukem rozešli… a lezečky jsem dokonce prodala, protože mě vážně nenapadlo, že bych je ještě někdy mohla potřebovat… 😀
Pak dlouho nic. Volejbálek.
Znova na stěnu a na skály mě vytáh až Podry. Šest let zpátky. Jenže to bylo sportem No. 1 běhání. A lízt se šlo času od času pro zpestření. Venku mě to rozhodně bavilo víc, než na stěně, ale stejně si z toho pamatuju spíš stěžejní pocit: nejde mi to, bojim se, už se těšim domu.
Změnilo se to tak ňák na podzim, kdy jsem se konečně dokopala k tomu dojet na Makak na „Maminy“ a z ňákýho mně dosud neznámýho důvodu mi to – pocitově – šlo líp, než předtim. A ze stejně podivnýho důvodu jsem se už i míň bála. (Řikám si, jestli to nebude třeba i tim, že mě zrovna dole nebuzeroval manžel… :D) A líbilo se tam i Ninušce! Super zázemí. Začaly jsme tam jezdit častěji. Moct si zasportovat a moct při tom vypustit divou zvěř, je k nezaplacení. A potkala jsem tam Elišku 🙂
Zobrazit příspěvek na Instagramu
V běhu nevidím výzvy
Vždycky jsem si myslela, že přijdeš pod stěnu a prostě lezeš nahoru, co na tom chceš víc řešit, žejo?!
A to, že mi to třeba moc nejde, je tim, že mám slabý ruce a záda…
Ehm.
Dokud neobjevíš Filipa. (Filip je… nejlepší trenér. Na Makaku realizuje fyzio tréninky. O tom, co dělá a proč a jak to funguje, jsme spolu udělali článek do dubnový Kondice.)
A zjistíš, že všecko je jinak. (Reálně na to spíš ještě tak přicházim postupně, protože hlava je prevít..:) …ale už prej budu Filipa poslouchat.. :D)
Probudila se ve mně úplně stejná vášeň, jakou jsem žila pro běhání.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
– Proč ale teda neběhám? Z čistě ješitnejch důvodů. Jasně, občas se mi po závodění dost zasteskne… Jenže chtěla bych běhat na tý úrovni, jako jsem běhala „předtim“ – před Ninuškou. Jenže když si představim, jaká by k tomu zase musela vést cesta, dělá se mi regulérně nevolno. Nemám v týhle životní fázi prostor na pořádnej trénink… Byla bych odkázaná na to odběhat hodně s kočárem (a dítě je už těžký:)) Nemám teď morál na to vstávat brzy ráno, nebo chodit večer za tmy. Nemám motivaci. (Nevylučuju, že se to někdy, až se zas objeví prostor a přijde čas, změní…;))
Nikdy jsem neměla talent a vím, že na to, co jsem si zaběhla, jsem se musela celkem nadřít (oproti tomu jsem měla pocit, že jiní pro totéž takový úsilí vynaložit nemusí…)
Talent teda nemám zrovna ani na lezení, ale jsem v bodě, ze kterýho se můžu někam posouvat. Kdy si můžu dávat dílčí výzvy a pracovat na nich. A mám radost, když pokořím novou challenge.
Nechtěla bych běžet desítku za 50 minut. Ani za 48. A na 45 bych teď nenatrénovala. Ani na pětku pod 22 minut.
Technika nad sílu
Ještě asi tak předevčírem:D jsem k tomu hodně přistupovala tak, že ty lezecký výzvy jsou v tom posouvat hranici zdolaný klasy. Na laně na Makaku mám 6a+ (francouzská), na Šutru 6 (UIAA), na boulderu 6b+ (fr).
…přitom je momentálně spíš asi tak největší výzvou vykašlat se na tyhle čísla a zaměřit se na to lízt hezky:) Lézt s co nejmenším fyzickým úsilím, lehce, ladně :D, a tak, aby mě z toho nebolely záda, ramena.
Lezení je daleko větší alchymie, než jsem si myslela. Náročnější na komplexnost různých aspektů než běhání. Skvěle jsem to pocítila třeba tehdy, když jsem si myslela, že stejně jako lze jít běhat prakticky denně, můžu jít čtyři dny po sobě lízt. Měla jsem svalovou horečku a moc se pak nemohla hejbat 😀
A tak jsem se do toho chtěla ponořit a zjistit si víc. Hltám teď Tefelnera.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Dřív jsem žila „vše pro běhání,“ teď žiju „vše pro lezení.“ Nebaví mě dělat něco jen tak napůl. Baví mě posouvat hranice a zjišťovat, co a jak funguje. I proto, že studuju nutrii na LF a hodně se mi to prolíná. Fyziologie, anatomie, výživa. Baví mě testovat, jak tělo odpovídá na různý podněty. Nikdy jsem nebyla v žádným sportu (ani polo)profík a nikdy nebudu, ale baví mě to v rámci mých možností dotahovat k nějaký (pseudo)dokonalosti. Trénink, strava, regenerace. Propojený nádoby, jinak to drhne.
A taky mě baví nasávat informace a učit se od těch nejlepších:)
Co udělá jídelníček…
Hodně mě to teď nakoplo i v tom začít zas víc řešit stravu (jako budoucí nutrie bych teda měla, co…). Zjistila jsem, že mám potenciál 😀 třeba ještě nějaký to kilo sundat, ideálně z tuků.
Chvíli jsem si zapisovala Kalorický tabulky. Doporučuju! I když pojďme si přiznat, že vážit si každý sousto je tak trochu voser. – Teda nejdřív proto ještě potřebujete, aby vám ideálně nějaký odborník propočítal a nastavil kalorickej příjem a makroživiny. – Ale klidně doporučím jen to si prostě vzít nějakej sešit a třeba ten tejden si fakt poctivě psát. Protože většinově tak nějak víme, jak bychom měli jíst, ale realita pak často pokulhává… Už jen tohle zapisování vás donutí o jídle víc přemýšlet.
Nedělám přitom v rámci jídelníčku nic extra zajímavýho 😀 Jen se snažím jíst kvalitně s důrazem na zeleninu a ovoce, dostatek bílkovin a komplexní sacharidy. Pravda, snažim se omezit (ne zcela vynechat!) maso. Bye, bye, večerní čokoládičky a další prasárničky. Nemám hlad ani chuť sežrat na posezení nutellu.
Co je ale hlavní, cejtim se fakt skvěle. Překypuju energií. A jsem spokojená s tim, jak vypadám – ještě jsem zvědavá, co na to InBody 😀 Jo a taky konečně udělám shyb!!! Pod i nadhmatem. Dlouhý roky velký sci-fi. Wow, co tělo dokáže, když mu k tomu pomůžeš…
Jo a přitom to neznamená, že čokoláda z mýho života zmizela dočista; a dokonce jsem si po dlouhý době dala pivo – s ním mám teda i problém z hlediska regenerace 🙂 Každopádně jet v takovym módu 70/80 : 30/20 mi přijde udržitelný dlouhodobě, a to je to, oč tu běží…
A někdo se mě ptal na tu lezeckou klasu:
Foto: Petr Zbranek, AZ Fotky – pro magazín KONDICE
