Nikdy neříkej nikdy aneb můj první závod na běžkách

Cesta k mojí Bedřichovský 30 nebyla víc nic jiného, než UP and DOWN.

Spolužák a kamarád Honza. Loni na běžkách.

Když mě loni můj spolužák Honza naučil jezdit na běžkách, tvrdila jsem, baví mě to, ale nikdo mě na žádný závod ani náhodou nedostane!

Jenže jak to tak bývá, člověk na leccos zapomene. Třeba i to, jak mu to na těch lyžích vlastně nejde. Takže když mi někdy na podzim psal dlouholetý kamarád Richard, co pracuje v týmu Jizerský 50, jestli bych si nechtěla zajet nějaký závod a napsat o tom reportáž do Kondice, bez přemýšlení jsem souhlasila. To je mi taky vlastní: skákat do věcí po hlavě a přijímat výzvy (ne, shyb jsem ještě neudělala).

Malovala jsem si, jak začnu běžkovat už v prosinci, jenže nejdřív jsme byli týden na Kanárech a další dva týdny jsem byla nemocná.

foto: Jiří Částka pro magazín Kondice

Pak jsem si dala jednu lekci s Márou Pazderským a myslela si, jak začnu poctivě trénovat. Jenže i to jsem se přepočítala. Skloubit to k běžeckýmu tréninku a práci a taky trochu nějakýmu odpočinku mi dost dobře nešlo. Navíc se ozvala nechuť, že zase něco MUSÍM. Mně přece stačí, že musím hltat běžecký tréninky! Loni jsem běžkovala, protože jsem chtěla, byl to relax, rozbití běžeckého stereotypu. A teď to najednou byla povinnost. Byla jsem na sebe naštvaná, do čeho jsem se to nechala uvrtat. (Když mi říkali, že se na startu lámou hole, tvrdila jsem, že si ji snad radši zlomím sama..)

Nenajezdila jsem toho před tím závodem víc než 165 km. (O to víc si vlastně nakonec svého výsledku vážím a mohu si nadávat, že kdybych se tomu věnovala víc…)

Moje rozpoložení se zlomilo neděli před závodem, kdy jsem si opět s velkou nechutí šla projet trasu. Pasáž k Josefodolský a odtud na Kristiánov jsem nikdy nejela a bylo to znát. Pod nejdrsnějším kopcem jsem horko těžko rozkousala zmrzlou proteinovou tyčinku a rozhodla se, že dneska ho stůj co stůj vyjedu. Nakonec jsem si to v kuse valila až zpátky na stadion. Udělala jsem v tý trati sice dvě chyby, ale čas 2:20 nebyl na trénink vůbec marnej.

Začala jsem se těšit a hlavně si začala docela věřit. Taky jsem se začala futrovat sacharidama s vrcholem večer před závodem v tradičních předzávodních těstovinách. Jsou tuze jednoduchý, a o to víc božský. A snědla jsem jich fakt hodně! 😀

Daň za úzké cesty a dva držkopády

Nakonec z toho závodu budu žít asi ještě hodně dlouho. Strašně jsem si to užila a jsem na sebe a svůj výkon (02:04:31) pyšná!

Možná mi vážně pomohlo zabejčit se, že tý blbý výzvě natrhnu pr…!

A to navzdory tomu, že mě z těch běžek vždycky bolí zápěstí. (Neodborně) jsem si ho zatejpovala a spolíhala na to, že adrenalin to přehluší. Přehlušil. Jen v cíli jsem si sotva zavázala tkaničky.

Překvapivě jsem nebyla nervózní, asi proto, že mi vlastně o moc nešlo.

Lepší počasí jsem snad letos v Jizerkách nezažilo, slunečno, azuro! Dobrým rozhodnutím bylo se opravdu málo oblíctfunkční triko Craft, na to lehkou (spíš letní cyklo) vestu z Moiry – má velký kapsy, kam jsem mohla nacpat gely. Jeden jsem si dala ještě pár minut před startem.

Úvod závodu byl dle očekávání očistec. Byť mi nepřišlo, že je nás ve (druhý) vlně tolik, na těch úzkých cestách je hodně i pět.

Asi 200 metrů po startu jsem se dvakrát skácela k zemi, protože mi někdo přišláp lyže nebo hůlky. Naštěstí ale nezlomil! Uff.

V prvním kopci určovali tempo převážně ostatní. Pak si šlo možná chvílema jet to svoje a předjíždět, ale od josefodolský k Lexově památce to byla ještě větší hrůza. Chtěla jsem se dostat před čtveřici před sebou, ale v úzkém kopci jsem neměla šanci.

Pak se naštěstí cesta roztáhla a já mohla konečně dopředu. Občerstvovačku na Kristiánově jsem nepotřebovala, i tak mě přibrzdila, protože jsem si na hůlku napíchla kelímek a musela ho z ní vyprostit.

Teď bylo důležitý vědět, že kopec na Rozmezí dokážu – podle minulý neděle – vyjet. Co víc, když jsem v něm dneska předjížděla i chlapy, lechtalo mi to ego, ne, že ne. Vzpomněla jsem si, jak mi kámoška Marťa radila, abych do kopce nekrčila ruce, zasoustředila jsem se na to a hned jsem měla v rukou víc sil. Taky mi pomáhá si v duchu počítat. Třeba do dvaceti. Pořád dokola. Praktikuju to i při běhu. Připadala jsem si trochu jako robot. Na druhý straně jsem si ale opakovala moji mantru, slova Máry Pazderskýho, „na Rozmezí s úsměvem“. A vážně jsem se nahoře usmála. Nejtěžší část byla za mnou!

Sjezd, v očích smrt

Od Máry jsem taky věděla, že v odpočinkovém sjezdu bych si měla dát gel. Co už mi ale nedošlo, že budu mít taky hůlky a rukavice. Měla jsem si to vyzkoušet v tréninku! No nakonec jsem si hůlku odepla, gel vylovila a otevřela zubama. Ale zbytečně mě to v tom sjezdu zpomalilo.

A pak ty Čihadla! Mohutně tam fandila početná skupina lidí a můj kamarád Adam si dokonce půjčil fatbike, aby tam dojel. Až po závodě mi řekl, že mi chtěl podat pití. Jenže já v euforii letěla dál. Lyže mi svištěly, v duchu jsem děkovala Swixákům, jak mi je skvěle připravili. A ten skluz! Jelo se mi opravdu jako nikdy. Sama nechápu, kde se to ve mně vzalo. Protože to vlastně pořád moc neumím! 😀

Moje sjezdy.. 😀 😀

Tady někde mě taky dojel pán v červené bundě a smál se, že mu trvalo 2 km mě dojet. Ten pán byl důležitý, protože jsme se honili až do cíle, kde mě předjel nanejvýš o 10 metrů! Já mu vždycky ujela na rovině a do kopce, jenže on měl zhruba dvacetikilovej náskok a taky pro strach uděláno ve sjezdech.

Což byla ostatně moje největší slabina. A nebýt jí, tak se k těm 2 hodinám možná přiblížím ještě o kousek víc. Anebo taky ne, protože se ještě teď sbírám z ňákýho příkopu. Kolem mě lítali lidi ve stopě, já si vesele připlužovala, v očích smrt. Jenže taky jsem zahlédla slečnu v příkopu a další soupeř se vedle mě ve stopě nepěkně skácel k zemi.

Děsivý mezičas

Rovinku kolem Krásný Máří jsem si užívala. Vybavovaly se mi všecky moje příběhy.

Jak jsem vlastně nikdy nebyla žádnej velkej sportovec. V 16 jsem vážila skoro 80 kilo. Jak krátce se vlastně věnuju běžeckýmu tréninku. Jak mě loni spolužák Honza učil na běžkách, měl se mnou tu největší trpělivost a vláčel za sebou Jizerkama toho největšího šneka. Skákala jsem z jedný lyže na druhou. V kopci z Kristiánova jsem pokaždý snad desetkrát odpočívala a funěla. Nenáviděla jsem ho. Jezdila jsem pak opačnou stranou, abych se mu vyhnula. A teď v něm předjíždím chlapy!

Taky tu ale byla holka, který jsem se lepila na lyže a ona mě ne a ne pustit před sebe (ach ti rádoby eliťáci, pro který to v pátek bylo mistrovství světa). Tohle asi nikdy nepochopím. Když je někdo rychlejší než já, tak nejsem máňa a pustím ho před sebe, ne?! Možná taktika…

Na Hřebínku hltám ionťák, protože tuším, že další gel vyštrachat nemám šanci. Koukám na hodinky na mezičas a mám pocit, že na staďáku musím být tak za 2:30. Vůbec nedovedu odhadnout, jak mě lidi na startu zdrželi…

Olivetská je sice taky do kopce, ale zase si připomínám, co jsme si minule s Marťou říkaly: že to vypadá horší, než to ve skutečnosti je. A od přehrady k Vládní jsem běžela Běhej Lesy, to už taky znám. Teď se trochu stydím, ale pouštěl mě tu kamarád Martin před sebe, a to tak až se přerazil o mojí hůl… Což jsem se dozvěděla až v cíli… Já myslela, že se přerazil jen tak.. 😀

Překvapivě jsem sil měla pořád dost. Hlavně jsem ale věděla, že už to je jen kousek. Už jen obligátní vracečka na stadion. …kde mě zase nechalo pár lidí za sebou, protože sjezd.

Až do cíle jsem se tak nějak doplácala v parodii na soupaž, protože tehdy už mě nohy poslouchat přestávaly. A nechtěla jsem skončit na zemi před tou kupou lidí.

Cílová tabule hlásila něco nad 2:08, a i když jsem byla na jednu stranu šťastná, trochu mě to zklamalo. Naštěstí mě záhy hodinky přesvědčily, že musím přece uvážit start mojí vlny. Uff. 2:04:31! (43. žena (z 96), 26. v kategorii (z 49) a 274. celkově z 482)

Směju se s tím chlápkem, co jsme se po trati potkávali a poplácávám ho po ramenou.

Fakt euforie!

A vlastně tomu moc nerozumím… Neuvěřitelně mi to sedlo!

Takže zatímco před závodem jsem tvrdila „poprvé a naposledy“ a „never more“, nejradši bych teď jela do Engadinu a na Bedřichovskou za rok zase!

 

Závěrem

Chtěla jsem už na Facebooku udělat velkou děkovačku, protože na týhle mý monstrradosti má zásluhu strašná kopa lidí, ale Podry říkal, že jsem nevyhrála Oskara. A taky říkal, že on by to rychlejc i po tom sněhu uběh… Děkuji těmto:

Spolužák Honza, který se loni rozhodl, že mě naučí na běžkách a měl se mnou vážně trpělivost!

– Adélka Boudíková, která mi pak vybrala naprosto parádní lyže..

– ..kterým před závodem dodala švih péče od Swixu.

–  Mizuno, který mě dlouhodobě podporuje & LEKI za hole jako pírko, který v Bedřichově ovšem zvládly i startovní vřavu a moje dva pády v ní.

Coach Dan, který mě hecoval při intervalech na SkiErgu, ač jsem u toho prskala a funěla.

– Kamarádka Lu Gregorová, která mi věnovala supr-trupr rukavice Lill Sport a mně konečně (!) přestaly na běžkách mrznout ruce!

– Kamarádka Marťa Gräf, která mi poskytla rychlochurz „zacházení s holema – do kopce zejména“.

Kamarádka Niki z Moveat, která mi se svým Adamem fandila na trati a připravila mi pití, který jsem ani neměla čas vypít. A starala se o mě po dojezdu.

Mára Pazderský, který položil mantru závodu “na Rozmezí s úsměvem” a jeho časový odhad 2 – 2:15 mě donutil hejbnout zadkem. A taky mi udělil nějaký rady k technice a závodu vůbec. A za dort v Dolfinu!

– Vy všichni za obří podporu a za fandění a za milá slova.

Podry… za vše! ♥