Nejmíň 8 důvodů, proč jsem na GrandPrix nezlomila osobák

Každý závod není běžecké posvícení. Protože cíl na GrandPrix – adidas Běh pro ženy na 5 km byl jiný. Na druhou stranu, střízlivě musím říct, že se jeho nedosažení nelze divit. A na druhou stranu to nakonec ani není taková tragédie. I tak jsem ale (trochu?) zklamaná.

Jaký byl cíl? Jít na osobák. Vylepšit si čas 22:11 z jara (vlastně ještě zimy). Jít pod 22 minut.

Jaká byla realita? 15 vteřin za osobákem – 22:26. (což je 35. místo z 1 646; hlavně je to ale lepší umístění, než má Podry z desítky 😀 – mimochodem, i jemu ke spokojenosti scházelo cca 26 vteřin)

Proč? V libovolném pořadí:

  • I když jsem chtěla být „Vše pro GrandPrix“, nemohlo se to podařit tak docela. Od neděle do úterý jsem měla fakt hodně práce – jinou otázkou je, jestli mi to za to fakt stálo… –  a tak jsem hodně seděla u počítače, stresíček, čokoládička, v úterý jsem šla spát ve 3 ráno. – To už se mi fakt hooodně dlouho nestalo, navíc po rychlých dvoustovkách. Začalo mě bolet lýtko. Odnesl to i středeční trénink – navíc (opět) s plným břichem, kdy jsem se opět (achjo) nechala unést ochutnáváním v restauraci..
  • Od čtvrtka to už bylo takřka předpisové, snažila jsem se to dospat… Ale to už je čtvrtek… I když jsem se pak snažila koncentrovat (jen) na závod a připravovat hlavu všemi možnými způsoby.
  • Šestý závod v řadě. Únava. Absence pořádného tréninku (nejlepší trénink je závod neplatí bezpodmínečně vždy). Na tuhle pětku jsem se snad i těšila, chtěla jsem to, ale jaksi tam vyšuměl ten drive, se kterým jsem vstupovala do prvních jarních závodů po tréninkové zimě. – Takže i když jsme zjistili, že bych měla na Běhej lesy šanci na bednu v celkovém pořadí, což by znamenalo běžet poslední závod v Boleticích – vážně to oželím. – Na druhou stranu má Podry pravdu v tom, když říká, že ty různé medaile za to stály. Včetně té z Parkmaratonu.
  • Přepálenej start. Jednoznačně. Na druhou stranu, když to člověk nezkusí.. O:) Na jaře mi to vyšlo na pětce i pak v Pečkách… Podry na to konto vždycky vzpomíná na Milana Kocourka – jak on vždycky vybíhal rychle, ale to tempo nevydržel a kluci ho pak předběhli. Jenže postupem času a s tréninkem mu to nakonec vycházet začalo… A jak potom běhal!
    • Co to znamená? První kilák za 4:10, první stovky metrů v ještě zběsilejším tempu. Ideál měl být 4:20 – nanejvýš 4:15. Bohužel jsem pak spadla až na 4:30, na 3. km dokonce 4:39 – a to je fakt blbě běžený. Trápila jsem se – nedokázala jsem mít závodní hlavu. Měla jsem jít konstantně 4:20. A závěr si třeba zkusit zrychlit, jak jsem si malovala, protože mě tam budou hnát fanoušci. Realita byla taková, že jsem na cílový rovině div nepošla. Pocitově jsem šla snad 6 min/km… Kde je Bejky? Vlastně můžu být docela spokojená, snad jsem ten výsledek čekala ještě horší!
  • Přes snahu o pozitivní náladu mě před startem začalo bolet v krku.
  • Ona to nebyla zas tak rychlá trať. Dvě obrátky o 180°, jeden mírný kopeček a skoro celý 4. kilák mírně vzhůru.
  • Nemůžu jen sbírat jeden úspěch za druhým … :))
  • No a pak ty missky… (ani ty nám ale bohužel nezabránily to překopnout:(

Pravda, loni byla moje GrandPrix o mnoho mnoho horší

Plynou z toho ponaučení a závěry:

  • Méně závodit – více trénovat. Kdy jsem naposledy chodila pro mě tak důležité 4x 2 km?! Nebo 3,9 na čas? Taky se hlavně ještě potřebuju opírat o základ v kilometráži. Příští rok to naplánujeme líp… (už nás teda vidím!:/)
  • Ještě více zapracovat na hlavě.
  • Kvalitní spánek, kvalitní strava, no stres. Protahovat, protahovat, protahovat.
  • Lehce překopat plán závodů.
  • Rozbíhat to s větší porcí rozumu – vím přece, že to nesmím překopávat!
  • Možné změny v tréninku… ale spíše to souvisí s bodem 1.
  • Naučit se se víc zmáčknout… Dřít…
  • …ale zároveň do toho běhu dostat lehkost… což zase souvisí s bodem 1 a vyběhaností…

A nemám být prý po závodě, který mi nevyjde zrovna podle mých představ, tolik nepříjemná…