Proč by chlapi měli být taky těhotný?!

Podry se mě před časem ptal, jestli mi nevadí, kam se odebrala moje fyzička.. Že nic neuběhnu, že když už, tak lezu jen lehoučký cesty a tak. Neopomene taky podotknout, že to je logický, když jsem přece přibrala…

Ze začátku jsem to brala tak, že mi to je vpravdě šumák a jsem hlavně ráda, že vůbec můžu v rámci možností něco dělat. Že můžu zůstat u toho, čemu jsem se věnovala i předtím, jen si to zkrátka optimalizuju…

No, mělo i to slabší momenty…

Třeba při úplně prvním těhu-lezení, jsem se na sebe – celá vyjukaná ze všeho novýho – snažila bejt fakt megaopatrná. Tudíž mi všecko trvalo dýl než normálně a bála jsem se. Podry, rovněž úskalí nového stavu neznalý, postával otrávený dole a držkoval.. Tak jsem se prostě sebrala a vodešla!

Na vánočním kruháči mi zase bylo takřka do breku (ach ty hormony), když jsme byli rozděleni do týmů (a “soutěžili”) a mně bylo jasný, že nemůžu makat na 200 %, čili budeme poslední a já to všem zkazím. Když si jedu sama na sebe, je to o něčem jiným…

A je to teda se mnou stále horší… Tak třeba včerejší HIIT. Dřív by mi takovej trénink přišel jako brnkačka. Ještě před pár týdny bych ho zvládla “v rámci možností”. No a včera jsem byla skoro už ráda, že je konec! Ale prej se nemám divit, když kromě toho, že po svým tělu chci, aby cvičilo, v něm všecko jede na plný obrátky a třeba takovej objem krve údajně narůstá o 30-40 %, v důsledku čehož se zvyšuje tepová frekvence, a to asi tak o 10-15 úderů za minutu. Tvrdily to teda i hodinky… No a pak i to Podryho “se nediv, když si přibrala”.. aktuálně už tak cca 6 kilo (naštěstí tak +2 budou prsa..:D)

Joo, tady jsem ještě mívala formu… 😀

Pořád to ale ještě není to nejhorší! A opět tvrdím, že těhotenství je pro ženu svým způsobem nefér stav! A že bychom za něj zasloužili nejmíň metál. A taky veškerou pozornost toho zploditele! Protože to dítě je přece taky jeho!

Jenže: Tatínek si všecko dělá vesele dál – na starý kolena pod vlivem vysokých ambicí stále v plném tréninku. Ovšem s tím zásadním rozdílem, že dřív jsme mohli chodit běhat i spolu. Moje klusy už se pro něj staly přijatelnými, kroužili jsme spolu v hale, případně se míjeli při úsecích na Horský. Jenže na 6:30 min/km už fakt nemá trpělivost.. Na stěnu už se moc nehrnu, do sauny nemůžu, atakdále… Čili se náš společně strávený čas poněkud scvrknul. Zbyly snad jen mrazivý procházky. No, to jsem taky vobrečela!

A je to nefér!!!

Podle mě by chlapi měli být taky těhotný! (Pravdou je, že někdy podobné příznaky jako já vykazuje – „jsem unavený, musím si jít lehnout“, „bolí mě hlavička“, „mám nevolnost“, nebo „já taky furt žeru!“)

Naštěstí nás v sobotu čeká alespoň kurz vaření! :)) To proto, že až už se nebudu moct hýbat vůbec, bude mi do postele servírovat palačinky, lasagne, míchaný vajíčka, steaky, vafle, butter chicken, vývary, špagety, toasty, atakdále. Určitě!

Máte podobné zkušenosti? A inspiraci k jejich řešení?