Pětasedmdesátikilometrové šnečí blues

Minulý týden jsem naběhala 75 kilometrů, nejvíc co kdy. Prý objemy před půlmaratonem. Poslední objemy před jarní závodní sezónou. Tedy mě tento týden čeká ještě o pár kilometrů více (upgrade: asi ne, protože jsem nastydlá!). Uff.

Jo a na co že se to chystám?

Cíle 2

  • Běh Lipovou alejí – vylepšit ještě čas na 10 km
  • Pardubický půlmaraton – není tak důležitý, ale o čas půjde taky; Pardubice jsem ještě nikdy neběžela, tak proto..
  • A pak už jen legrace typu Běhej Lesy, kde budeme makat za „Bejky Team“ a nějaké RunTour pětky:)
Středeční dráha ještě lítala

Jsem docela dost ráda, že už jsem si stihla udělat krásný časy na pětce a na desítce. Splněno forever. Protože ve stávajícím rozpoložení a se stávající formou bych desítku šla asi tak hodinu.

Nevím tak docela co se stalo… ještě ve středu jsem šla hodně kvalitní intervalový trénink, dvoukiláky ve slušným tempu, celkem 17 km. Ve čtvrtek volno, večer rege v bazénu, uplavaný kilák, Kneip, vířivka,…

Páteční jaro lákalo na trénink na „3,9“, těšila jsem se na něj. Ale pak jsem ho odkládala a odkládala… a blbě jedla, tláskala se… až jsem se večer odvalila na nějakých šnečích 10 km s pocitem vůbec ne bohulibým.

Tím byla moje mizérie započata.

Doma pak Podry viděl, jak jsem neprotažená, zkrácená; a otrávená z tréninku jsem tomu strečinku vážně moc nepřidala.

Když jste poslední, fotíte.. 🙂

Když je únava (prý) důležitá

Nebýt toho, že byl v sobotu naplánován výběh v partě, přísahám, že ten den se z postele nezvednu, natož, abych běžela nějakou dvacku. Leč chvála společným výběhům. Byť jsem se trápila a se mnou asi všichni kolem. Nohy jako bych měla z betonu, lýtka odmítala spolupracovat. Cítila jsem se divně bez energie, ale vlastně ne unavená

I když po příchodu domů jsem lehla do postele a ležela a spala a ležela…

Do toho vám trenér dává přednášku na téma „únava je důležitá, tréninky v únavě, tělo se s ní musí naučit pracovat“ a had vytáhne i „vzpomeň si, co říkal Víťa, že nekomfortní tréninky tě posunou nejdál“. V tu chvíli musíte uznat přinejmenším to, že to Víťa fakt říkal… ale ideálně odkývat, že pokračujete v nastaveném tréninku.

Až večer jsem se vykopala k malé procházce s tím, že jsem si musela koupit něco (pyžámko a halenku se zebrama) pro radost.

A vážně jsem se těšila na nedělní trénink. To je ironie.

A taky je to trochu paradox. V zimě, tom největším hnusu, marastu, sněhu, blééé, odběháte poctivě vše a jste na sebe megahrdá. A pak přijde jaro, slunce, teplíčko, a vám se do toho nechce.

Když bydlíte se svým trenérem

Mít doma trenéra má, ano, i nevýhody:)

Jenže když bydlíte se svým trenérem, neexistuje. Už vlastně ve čtvrtek jsem byla vyhnána pod hrozbou násilí do toho bazénu. Stejně tak jsem musela chtě nechtě vyrazit v neděli dopo, protože na oběd už byl jiný program – oběd u potenciální tchyně, a tam se vždycky děsně chce, že jo? Navíc když víte, že to nespadá do vašich představ o běžecké a racionální výživě. Ale co byste pro svou lásku neudělali… A tak jdete běhat.

Vyhnala jsem ho kousek napřed, protože moje šnečí blues pokračovalo a já se v něm chtěla utápět sama. Když něco takovýho přijde, potřebuju se od toho dna odrazit sama. Tohle byla vážně divná nálada, protože se mě pak jímají úvahy typu, proč to všecko vlastně dělám a jestli toho běhání není jako nějak moc a jestli to náhodou celý nemá být jinak. (Taky jsem si trochu ujasnila, jak se to (ne)má vyvíjet s blogem:)

Když chcete někoho předběhnout

A tak jsem se doplazila na start 3,9. Všichni, co mě viděli, si museli myslet, že to je můj první běh v životě. No lightness. 3,9 jsem měla jít dvakrát s pauzou 5 minut. V tempu kolem ANP, což je u mě nějakých 170 tepů. Stojím tam a přemlouvám se, že bych to mohla jen vyklusnout, nebo to jít jen jednou. Prodlužuju (pokaždé ne tak pečlivé) rozcvičení. Pak mě možná něco trochu osvítí a já si vybavím mantru „Makej, Bejky!“ Vybavím si všechny lidi, který chci předběhnout. Je to možná pakárna, protože „člověk by se měl porovnávat jen sám se sebou“ (neřekl asi nikdo konkrétní, ale tvrdí to všichni), ale já chci prostě nějaký lidi předběhnout. A Podry taky chce. A tak se zahryznu a slíbím si, že do toho tréninku dám vše.

V praxi to sice vypadá tak, že mi chybí síla a pocitově to tam rvu za 3:20, ale je to vpravdě pomalý, takhle jako můj uspokojivý tempáč nevypadá. Na ty tepy nemám šanci se dostat. Do kopců běžím, co to jde, i když to spíš nejde. Z kopců to pouštím a roviny se taky snažím zamakat. Zoufale. Možná lehce mi tepy vyskočí jen na poslední delším kopečku, ale stejně ne ke 170. Průměrně první 157, druhá 162. Časy úseků nejsou tak tristní, do 21 minut, druhý lepší než první, trenér je příjemně překvapen, ale pocitově spíše trága.

Ale mám to za sebou! A vítězoslavně zapisuji do tréninkového deníčku číslo 75, přestože poslední tři dny bych si snad raději nepočítala.

2016: Jak mě 200 kiláků nezabilo

Náladu mám pak už i lepší, protože nakonec vlastně ten trénink nebyl až tak hrozný. Trenér říkal.

Když jíte jak nechcete

K obědu mám králíka se zelím a bramborový knedlíky a pak před vás ještě dají palačinku se zmrzlinou. NoSugar, NoProblem.

Proč se to celý stalo? Závěr jsem si udělala poměrně jasný: páteční jídlo a možná mírný stres. Únavu si nepřipouštím, žádná nebyla. Ano, byť zase poučky něco tvrdí o navyšování kilometráže… a mně ty zimní čísla docela i skákala kvůli běžkám. Běžně běhám spíš kolem 55.

Českobrodská pečeť 46:38

Možná taky dvě rychlý desítky dva víkendy za sebou… Pečecká 10 nad očekávání a velký osobák. Českobrodská pečeť aka tempový trénink, ale jen o 30 vteřin hůř než Pečky… Na mě tempa rychlý..

Ponaučení pro mě? Jídlo! A utvrdila mě v tom při pondělí rozpravě kamarádka trenérka. Zpátky v základu k NoSugar, čili paleo. Ne tak striktně, ale převážně ano. Já se po tom/ v tom fakt cítila líp!

Když oběhnete prigl

A pak si odjedete do Brna a zase to (jídlo) není úplně tip, ťop, ale aspoň lepší než v ten pátek.

Běhat Brno!

Ale zase je tu vidina proběhnutí se kolem přehrady s kamarádem Jirkou, kdy vás noc předem chytne bolení v krku… A zvažujete… Nakonec to bylo ale moc fajn! A tradičně to bude buď, a/nebo. Mám v záloze omezení rychlých tréninků, když se můj (zdravotní) stav zhorší:) Každopádně už mi to zase šlo, už mě to zase bavilo, v pondělí jsem měla voraz, což prospělo, a 14 km za povídání uběhlo jako nic.

Jsem ovšem ráda, že neběžím pražský půlmaraton, neb se z toho snad stává už kolorit, že jsem před ním nemocná… (jako nechci scénář jako loni!!) Ale jako Lipovka je už další víkend!!! …

2016: Proč jsem se (nakonec) rozhodla neběžet pražský 1/2maraton

PS: Jo a s těmi 75 km týdně, prosím pěkně, na maraton NETRÉNUJI.