Norská příroda jako nejlepší pětihvězdičkový hotel

Norsko. foto: Jiří Částka, www.MediaFoto.cz

Tenhle titulek mi náhle vyvstal na mysli čtvrtý den ráno. To když vás líně ze stanu vytáhnou teplé sluneční paprsky. Vzbudíte se pod modrou oblohu, před vámi se v průzračném jezeře zrcadlí zasněžené kopce a vy se jdete opláchnout ledovou vodou z vodopádu, která má namířeno právě do toho jezera. A pak na vyhřátém kameni a hlavně s tímhle výhledem posnídáte teplou ovesnou kaši, kterou jste si uvařili na malém plynovém vařiči. Tohle vám žádný pětihvězdičkový hotel nenabídne! A ani byste o to nestáli.

Hamlagrøvatnet, Norsko. foto: Jiří Částka, www.MediaFoto.cz

Do Norska jsme se vypravili po dvou letech podruhé. Tentokrát odvážně do Bergenu. Cestovatelské průvodce „lákají“, že tu 80% roku proprší.

Hornaté obklopení přineslo Bergenu i přísloví o tom, že tu pořád prší. Mraky se tu doslova zastaví o hory a z této pasti se jen tak nedostanou. Právě proto tu také padají rekordy v počtu deštivých dní za sebou. Naposledy se měnil v roce 2007, kdy jich spočítali 89! V průměru je Bergen skrápěn deštěm 213 dní v roce! Píše norge.cz – a moc si tamní život nedovedu představit.

My jsme ale měli štěstí. Pak Bergen stojí za to – přístav lemovaný dřevěnými domky zapsanými v Unesco a předně okolní hory.

Vyrážíme! S těžkými bágly, v nichž po celou dobu povláčíme veškeré nezbytnosti. Já mám asi 15 kilo, Jirka nese i stan a nese ještě o pět kilo navíc.

Suma sumárum jsme nachodili 120 km.

Den 1. – 1. 6. 2016

foto: Jiří Částka, www.MediaFoto.cz

Přiletěli jsme do Bergenu, ani jsme nevěděli jak. Jen pohled z letadla chvíli před přistáním nás trochu vyděsil – zasněžené vrcholky jako z doby ledové. – Já zrovna spala, Jirka do mě šťouchnul a takový první pohled mě dost vylekal – k chvilkové úzkosti. Připadala jsem si jak někde, kde právě vůbec být nemám. – Doufali jsme, že my se tomu vyhneme.. Před letištěm akorát čekal autobus, který nás odvezl do centra – k autobusovému nádraží. Jirka měl vše parádně vymyšlené a naplánované (potud!:). Hned vedle busáku byl obchoďák, kde jsme koupili plynovou bombu. A měli jsme vyjet z Bergenu. Původně byl v plánu pozdější bus do Norheimu, ale stihli jsme dřívější, který nás dovezl až do Oystesee. Tady jsme ještě koupili vodu a vyrazili. Bylo asi sedm. A hned do kopce, po silnici, bágly těžký, teplo. Ale ještě ne sníh.

Norsko. foto: Jiří Částka, www.MediaFoto.cz

Šli jsme, šli.. až k jezeru, kde se mělo kempovat. Jenže vypadalo to tam dost civilizovaně. Hned na začátku jsme povečeřeli u dřevěnýho odpočívadla… chleba, klobásu, ďábelský toasty a že i někde najdeme místo na spaní. Pořád se nám ale žádné nelíbilo. Buď chatky, nebo podmáčeno. Zavrhli jsme snad 12. místo – hledat plac na spaní pěšky s batohem na zádech není fakt žádná hitparáda – když jsme našli super plácek u boudy a lavic, turistického odpočívadla. Ušli jsme na úvod asi 10km, to jsme nečekali. Rozbalili stan a šli spát. Za hlasitého šumění řeky.

Praktické info

  • V Norsku lze kempovat prakticky kdekoliv. Když to není na oploceném pozemku nebo u něčího baráku – nutná hranice 150 metrů. Což je super!
  • Dvě zpáteční letenky Praha – Bergen se dvěma velkými batohy nás vyšly na 5 tisíc. Dalších 13 tisíc jsme dali za cestování veřejnou dopravou, lanovkou a nějaké jídlo. Norsko na týden pro dva – 18 tisíc.
  • Vše na první pohled stojí jako u nás. Akorát to musíte vynásobit třemi. Což je také kurz pro norskou korunu. 1 NOK = 3 Kč.
  • Vše jsme si táhli s sebou na zádech. Stan, spacáky, oblečení – tak akorát pro teplo, chladno i déšť, žádné zbytečnosti. Chvála oblečení Moira!
  • Na úvod jsme si vezli i jídlo, které lze připravit na malém plynovém vařiči – pár konzerv, dehydrované jídlo, kaši, tyčinky. Malou bombičku jsme koupili hned po příletu.
  • Myli jsme se v potoce, jezeře, vše ledové, nebo s pomocí vlhčených ubrousků.
  • Takže na záchod se taky chodí do přírody. Dostat takhle v horách menstruaci – k nezaplacení! 😀
  • Odpadky jsme dávali do igelity z venku připevněné na batoh.
  • Trekové hole jsou nezbytností.
  • Bergen má skvěle přehledné autobusové nádraží. Se zastávkami všude jinde je to už o dost horší. Nejen, že se na místě nedozvíte, jak se zastávka jmenuje, ale chybí i jízdní řád. Díky bohu za chytré telefony. Taky kvůli navigaci v horách. Jirka měl na batohu malý solární panýlek, kterým nabíjel power banku a z ní pak telefon.
  • Domluvíte se anglicky, lidé jsou moc milí.

Den 2. – 2. 6. 2016

Přes noc chvíli pršelo (Jirka o tom neví:), ale ráno jsme se vzbudili do slunečného dne. Až v 9:) Udělala jsem si kaši, Jirka pojedl sušenky, umyli jsme se v řece, usušili, co bylo třeba, zabalili se a vyrazili. Stále po značené „červené T“. Nahoru, po kamenech, místy bažinou, ale hlavně se začalo objevovat čím dál tím víc sněhu:( Mnohdy to bylo značně dobrodružné – mnohdy značně o hubu – prudké traverzování sněhových ploten, i nás párkrát napadlo se vrátit. Počasí hezký, teplý, slunečný, ale v botách morko. Furt jsme si ale říkali, že to zkusíme dál. Vzpomínala jsem na horolezkyni Dinu Štěrbovou, i když my byli jen v blbých asi 1 000 metrech 😀

Až jsme uviděli boudu, ze který se nakonec vyklubala luxusní útulna. Dvoupokojová, s kamnama, zásobama jídla – nejen rýže, polívky, konzervy, ale i těsto na palačinky 😀

foto: Jiří Částka, www.MediaFoto.cz

Rozhodli jsme se tu zůstat, i když bylo teprve před šestou. Později bychom museli stanovat na sněhu. Uvařili jsme si tu večeři a zatopili v kamnech, sušíme boty a ponožky. Taky jsme se rozhodli, že oproti původnímu plánu zkrátíme horskou cestu. I tak nám to současným tempem – přes sníh – zabere dva dny. I dnes máme jen 10 km.

Celá akce měla ještě zajímavou dohru. Neboť v útulně byl psán poplatek za noc – 70 noků/os. Jenže jsme neměli patřičnou hotovost, tak jsme si vzali papír s platebními údaji… a pak na něj tak trochu zapomněli. Přestože Jirka vyfotil různé dokumenty v boudě, nemůžeme se teď absolutně dopátrat, komu vlastně bouda patří a kam to teda máme zaplatit. Na mapě chybí.

Den 3. – 3. 6. 2016

Norsko. foto: Jiří Částka, www.MediaFoto.cz

Všude kolem je sníh, ale je neuvěřitelný teplo. V útulně se mi kdovíjak dobře neusínalo – do tamních postelí jsme rozhodili naše spacáky – je pěkně dlouho vidět a pořád jsem měla pocit, že někdo jde. Přitom bylo slyšet jen hučení vodopádu. A taky je pravděpodobný, že jediní blázni široko daleko jsme my. I když: podle knihy zápisů tu byl někdo zrovna před týdnem a dokonce už v březnu. Vaříme si na zápraží kaši a čaj a myjeme se v rozehřátém sněhu. Pár kroků od útulný je ale i „koupelna se záchodem“. Pak jsme vše uvedli do původního stavu a vydali se na cestu. Převážně sněhem. Kolik ho tu asi muselo být předtím, když je ho tu začátkem června tolik? Naštěstí je pevný a taky máme hole (když zrovna Jirka tu svoji nezlomí). I když slunce peče, a dneska jsme už vytáhli i opalovák, od sněhu jde naopak příjemné chladno. Do mokrých bot – zdravím firmu Alpine Pro (já vím, moje blbost pořizovat si u nich boty, po nichž něco chcete) – jsem přes ponožky navlíkla igeliťáky, alespoň na chvilku pro ten pocit sucha. Sníh vydržel ještě pěkných pár kilometrů, během nich jsme potkali i pár chat – u jedný jsme dokonce i viděli někoho se mihnout; možná tu nejsme jediní blázni. Brzy jsme původně proklínanému sněhu blahořečili, s klesající výškou se totiž začal měnit v bažiny, potůčky. To už měl regulérně mokro v botách i Jirka. Zajímavý je, jak první den člověk opatrně našlapuje a vyhýbá se sebemenší vlhkosti, aby si to za pár dní štrádoval voda – nevoda. Taky jeden příšerně ledový brod jsme museli zdolat – bosi – ale nakonec to nebylo tak strašný, jak si Jirka myslel. Dokonce jsme zvažovali jít chvíli úplně bosi, ale po prvních metrech po sněhu nás to zase rychle přešlo:D Díky tajícímu sněhu se voda valí opravdu odevšad. Díky tomu ale netrpíme žízní – když je potřeba, přefiltrujeme si.

Sešli jsme do osady, poseděli chvíli u řeky – mokré boty pověsili na batoh a šli chvíli v kroksech; „turisti“ – a pak u jezera Hamlagrøvatnet, abychom promysleli další plán cesty. Stalo se jím městečko Voss, do něhož nás dovede asfaltka podél jezera. Nabízelo se stopovat, ale pak jsme přece jen poslechla, je tu moc hezky na to dřepnout si do auta. Ne, že bychom ale nebyli unavení. Dneska jsme napolykali 18km, přece jen po asfaltu se jde líp, než jsme našli ideální místo plácek mimo chatky, u tekoucí vody a trochu ukrytý stromy. Uvařili jsme si polívku, pak těstoviny, Jirka zkusil neúspěšně rybařit a šli jsme spát.

My v Norsku 2014: „Místo vlídné hřebenovky lány suti. Norsko nabídlo i dobrodružnou tvář“

Den 4. – 4. 6. 2016

Hamlagrøvatnet, Norsko. foto: Jiří Částka, www.MediaFoto.cz

Ráno nás ze stanu vytáhlo horko, což znamená, že se můžete jít nakrásně umýt do ledového jezera – překvapivě tu nejsou komáři (zpětně jsem to dost zakřikla!). K tomu pohled na hory se zbytky sněhu zrcadlící se v průzračném jezeru – je prostě TOP.

Více krásných norských fotek zde

Snídáme sušenky a sušený maso. Pak se pomalu sbalíme a jdeme po málo frekventované silnici. Je horko. Sice to rychle utíká, ale je to ubíjející a monotónní. Aspoň, že je to z kopce. Celou dobu jdu v kroksech, „pohorky“ suším na batohu. Ten den jsem patrně stanovila rekord v počtu km v nich – skoro 25. K tomu cca 15 kg na zádech, Jirka asi o 5 víc. Obědváme tyčinky, hlavně flapjacky. Scházíme dolů k dalšímu jezeru a jdeme očíhnout vlakovou zastávku. Do Vosse to má být ještě 8 km a už jsme celkem znavení. K tomu Jirku pálí paty. Vlak má výluku, náhradní bus jede neznámo odkud, můžeme se jen domnívat, každopádně tam zkoušíme čekat. Místní zastávky busu nejsou ani pojmenované, ani na nich není jízdní řád.

Vossevangen, Norsko. foto: Jiří Částka, www.MediaFoto.cz

Čekáme, déle, než bychom měli, už už plánuju stopovat (asi po stopadesátý). Poté, co projede asi deset luxusních autobusů, my spíš vyhlížíme obyčejné MHD, zastaví podobný i pro nás. Řidič hned vyskakuje, abychom si uložili bágly. Cesta vyjde na 39 NOK/ os (asi 120Kč). Nejluxusnější náhradní doprava, jakou jsme kdy viděli! Klimatizovaný luxusní bus. A téměř prázdný. Vcukuletu vystupujeme před nádražím ve Vossu. Civilizace! Jirka si schovává polorozpadlé hole do křoví. A míříme do centra, míjíme kostelík a v prvním obchodě kupujeme chleba a sýr pro obědo-večeři. K tomu klobásy. Vydrží nám od prvního dne. A zmrzlinu! Taky kupujeme vodu, bůhví, kde budeme spát. Což je dost výstižný, v roztahaném městě žádná prdel. Sázíme na park celkem v centru, ale vítá nás velká cedule no camping. Budeme muset ujít ještě asi 5 km. Jsme unavení a naštvaní. Obecně i jeden na druhého. Nakonec najdeme za městem lesopark u řeky, evidentně běžecký ráj. A v něm malý plácek trochu krytý stromy, ale žádná velká skrýš. Takže mám před spaním trochu (již tradičně) nepříjemné pocity. A jsou tu komáři! Poprvé za naši cestu. Takže stavíme, zalejzáme, čteme Reportéra, a jdeme spát.

Den 5. – 5. 6. 2016

Ráno je trochu chladno, ale jak vyleze slunce, je to zase lepší. Oplachujeme se v řece, balíme, přitom nás mine několik běžců. Vesměs dvojic. U benzínky skoro v centru si dáváme miniburger za 30 noků a já ještě navrch ledový kafe. Jirka se mi vždycky směje, jak doma kafuju a pak se bez něj klidně obejdu. A taky jsme po pár dnech viděli a použili normální záchod 😀 Ještě jsme měli čas projít si místní park, kde „je zakázáno stanovat“ – plácky by tam ale byly fakt luxusní. Pozorovali jsme rogalistu a pak už k nádraží a vlak směr Bergen. Chvílema výhled, chvílema tunel, asi za hoďku a půl jsme byli na místě. Podle některých průvodců v Bergenu až 300 dní v roce prší. I když jsme přijeli. Ale dnes ne! Je azuro, teplo. Necháváme bágly v nádražní úschovně a kolem jezírka s fontánou – u něj si lebedí lidi – jdeme do centra. Narážíme na malý festival (možná muslimského?) jídla. Ochutnáváme! Porce kolem 30 noků. Rýži s masem a omáčkou. A piroh. Taky s masem. A za chvíli jsme v přístavu. Míjíme typické domečky, kupujeme si předražené pití, povalujeme se v trávě s vepřovkou a chlebem. Procházíme celý město a navzdory potkáváme i pár obchodů s potravinami. Taky přehlídku bubeníků.

Bryggen, Bergen, Norsko. foto: Jiří Částka, www.MediaFoto.cz

Přemýšlíme o jednorázovém grilu, ale maso je vybrané. Snad zítra. Pak vyzvedneme batohy v úschově a míříme k lanovce, která nás vyveze do „lesů“ Floyen nad město. Za oba platíme 90 noků, to není moc. Výhled je odtud fantastický. Chvilku se pokocháme a jdeme dál. Opět potkáváme plno běžců; ani u prvního jezírka nejsme sami. U stolu si tu vaříme večeři „chilli con carne“. Jsou tu i velké grily a plno těch malých použitých – to rozhoduje, že to zítra chceme taky (zkusit). Pokračujeme pořád dál, a na to kolik je hodin, potkáme tu pořád dost lidí. Slunce zapadá. Nakonec se ještě rozhodneme vydrápat se na kopec a najít nocležiště s výhledem na město. Hlavně Jirka po tom touží. Já oponuju, že nás může v noci sfouknout vítr ze skály i se stanem. Jakási důchodkyně nám radí ještě odlehlejší místo, ale to je už celkem z ruky. Máme skoro 26km. Je půlnoc a pořád je světlo. Kolem našeho stanu ještě projde chlap. Docela dost lidí tu výletí samo…

Den 6. – 6. 6. 2016

Blåmanen, Bergen, Norsko. foto: Jiří Částka, www.MediaFoto.cz

Ráno nás budí cinkající ovce. Výhled na město je famózní! Bez oparu. Ale je horko. Snídáme tyčinky, musli, .. Ale už nemáme moc vody, tady rozhodně neteče na každém kroku jako v horách. Přibývá i turistů, skoro si chvílema připadáme jako na Václaváku. A nechápeme, jak jsme pak mohli usnout ještě do 12!:) Míříme na protější kopec. Vzdušnou čarou by to bylo asi tak 10krát kratší, než kudy vede cesta – totiž oklikou. Je zvláštní, že někdy si myslíme, že jsme ušli málo, a pak se divíme, kolik ukazuje sporttracker. A jindy zase ty kilometry ubíhají šíleně pomalu. Což je tento případ. Skáčeme po kamenech, nahoru, dolu a zase nahoru. Bágly nám to opravdu neulehčují. A těch běžců, co potkáme! Navzdory všem těm kamenům, terénu, profilu. Mám z toho radost! A těším se, až budu taky zase běhat.

U jezera obědváme, tradičně kolem třetí. Gulášovku a těstoviny s rádoby sýrovou omáčkou. Pak zase pokračujeme, ale cíl spíš než aby se přibližoval, zdá se nám vzdálenější. Už moc nemůžeme, co chvíli odpočíváme. A pak jsme konečně tam! Přitom hloupých 12 km! Výhled je ale snad ještě hezčí než ráno! Dokonce i sprcha tu je! Ale zavrhujeme ji stejně jako kochání se. Později jsem litovala.

Fjell Festning, Norsko. foto: Jiří Částka, www.MediaFoto.cz

Mohli jsme tu ještě přespat, jenže jsme se rozhodli skočit do lanovky a sjet dolů do města – do Bergenu. Že nakoupíme – hlavně gril a maso! A sladký pečivo na snídani. A pojedeme spát za město – konkrétně do Fjellu. Takže další kroky do obchodu a pak na autobusák, ale hlavně pak do ku..revsky prudkýho kopce, kde jsem zatížena grilem už fakt nadávala. A Jirka se mi smál. Ne, že by to nakonec nestálo za to. Zakempili jsme u bunkrů z 2. sv.v. – ani jsem překvapivě nebyla paranoidní v otázce duchů tamních vojáků. Obecně jsem totiž měla pokaždý trochu strach, že někdo přijde a že to bude úchyl. Ale po náročném dni stejně člověk usne jako zabitej – úchyl, neúchyl. Jirka se mi smál. Dřív, než jsme postavili stan, rozpálili jsme gril, baflo to neuvěřitelným způsobem. Nechápali jsme, co do toho dávaj.. A pak naloženýho vepříka. Mňam! Krásně křehoučký masíčko, to u nás nekoupíte. Čundráci jak vyšitý! 🙂 Ale po té konzervové plejádě přišlo vážně vhod. Co na tom, že byla půlnoc (světlo je). Po více jak 20km jsme si to opravdu zasloužili. Jen ty otravný kousavý mušky nám to kazily.

Den 7. – 7. 6. 2016

Kolem osmý nás vzbudilo strašný bečení ovcí. Bečící kánony. A taky sakra mlha a trochu deště. Ještěže až na závěr. A taky se díky tomu krásně schoval náš stan. Protože jsme pak usnuli (zase) až do půl jedný! 😀 Celý „areál“ byl totiž muzeem a na nás by bylo bývalo krásně vidět z jeho ústředí. Vstupný do podzemí stálo jen 40 noků/os. Lákalo nás to. A stejně tak nás to nadchlo. Rozsáhlé chodby, staré mašiny. Chvílema si to člověk živě představoval. Jak tudy proudily davy vojáků. V kiosku jsme si pak dali teplý kakao – dole byla celkem zima – a pokecali s místní obsluhou – Polákem. Jedno léto pracoval i v Česku, ale pak se vracel a vracel do Norska, až se tu rozhodl zakotvit. Už po šest let. Na jednu stranu se mu nedivím, na druhou nechápu, co tu místní furt dělají. Protože: vísky jsou dosti roztahané, půl roku je tu vesměs tma, v Bergenu k tomu převážně prší. Ale to málo lidí, příroda, klid, jsou fantastické! My jsme tu teprve podruhý.. ! 😀

Načež jsme sešli po celkem nudné cestě dolů a ohřáli si překvapivě nedobrou norskou „UHO“ konzervu. A tradá zpět do Bergenu. Vybrat magnet na lednici, poslat babičce pohled, koupit marmelády, ve kterých je fakt hoooodně ovoce a taky jídlo na cestu. Rozhodli jsme se přespat na letišti, odlétali jsme už dopoledne a ráno by to bylo celkem krkolomný. Opět blbý rozhodnutí! Sice pozitivní, že nás řidič navzdory lístku na zítra vzal už dnes, ale … na letišti se fakt nedá spát a člověka to jen zničí a ubere to z celkových dovolenkových dojmů.

Nicméně jsme to nějak přečkali a v pohodě přelétli do Prahy. Uteklo to. Prve jsem odpočítávala ty „nepříjemné noci“ až došlo na tu nejnepříjemnější letištní. Jako před odletem, došli jsme si v Praze na oběd do letištní restaurace. Vítězoslavně jsem tu vrátila lžíci, kterou jsem si „půjčila“ do Norska, neboť jsem si svou cestovní zapomněla doma… No, která letištní lžíce tohle zažila?!

foto: Jiří Částka, www.MediaFoto.cz

více fotek z Norska

foto: Jiří Částka, www.mediafoto.cz