O týmovém stříbru na RunTour v Liberci se rozhodovalo až v cíli

Liberecká RunTour měla být závodem po delší době, navíc doma. Závodem, na který jsem organizovala pár společných – úspěšných a příjemných proběhnutí. Závodem, kde jsem si chtěla zlepšit loňský čas. A i když třeba teď netrénuju tak intenzivně, nedávno jsem si v Liďákách, na “třídevítce”, která je z části stejná jako trasa RunTour, zaběhla svůj nejlepší čas. To mi docela dodávalo optimismu.

Sice jsme pak byli na dovče, ale nelenivěla jsem. Pořád jsme se hýbali, a sic to nebyly žádný zázraky, alespoň jsme si byli párkrát zaklusat. V tom vedru stačilo. Malovala jsem si, jak se vrátíme domu, něco poběhám a v sobotu na to vlítnu! No, letěla jsem tak akorát na záchod, asi únavná cesta mě semlela, horečka, zpocený prasátko. Sen o RunTour se začal rozplývat. Nebo se přesunul do módu “doufám, že budu moct běžet.”

Naštěstí jsem se za pár dní oklepala, ale s běháním jsem vyčkávala až do pátku před závodem. No… žádnej zázrak to nebyl.

A tak nezbývalo pro závod moc jiného kréda, než “co není v nohách, musí zachránit kamarádi”. Doma jich bylo opravdu hodně, navíc se nám tu hojně sešel i tým z Vltava Runu, s nímž jsme po závodě grilovali:) Tedy jsme celý den před odpoledním startem uklízeli, taková zhůvěřilost se jistě velkou měrou podepsala na mém neVýkonu!

Byla jsem nervózní jak veka.

Šla jsem se lehce rozklusat s kamarádkou Zuzkou. Vážně nemám ráda tahle horka. Do startovního koridoru jsem si stoupla poměrně na kraj.

Start do kopce, tedy mě v něm muselo předběhnout snad milion lidí. Jak ten mi nechutnal! A trvalo aspoň pod další kopec, než jsem se trochu nastartovala. Pak už se mi dařilo i lidi předbíhat, ale že bych měla pocit, že bych se kdovíjak rozběhla, to teda ne. Možná až v seběhu dokázala jsem trochu něco předvést. Kamarád Mário tvrdil, jak poběžíme spolu a že je na tom hůř než já, ale občas jsem mu jen zahlídla záda.

Než jsem doběhla k občerstvovačce, stihnul se mi v puse vytvořit vskutku epesní pocit, kterej nesnášim. Ani bych ho necharakterizovala jako sucho na jazyku. Prostě hnusně. Tak jsem musela kvapně zhltnout pár loků vody. Pomohlo to.

Za lesákem jsem čekala, kdy že na mě bude číhat můj manžel, ale tentokrát mě nechal si rovinku kolem zoo vytrpět sama. Postupovala jsem podle naučného od jednoho k druhýmu, a pomalu ukrajovala běžce před sebou. Hle, holka! Tak tu jsem taky musela stáhnout! Naštěstí se zdálo, že tuhne, zatímco já ještě v rámci možností běžet můžu. Určitě nám to nakonec vyneslo týmové 2. místo, protože já tuhle Janu předběhla jen o fous, stejně tak Jirka na desítce slušně stíhal Podryho.

Posunutý start výše do lesa citelně prodloužil cílový kopec. Ale fuj! Nakonec mi sice nepřišel až zas tak “kopcovitý”, ale příjemnej teda taky nebyl. Musela jsem si hlídat svou vydobytou pozici před Janou. Ale neohlížela jsem se. Pak už vbíháš do míst, kde ti všichni fandí, ale ty umíráš. Možná že jsem ale ještě trochu zabrala.

Hodně (45) přes 25 minut na časomíře mě teda nepotěšilo. Loni jsem to měla za 24:30, a to jsem se před závodem cítila teda taky blbě! Na druhou stranu, lidi, s nimiž se tak nějak můžu porovnávat a vím, jak běhaj, neběželi kdovíjak lépe… Takže to zas taková tužka nebyla.

Bylo mi vedro, plácla jsem s sebou na zem. Lila na sebe vodu. Trochu úleva.

Budiž mi útěchou, že manželovy pocity ze závodu nebyly o moc lepší, byť doběhl třetí. A spolu jsme si pak došli pro týmové (až:) druhé místo, protože ten hajtrák Víťa měl taky tým. Dá se odpustit jen to, že to bylo se Zuzkou Rusínovou:)

Náš život se vrací do normálu. Na podzim by mě mělo čekat ještě pár závodů. Rozhodla jsem se, že zkusím ještě “něco” zaběhnout…

Vlastně mě to docela na sebe (zdravě) naštvalo…

Foto: Archiv RunTour a můj