Mnohem radši píšu o závodech, který se mi povedou a jsem z nich nadšená ještě týden poté. Logicky. Pečky, tradiční jarní otvírák sezóny, jsme vyhlíželi jako důležitý závod. Jednak si po zimním spánku zaběhnout nějaký pěkný čas, jednak se řádně odrazit do dalšího závodění. Ale když se nepovede víceméně ani jedno, vyvolává to milion otázek a pochybností na všechny strany.
Loňský jaro bylo jedno velký wow. Od Líbala, 3 km v hale, přes pětku v Braníku až po Pečky a pardubický půlmaraton jsem všechno zaběhla nad očekávání. Raketový vzlet. A letos, kdy jsem chtěla letět dál, se tomu jen horko těžko dokážu přiblížit. Bůhví proč. Proto jsem ani do Peček nejela s nějakým velkým očekáváním. Ale za 47:12 jsem teda úplně běžet nechtěla.
I když odběhám všechny tréninky, stejně máme pocit, že jsem loni běhala nějak víc. Určitě víc nepříjemných intervalů 4x 2 km a 6x 1 km. Taky mám pocit, že nejsem schopná pořádně zvedat nohy… což možná souvisí s bodem nejníž.
Běžci v plesovém
Před závodem jsme se opravdu snažili zopakovat loňský osvědčený model „Vše pro Pečky“. Hodně jsem spala, hodně jsem se protahovala, byla jsem v sauně, neměla jsem spoustu práce, … Středeční tři kiláky „v tempu desítky“ na dráze jsem odběhala předpisově a s docela i dobrým pocitem (což u mě většinou nevěští nic dobrého). Sice jsme byli v pátek na plese, ale ne nijak dlouho, bez alkoholu a i předzávodní těstoviny jsme doma stihli.
Jenže přece jen je tu ještě něco jinak: to, co mě začlo pronásledovat už loni ke sklonku podzimu. Podry tomu říká „závodní mód“. Nebo drive. Být Bejky. A já sama vnímám, že to mi nějak chybí. Natěšeně vyhlížet závod, lehce se před tím stresovat, cítit špetku vzrušení, brát ho jako něco výjimečného, chtít ze sebe vydat max… Řešením by možná bylo tolik nezávodit, ale… to zase vlastně jako taky nechci… (ženská, no… nutno dodat)
Při závodě jsem začátek nepřepálila, první dva km jsem běžela v kýženém tempu 4:30 min/km a cítila se u toho dobře. Jenže pak přišel mírný kopeček z obce a jako by mě úplně odvařil – podobně se ostatně cítil i Podry. Zbytek závodu jsem regulérně protrpěla a nejradši bych se na to vykašlala. Bylo mi horko, blbě se mi dejchalo. Když přijedem z libereckých mrazů najednou do počasí 15 stupňů plus.
Kromě teda toho, že mám o něco málo míň kilometrů, o něco málo míň temp, a před závodem ze mě nestříká adrenalin, vidíme oproti loňsku ještě jeden znatelný rozdíl. Jak velký podíl má, těžko polemizovat, ale prostě se snažíme na to nahlížet z různých stran. My jsme totiž na konci roku před loňskýma Pečkama měsíc drželi náš jídelní program „NoSugar – NoProblem“, víceméně na bázi paleo stravy, řadu zásad jsme jeli ještě potom a já prostě měla o 2-3 kila míň! Blbý je, že nemám pocit, na oblečení to nevnímám, že bych se někde příliš rozšířila, takže to klidně jen může být nárůst svalový hmoty, který už mám takhle nadprůměrně na úkor tuků. Což je ale úplně jedno, protože tahat to s sebou musím tak jako tak – říká Podry. Někdo namítá, že svaly jsou dobrý, že mi to může přidat na síle, ale tu na rychlý závody na silnici vážně tolik nepotřebuju a jak vidno, je mi to fakt k ničemu.
Takže jsem se rozhodla s tím něco udělat... Základ je v tom, přestat po večerech mlsat čokošku a sušenčičky s Podrym. Protože pocit, že když běháte, tak můžete jíst všecko a furt budete vypadat jako Podry, je trochu vedle. On toho totiž ve skutečnosti přes den moc nesní (úroveň ponechme stranou) a v jeho jídelníčku je vážně hoooodně ovoce. Ale já když jím celodenně a pořád a pořád…
Anebo taky můžu něco udělat se svým přístupem „osobák nebo nic“…
Anebo je to všecko úplně jinak.
V Pečkách mohli zájemci taky ochutnat hned dvoje muffiny z běžecké kuchařky Prostě jez! – bezlepkové řepné a veganské mrkvové. Případně si nechat některou z našich knížek s Edou Kožušníkem podepsat 🙂
Mnohem radši píšu o závodech, který se mi povedou a jsem z nich nadšená ještě týden poté. Logicky. Pečky, tradiční jarní otvírák sezóny, jsme vyhlíželi jako důležitý závod. Jednak si po zimním spánku zaběhnout nějaký pěkný čas, jednak se řádně odrazit do dalšího závodění. Ale když se nepovede víceméně ani jedno, vyvolává to milion otázek a pochybností na všechny strany.
Takže jsem se rozhodla s tím něco udělat... Základ je v tom, přestat po večerech mlsat čokošku a sušenčičky s Podrym. Protože pocit, že když běháte, tak můžete jíst všecko a furt budete vypadat jako Podry, je trochu vedle. On toho totiž ve skutečnosti přes den moc nesní (úroveň ponechme stranou) a v jeho jídelníčku je vážně hoooodně ovoce. Ale já když jím celodenně a pořád a pořád…
