Cesta z Liberce do Prahy „kvůli 5 kilometrům“ (fakticky hlavně kvůli RM tlupě & friends) se vyplatila! 🙂
Tenhle tejden mi to běhání šlo fakt ztěžka. Sice jsem tajně snila o tom, že bych to mohla dneska trochu hecnout a běžet pětkou, ale když jsem si včera v rámci „předzávodní rozcvičky“ dávala rovinky, přišlo mi to ultramegavzdálené. Stovka pětkou stačila! Při večerní analýze mojí dosud nejrychlejší pětky – 27:39 – jsem usoudila, ať laskavě zůstanu při zemi, i 5:30 bude fajn, 5:20 bude super!
Vstávala jsem v 6:40, dala si rýžovou kaši s ovocem, Caro s mlíkem, po cestě pak ještě pár muffinů (a začetla se do Života bez hranic).
Byla jsem pekelně nervózní. Přičemž nejde o nic! Přičemž jsem závodů běžela už přes dvě desítky! Nejde o nic! Snažila jsem se vybavit si tipy na uklidnění od sportovní psycholožky, se kterou jsem dělala rozhovor. Teorie by tam byla… Ale třeba nějaký pozitivní, úspěšný moment z jiného závodu mi moc vybavit si nešlo.
Tahle trať v Braníku (od Vaše liga) je dost rychlá a časy z předchozích výsledovek mi na klidu taky moc nepřidávaly. Psycho.
Pomalu jsme se scházeli s kamarády, byl tu i trenér Michal!
Snažila jsem se odvést myšlenky jinam, rozcvičovala se, asi 2,5km klusu a abeceda.
Na startu mi bylo skoro do breku.
Je to JEN 5 a o nic nejde!
Start: Když jsem po první asi dvoustovce viděla na hodinkách 4:45, dobře jsem si vynadala, kam to jako letím.. Ale letěla jsem dál, nějak to šlo. Nejdřív jsem se chytla holky v šedé mikině, ale tu jsem za chvíli musela předběhnout. Pak mi závěs dělal kluk v reflexní bundě, ale i toho jsem za chvíli nechala za sebou.
Hlídala jsem se, abych nepřestřelila, ale nohy běžely celkem zlehka, dýchala jsem… Najednou mi 5 min/km přišlo docela OK.
U první obrátky mě popohnalo vidět běžce v čele, ale hlavně to, že nejsem zdaleka poslední! Začínala jsem si připadat jako běžec, byla neskutečně vděčná svýmu plánotvůrci. Všechny ty různorodý tréninky, kilometry, všechen ten čas, možná i malé „oběti“. Euforie prvního kilometru, ale nic nenasvědčovalo tomu, že bych to neměla vydržet. Navíc je pro mě dobrý při běhu zaměstnat mysl něčím pozitivním.
V tréninku mám hodně často pocit, že mi to nejde. Že mi to nepůjde nikdy. – Jo, je to pěkně blbej pocit, protože člověk se v něm moc snadno usadí. A pokud si říkám, že mi to nejde, fakt mi to pak nejde. Kupříkladu jsem v týdnu trenéru Michalovi psala, že se valím jak brambora.
ALE: dneska bylo všecko jinak. Dneska jsem v tom cítila snad i trochu lehkosti. Dneska jsem začala věřit, že to půjde, že ty tréninky mají smysl a má smysl jít dál! A určité mety najednou přestaly být tak vzdálené.
Na třetím to byly do cíle už jen dva kiláky (překvapivě:). Taková vzdálenost, kdy už jsem vždycky z tréninku za chvíli doma.
Snažila jsem se zklidnit dech, ale čím blíž cíli, tím těžší toho dosáhnout bylo. Jestěže běhám bez hrudního pásu:))
No a poslední kilák je prostě už jen kilák. Vždycky si představuju doběh půlmaratonu se žlutými cedulemi, kolik set metrů zbývá do cíle. Modrý koberec a diváky kolem. Tady, a mnohde jinde, sice nic takovýho není, ale tahle vizualizace mi pomáhá. Prostě takový kilák z povinnosti, kde se ale nesmí polevit a na fotografa se moc smát nelze.
A pak cíl!
25:21, 5:03 min/km – zlepšení o 2:18 minut!
Mám radost!! ..a samozřejmě si říkám, že jsem klidně mohla běžet pět čistých 😀 …tak zas příště, snad..
