Nejvíc nejlepší pocity, můj den, a tak. Povedlo se mi zaběhnout na pětce skvělý čas – 22:11 (pan trenér Podry to dokonce hodnotí jako můj nejlepší dosavadní výsledek), a k tomu ještě doběhnout do cíle jako první žena. Kromě euforie také důkaz toho, že trénink má smysl a má smysl v něm pokračovat.
Pětku v Braníku od Vaší Ligy jsem vedla v evidenci už delší dobu, zároveň jsem ale měla jasno v tom, že (ne)poběžím podle toho jak se mi (ne)povede Líbalova trojka a podle počasí – kdyby mělo být pod nulou a ledovka, nemá to moc cenu. Protože na rovinu: chtěla jsem si zlepšit osobák. Můj nejlepší čas na ryzí pětce činil 25:21 z loňského ledna – taky na Vaší Lize, pak začátkem září v Ostravě jsem (myslím, hlavně vlivem horka) nebyla schopná běžet nic.
Takže teď to byl závod plný očekávání.
Na základě trojky z haly jsme si mysleli, že bych mohla běžet pod 23. Neobešlo se to samozřejmě bez Podryho „jestli to bude 23:01, tak se budu smát“ a „pošli mi jen smsku s časem, všechno mi bude jasný.“
Já jsem tajně – ambiciózně – snila o čase 22:30, což je průměrné tempo 4:30 min/km. Vtipkovala jsem, proč bych jako nemohla jít pětku v tempu trojky?!
Náš oblíbenec MacMillan na základě času z trojky nicméně tvrdil, že to bude za 23:11. Ten mě vždycky umí podpořit, had jeden!
Podry taky prohodil něco ve smyslu, že bych mohla být na bedně.
A že když se to povede, je to zásluha trenéra, když se to pokazí, je to chyba běžce. – Zatímco Víťa vždycky říkal, já to za tebe neodběhal.
Všechny tyhle predikce, přání, očekávání měly cíl jediný: kladly na mě tlak.
Nikdy to nedělám, ale tentokrát jsem si snad denně prohlížela přihlášené ženy a analyzovala jejich předešlé výsledky. Taky jsme věděli, že se tam umí sejít časy kolem 21 – 22 minut… Ale velká nervozita, to zase ne. Možná jsem na ni jen neměla čas:)
Nepřidalo mi ale ani moje čtvrteční ládování se. Nevím, čím to je, ale ve dnech volna mě nějak přepadá žravá a honí mě mlsná. Už jsem se viděla, jak se valím za 4:30 s plným břichem. Byla jsem na sebe naštvaná!
Dost mi ale pomohl Kuba Smetana. Chtělo to prostě otočit přístup: přetavím to na energii v závodě a pomůže mi to, předzávodní doping. Hlava zkrátka rozhoduje. A třeba to tak chtělo i moje tělo: vědělo, že v sobotu běžíme závod, chceme být rychlý a že to bez energetických zásob moc nepůjde. Všechno je o kontextu:)
Když mi kdysi Víťa dával den před závodem na 5 km rozcvičení v délce 8 km, moc jsem to nechápala. A proto jsem tentokrát běžela snad 9! Po tom volném, a navíc žravém, čtvrtku jsem to tak nějak potřebovala. Koneckonců jsem to i mohla brát tak, že když se mi závod nepovede, můžu to (spolu s tím žraním) na to svést.
V sobotu ráno, až kolem příjemné osmé a po pohankové kaši a banánu, vyrážím směr Praha. Nervózní pořád snad ani nejsem, cítím se fajn. Do rozcvičky.
I když jsem snídala před víc jak třemi hodinami, cítím se plná, nafouklá, pár rovinek vůbec nevěští rychlost. Co tam jako budu dělat? Dneska to na žádný výkon moc nebude, honí se mi hlavou. Ach jo.
I tak si ale dávám gumový bonbony s kofeinem. Když nic jinýho, jsou dobrý:)
Teplota je celkem příjemná, beru si jen dlouhý a krátký rukáv (dobře, poradil mi to kamarád, já bych si možná vzala spíš vestu; i když mi Podry říkal, že se mi v ní nepoběží dobře), čelenku, samo i rukavice.
Až těsně před závodem obouvám závodky. Poskočím si, párkrát zakopnu a jakoby se všechno rázem změnilo. Cítím přesně to, o čem tehdy mluvil Víťa, když mi vysvětloval, proč je dobrý si závodní boty pořídit. Pocit výjimečnosti a připadám si v nich rychlý jako vítr. Jako bych snad na noze ani nic neměla, jak jsou lehoučký. Dodává mi to trochu optimismu i sebevědomí. A hlavně mě to ponoukne, abych přelstila to svý původní naladění, že to dneska na rychlost není.
Znám to moc dobře, když si v hlavě přemítám, že mi to nejde, fakt mi to nejde. A to přece nechci. Takže si dám na startu pár hlubokých nádechů, zopakuju si, že to dám, že jsem Bejky:) a jdu se postavit někam dopředu.
Podobně to pak bude během závodu, kdy jsem si zafixovala do hlavy fandění kluků z haly. Jako by tam zase u mě stál Podry a mile na mě volal „Bejky, makej!“, jako by tam zase seděl Víťa se svým „Dávej, dávej!“, a taky že mě podporuje Kuba Smetana. To všechno mi mělo na trati pomoct.
Startujeme! Musím hlídat hodinky a krotit se, protože samozřejmě vyletíme. Když házím oko na hodnoty kolem 4, ba 3:50, vím, že musím klidnit hormon. I tak bude první kilák za 4:16. Hi:) Ještě před ním mě ale předběhne nějaká holka! Dosud jsem byla v ženském čele. Na chvíli si představuju, jak se po čas trasy odehrává náš souboj, když nás obě vysloveně předletí ještě jiná. Tak ale furt můžu být ještě třetí…
Je dost před námi a myslím si, že ji nemám šanci předběhnout. Zato ale nechávám po chvíli za sebou tu druhou. Určitě nemáme ještě ani 2 km. Běží se mi sice dobře, ale mám pocit, že na to, že jsme teprve na začátku docela dýchám. Trochu mě to děsí, přemýšlím, jestli to přežiju… ale taky si chci udržet tu bednu:)
Brzy začnu překvapivě stahovat i tu první slečnu, už jsem ji skoro dohnala… a málem bych se začala smát, když zatočí ostře doprava. Ona vůbec není účastnicí závodu!
Po dvou kilometrech se uklidňuji tím, že už mě čeká „jen Líbalova trojka“, to už umím a není to nic nepřežitelnýho. Myslím, že jsem fakt první a po obrátce na 2,5 km se v tom utvrzuju s tím, že vidím, jaký tak odstup mají soupeřky. Řekla bych, že minimálně 200 – 300 metrů. Díky úsekům na dráze si už taky dokážu spočítat (bacha!), že to činí přinejmenším kolem 50 vteřin, klidně i minutu a čtvrt. A to není moc snadný stáhnout. Teda pokud nepojdu.
Jenže už jsem za půlkou a už to bude jen lepší a míň, vím, co mě čeká. Vždycky mám ráda tu část běhu, kdy už si to šinu domu, čili v tomto případě do cíle. Jde se mi nějak líp.
I když možná trochu kecám – sice bych měla vědět, co mě čeká, protože jsem si po cestě tam, když jsem mírně sbíhala, přesně říkala, hm, tak pak to zase bude trochu stoupat… ale stejně mě nakonec překvapí, že někde se to pocitově svažuje, i když mi to předtím nerovné nepřišlo. Určitě mi rozumíte… 🙂
A pak dvakrát udělám to, co jsem ještě nikdy během závodu neudělala – ohlédnu se, abych si zkontrolovala svou pozici. Že mi to první místo už nikdo nesebere. Ani za předpokladu, že bych polevila v tempu, který si pořád držím skvěle pod 4:30. Jenže vidím za sebou jen chlápka. I tak ale ženu…
Jen ta cílová rovina je děsně dlouhá, má snad 800 metrů! A tak zase přichází na řadu imaginace typu už je to jen jeden okruh na dráze, a ten přece umím. Ještě zvládnu předhonit nějakýho kluka, na staršího pána už nemám. Ano, kdyby tam byl Podry, ukáže mi na něj a já bych ho zcela jistě předběhla, hehe… 🙂
Po proběhnutí cílem tradičně netuším, za kolik běžím. Ani mě nenapadlo o tom přemýšlet (hlavně ta bedna:). Sice jsem viděla pár časů na km – ale překvapivě ne všechny. Konečně jsem si na hodinkách nastavila velkými písmeny aktuální tempo, ale celkový čas jsem nesledovala, natož abych ho dopočítávala!
22:11 je mega boží!
Když jsem tu vlastně skoro před rokem běžela za 25:21 (a vylepšila si osobák na pětce o 2 minuty), byla jsem megahappy. Takže je jasný, jak jsem se cítila teď. Pořadatelé mi pak potvrdili, že přede mnou už žádná jiná žena není. Mohu si žít svou euforii.
Vtipný je, že nakonec mám nejpomalejší ten poslední kilometr – za 4:29, který jsem chtěla narvat. Tak nic a vyšla původní varianta: narvat celý závod.
Tohle nebylo na SMSku Podrymu, tohle bylo na telefon! A samozřejmě jsem se trefila do školní přestávky, abych se o tu radost mohla podělit HNED. Pomalu nevěřil vlastním uším, ale radost byla dvojnásobná, Bejky is the best, jsme tým a tak. Jak říká Podry, moje první individuální bedna – a hned nejvyšší – a ty pocity jsou jedinečný. Najednou člověku hlavou projedou všechny ty tréninky, brzy ráno, večer, za deště, ve sněhu, zimě, nekomfortní tempáče, … To všechno má smysl! A tohle je velká odměna!
Jen tedy pro dokreslení: naši pětku běželo 47 lidí, z toho 15 žen. Není to moc (ale nejsou to tři, říká Podry) a skutečně se na tom závodě umí sejít i holky, co to běhají kolem 21… ale teď tu prostě nebyly a byla jsem tu já a povedlo se mi to. Radost není o nic menší. Navíc: realisticky vím, že se nic tak hezkého už zase dlouho nebude opakovat :))
Taky jsem ráda, že teď mám po dva víkendy závodní klid a nejsem blbá jako loni, kdy jsem co víkend závodila. Čeká mě až desítka v Pečkách. Podry říká, že to bude pecka. Navzdory oběma vydařeným kratším závodům, ale do ní půjdu opět s pokorou a s nohama na zemi (a se svou tradiční nervozitkou). Už jsem si mnohokrát zjistila, ze mizérie existují a že po období růstu přichází pád…
Foto: Vaše Liga, Milan Humaj a moje
