Kdyby náš už nejmíň podruhý na ten závod osobně nepozvala naše kamarádka, jedna z organizátorek, Jája, asi bychom do Český Kamenice úplně nejeli O:) Ale cítila jsem, že bychom ji měli jet podpořit – co ji, hlavně malou Lilli. I když se nám to do plánu asi uplně nehodilo, i když jsem rozhodně po svym zranění nikterak závodit v plánu neměla a nechtěla… 😀
Přestože na západ od nás celkem jezdíme, Podry tu má objetou i pěknou řádku závodů, dějiště Runštejnu, kousek za Českou Kamenicí, neznal ani on.
A tak hezky přitom kolem je!
Na druhou stranu, pokud se začneme pídit po místní historii, z ní spíš mrazí.
Závod probíhá okolím Podzemní továrny Rabštejn Jánská, kde štoly za II. světové války razili vězni koncentračního tábora. Vyráběly se tu pak části letadel Junkers, Messerschmiit a vrtulníky FA 223 – dokonce se sem dá vyrazit na prohlídku.
Na start, situovaný na asfaltce obklopené loukou, lesem a dětským dopravním hřištěm, to je asi kilák a půl, možná dva. V situaci, kdy zhruba 20 minut před startem zjistíte, že jste si čip na kotník nechali v autě, protože jste už tak nějak zapomněli závodit, to je trochu prekérka:D Ještěže má Podry tak rychlý nohy! Měl mě vážně rád, když přitom chytil tu největší přeháňku! 😀
Na to, že jde o malý regionální závod, překvapilo mě hezké zázemí i pár tématických stánečků. Včetně třeba toho pocilejního s úkoly pro děti i dospěláky, malování na obličej, občerstvení. A gulášovka bublající v kotlíku nad ohněm!
Chvílema jsme chtěli dojet až na můj start po 13, ale Podry ráno rozhodl, že je pěkně a Ninuška se těšila, jak bude závodit a o to ji přece nemůžu ochudit. Zíííív! Tak jsem nás za půl hoďky musela sbalit a jelo se!
Dětský závody v několika kategoriích, odměny pro všecky, Ninuška nadšená! – teda: ona je ještě furt občas smutná z toho, že ji předběhla starší holčička a ona skončila „až“ druhá O:) Ale Rexe, co si vyběhala, musíme s sebou od tý doby tahat všade.
Čas nakonec ubíhá parádně. A za chvíli přijde můj závod. Vlastně moc nevím, co mě čeká, a když mi Slávek popisuje všecky kopce na trati, mám zas chuť jet domu:D Taky hlásí, že po dešti je trochu bahýnko a doporučují si vzít trailovky. No, já se chystala a těšila(!) na nový tempovky a do tlumenejch trailovek se mi nechce O:) 😀 Slávek taky říká, že pršet má začít až ve 4. Předpověď se před závodem furt měnila, takže tohle vypadá nakonec přívětivě.
No, největší chcanec se spouští asi tak těsně na startem desítky…:D Já se v tom rozklusávám, mám pocit, že skoro jediná, překvapivě.. 😀 Zatímco moje drahá polovička běží pod 3 minuty na kilák pro ten můj nešťastnej čip!:D
Naštěstí jen co vystartujem, liják ustává. Běhat v dešti mi nevadí, je bezvadnej vzduch, horší je, co to napáchá na trati.
Podry mi říká, tady asi poběžíš na bednu. Nemám to ráda, klade to na mě tlak, očekávání, navíc, když nemám nic natrénováno! Leč pravda, konkurence tu asi velká neni. Ať žijou komorní regionální závody! Taky je fakt, že mě překvapuje, že na to, že jsem poslední tři roky nic zas tak moc nedělala, už vůbec neběhala, k tomu po úraze, není to se mnou zas tak zlý. Tělo si asi pamatuje.
No, dvě holky mi zdrhnou hned!
Trať se mi nakonec líbí moc! Mně možná ještě nakonec ty kopce přestanou vadit…!:D Když po nich zas následuje seběh:D Realita: pro mě je kopec všecko, co vede jen trochu nahoru. Každá nakloněná rovina. A ano, bydlím v Liberci. Podry nikdy nechápal, proč mě každej kopec zpomalí o hodinu…:D I preventivně. Ale je to tak.
Tenhle závod má snad fakt všecko, takže vskutku by asi nejvhodnější obuví byly ty univerzálky a moje nový silniční tempovky dostávají vskutku zabrat. Ale asfaltu tam podle mě prostě byla většina. A běželo se mi dobře. Nechyběla úzká lesní cesta plná kluzkých kořenů a rozmáčeného podloží, ani polňačka, jedno velký bahniště!😀 Ale potom, k bráně do areálu továrny, prudkej asfaltovej seběh, hurá!
Skoro bych řekla, že tahle trať byla dokonalou prověrkou toho, co všecko teď moje koleno zvládne vydržet… Vydrželo, hurá!
V tomhle seběhu i víceméně sbírám kluky, co jsem viděla dlouho před sebou. Taky hurá! Legrační moment, jeden se za mnou otáčí, div že nespadne do škarpy! 😀 Proč to děláš, kámo?! Já bych byla strašně zlá a nesbírala tě tam?! 😛
Po tomhle odpočinkovym padáku mám zas dost sil běžet „rychle“ po rovině. Běžíme ve skupince. Překvapení – organizátoři nás ženou do jedné ze štol, navíc jen spoře osvětlené. Nás, co tu běžíme poprvý, přepadá strach, že se přerazíme, bojíme se do toho dupat. Naštěstí nás jiný ostřílený závodník ubezpečuje, že se není čeho bát… Za chvíli už jsme venku, ještě pár kroků a točíme to přes mostík, cílová brána na dohled, tak dvě stě, tři sta metrů, odhaduji. Všichni nastupujem do mohutnýho finiše, i mně do něj zbyly síly, ale kluci mi nedávají nejmenší šanci… 😀 No nic… 😀
Podry mě chválí (wtf?!), tušíme, že jsem doběhla jako 3. žena a nakonec dokonce 1. v kategorii do 39 let. Jupijajej!
(A stejně jako jsem zapomněla v autě před startem čip; když jsem se šla posléze převlíct do suchýho, Podry mi volá, kde se loudám… takže i tak tak stíhám vyhlášení a nemám šanci ani na pomalý výklus, jak musim zas pelášit, achjo! :D)
Mám ráda pořekadlo, vždycky se najde někdo, kdo vás může porazit, ale nejspíš zrovna není na stejných závodech! :))
Já jsem předně šťastná, že mi koleno dovoluje běhat, že se mi pocitově běželo vážně fajn, že jsem se zase vůbec k běhání vrátila, že mě to baví, mám z toho radost a tenhle (třeba mini-)úspěch mi dává motivaci do dalšího trénování a spřádání nových běžeckých plánů.
Tak příští rok zas: 1. října 2023.
