Nejintimnější ultramaraton aneb jak se Nina na svět prodrala

Když jsem první dvě noci po porodu nemohla v nemocnici samým vzrušením pořádně zamhouřit oči, došlo mi, že ten porod byl vlastně velkej a jedinečnej zážitek! A že na něj vzpomínám ráda! (I když ty kontrakce bolely jak prase! 😀 – ovšem: kdo si na to dneska vzpomene?!)

Běžně mám ve zvyku se všeho dost bát. A tak jsem furt čekala, kdy začnu bejt alespoň trochu hysterická z porodu. Nakonec se ale dost překvapivě žádná velká „předstartovní nervozita“ nekonala. Občas mi hlavou probleskl nějakej hororovej scénář, to ne, že ne, naštěstí ale počas celýho těhotenství jakýkoliv moje černý myšlenky (typicky chvilkový hysterie, že jistojistě chytím toxoplazmózu nebo listeriózu) rozháněl věčný optimista Podry – čili budoucí tatínek.

Taky mi párkrát problesklo hlavou, že se asi „to je porod“ neříká nadarmo a dokonce jsem googlila „proč porod bolí“. Ne, že bych ale na něco přišla.

Pak jsem si třeba představovala, jak se zvednu z křesla u kadeřnice a žbluňk – praskne mi voda. Nebo že se alespoň probudím mokrem – s tím jsem každou noc nejmíň čtrnáct dní před termínem usínala. Nakonec jsem ale stihla odchodit i všechny předporodní kurzy – užitečné! (A propo: já se rozhodně nepřipojím k těm, kteří libereckou nemocnici haní. Vše proběhlo v nejlepším pořádku a i na oddělení šestinedělí na mě byli všichni neuvěřitelně milí!)

Ninka se měla narodit 19. července. Přála jsem si mít „pro klid duše“ u porodu svýho ‚běhajícího gynekologa’ Vítka Mairicha, když mi někdy na 36. týdnu hlásil, že 15. odjíždí na dovolenou. Věřila jsem, že Nině vysvětlím, že musí vyskočit o pár dní dřív. Nezabíralo drhnout podlahu po malířích, pravidelně spěchat do schodů, ani lítat po městě (ach ty aktivní těhule!), několikero teplých koupelí a sprch, čaj z maliníku, lněný semínko ani červený víno. Jen ten doporučovaný sex už jsme neměli morál zkoušet.

Tipy pro těhu: Kde pořídit sportovní oblečení

Ke konci těhotenství mi dvakrát naměřili vyšší tlak. Mezi asi tak 150 normálníma. Nicméně už to – prý – byl důvod (protože riziko) nenechat nás přes termín. A pokud se to nerozběhne samo, bude tomu pomoženo. Nezabral ani Hamiltonův hmat, byť se s námi den po něm rozloučila hlenová zátka.

Přemluvit se Ninka nenechala.

Přemítala jsem, jestli je lepší, když TO přijde zčistajasna, nebo pokud se na TO člověk může psychicky připravit. Asi proto, že nemám porovnání, doteď nevím. Podry začínal být nervózní. Já překvapivě stále ne. Tu noc na den D jsem spala nápadně klidně a trochu nesvá jsem začala být až ve chvíli, kdy se za náma zaklaply dveře bytu.

Než jsme dojeli do porodnice, žertovala jsem, že to bude něco jako Líbalova trojka v hale. Takový rychlý. Ano, záhy jsem svůj blbej žertík přehodnotila na Jizerskej ultratrail… Však i Podrymu to zabralo sedm hodin, nebyla jsem od pravdy daleko. Kontrakce jsem si vizualizovala jako intervaly na dráze. To přece přežiju! No: zlatý dvojkiláky!

Podry u porodu nebyl. Od začátku měl jasno v tom, že nechce. Akceptovala jsem to, bylo mi to jedno, zpětně jsem za to ráda. Nenutila bych ho. I když dneska se prý chlap považuje málem za společensky vyloučenýho, neasistuje-li (to jsem někde četla). Když mi dopoledne volal na sál, ptal se mě, jestli si ještě stihne jít zaběhat?! To mě taky nepřekvapilo – jak typické! 😀 Nakonec radši nešel, i když by si byl býval klidně mohl střihnout hoodně dlouhej long run. Samotný finále pak ale přišlo tak rychle, že už jsme mu ani zavolat nestihly a dorazil až patnáct minut „po akci“.

Na sále se mnou byla blízká kamarádka a zdravotní sestřička Niki. Nepřestanu jí být vděčná a byla nám obrovskou oporou! Být tam sama, ležím někde polochcíplá na zemi v koutě a nevím… Nejdřív jsme běžně klábosily, pohodička, smály se, ale pak mi sprchovala záda, každou vteřinku měnila mokrej hadr na hlavě, dávala napít, držela mě při životě, nutila chodit, dýchat, nepoddávat se bolesti, teď ještě netlačit, fandila mi, … Málokdo by to dal. Já určitě ne. Podry taky ne. Byla skvělá!

V půl osmý mě přijali, kolem devátý jsem mohla ležet na sále, kterej vypadal spíš jako příjemnej pokojíček. A propo – čas: ty hodiny, co visely přesně naproti posteli, byly zlý. Pokaždý, když jsem musela nehnutě dvacet nebo třicet minut ležet. Au. Čekala jsem na každou odtiklou minutu.

Nejsem si jistá, jestli si na všecko dokážu vzpomenout úplně přesně, některý věci mi splývají, nejspíš ani nejsou úplně důležitý, místy jsem už byla fakt mimo…

Začali jsme antibiotikama v kapačce kvůli streptokokovi – možná nakonec dobře, že jsem si alergii odbyla ke konci těhotenství a mohla jsem zdůrazňovat, jen ať mi proboha nedávaj penicilin! První vyvolávací pilule, asi za hodinku druhá. Taky oxytocin. Klystýr. I když jsem si před porodem dost načetla a myslela si, jak budu některý věci chtít nějak a ne jinak, nakonec jsem se na to vykašlala a poslouchala porodní asistentku (PA) – ta moje prý rodí děti ještě dýl, než já jsem na světě. Mimochodem, přišla mi docela „přísná“… ale asi to bylo dobře… A tak jediný, co jsem měla s sebou, byla růžová voda v rozprašovači na osvěžení. Na levandulovou aroma lampu nakonec nedošlo.

Všude se třeba píše o nástřihu, člověk získá pocit největšího strašáka a bolesti široko daleko, takže by si napsal na á-čtyřku velkejma červenejma písmenama „HLAVNĚ PROBOHA NENASTŘIHÁVAT“ a deset vykřičníků. Reálně jsem se pak ale na předporodním kurzu dozvěděla, že to vůbec není tak horký. Rutinně už se to (minimálně v Liberci) vůbec neprovádí a naopak je snahou porodníka hráz chránit. Stejně mysteriózní je na netu taky klystýr. Atakdále. No, hlavně moc negooglit! Ehm… Já to po nocích dělala (bohužel) dost, když mi nešlo spát…

Čili klystýr byl fakt zajímavá zkušenost 😀 Nebolelo mě to, ani mi to nepřišlo nijak extra nepříjemný. Příště už budu vědět…: Myslela jsem si, že ze mě „všecko“ vyjede naráz, kdežto mě překvapilo, že se „to“ vleklo pěkně na etapy. Osprchovat!

Mezitím vším se každou chvíli natáčel monitor a ozvy. To bylo vždycky těch dvacet třicet nekonečných minut. V určitý poloze se to asistence nezdálo, tak jsem se pokaždý ještě musela přetočit a hlavně dejchat. Pomalu přicházely první pravidelný kontrakce, ulevovala jsem si v teplý vaně.

Před jedenáctou jsem mohla volat Niki. Za chvíli se měla jít píchat voda. Naštěstí jsem ten nástroj, kterej jsem si představovala jako obří dlouhou jehlici, neviděla, a ani jsem žádný „bodnutí“ nezaznamenala. Jen jsem cítila, jak se ze mě najednou vyvalila teplá tekutina, pobavilo mě to. „Jakou má barvu?!“ zajímalo mě hned, protože o zkažených plodovkách jsem měla samozřejmě taky něco načteno.

Brzy poté to začínalo už docela bolet, a tak jsem si vyprosila medikaci. Začínáme injekcí do zadku. Niki i PA se mi pak svěřily, že se po sobě vyděšeně koukaly, protože to měl být teprve začátek. Ale já byla připravená nechat se klidně trochu zfetovat…!! 😀 Nějak jsem neměla potřebu hrát si na hrdinku.

Kontrakce postupně sílily a byly k*rva nepříjemný, bolest nevystřelovala nikam jinam víc, než do kříže. Nutilo mě to tlačit, ale nesměla jsem. Někdy se mi to povedlo, těm nejsilnějším jsem se ale neubránila – jako bych měla vymáčknout z těla snad všecky orgány. Niki mi to pomáhala přežít. A další analgetikum do žíly. To mě oblblo tak, že jsem mezi kontrakcema usínala. Niki se mě snažila rozchodit, chladila čelo. Chvílema jsem ale jen dokázala klečet zapřená o postel a úpět. Nebo vejrat z okna k Podrymu do kanceláře.

Pořád nic ale nenasvědčovalo tomu, že bychom měly jít do finále, nebo alespoň o tom nevím. Každopádně najednou bylo před pátou a nade mnou stála doktorka v zástěře, a že se jde tlačit. Jak mi PA přišla taková přísnější, oproti ní doktorka byla vlídná, empatická, což mi v určitou chvíli pomohlo. Budoucímu tatínkovi volat nestíháme. Rodíme.

Ještě stíhám syknout, že jsem trénovala s Aniballem. – „A kolik?“ – „26,5.“ Nicméně moje „rádoby-machrování“, jak Nina půjde ven na tři zatlačení, mi PA pak trochu hořce připomínala…

 

Trénink s Aniballem

Na cvičení s Aniballem jsem se vrhla hned s ukončeným 36. týdnem. Pozitivní recenze mluvily za vše. Myslela jsem si, jak u toho Podry bude asistovat – nafukovat, ale se smíchem a „bleee“ zdrhnul z ložnice a že tohle je „můj byznys“.

Hned napoprvé se vyděsit, jak že vypadá (Ninin) obvod 31 cm, je podle mě povinnost 😀 – už teda jen proto, že balonek je třeba před použitím prubnout.

Nehledejte za tím žádnou vědu, jedná se o balónek, zdravotnický prostředek, který se zavede do pochvy. Z balónku vede hadička zakončená pumpičkou, čím víc pumpujete, tím víc nafouknete. A když to přeženete, zachrání vás vypouštěcí ventilek. Jo a: lubrikační gel (na vodní bázi) povinností!

Na prvních 18 cm jsem se hlavně rozdýchávala, a když jsem balónek poprvé zkoušela vytlačit – au, sakra, cože?! Jak mám ze sebe dostat pomalu jednou tolik?! Polilo mě horko. Leč trénink dělá mistra, a byť bych nácvik s Aniballem úplně nezařadila mezi svý nejoblíbenější činnosti a odkládala jsem jej většinou až na čas těsně před spaním, nemůžu si ho vynachválit.

Protože postupně, po malých krůčcích, jsem se vážně zlepšovala, což mě ohromně posouvalo – prozatím jen – psychicky. Vždycky tý radosti, když papírovej metřík ukázal zase o kousek navíc. (Což neukázal úplně vždycky, protože není nafouknutí, jako nafouknutí…)

Přiznám se, že jsem necvičila každý den. Někdy se mi prostě nechtělo. Někdy jsem se necítila fit. A ke konci jsem už vážně musela polevit, protože jsem to takhle jednou přehnala a trochu se při nácviku škrábla a ne a ne to přestat bolet. Ale i s 26,5 centimetry jsem byla dost spokojená.

Resumé? Žádný porodní poranění, žádnej nástřih, oujé!

A využít bych ho měla i k posilování pánevního dna po šestinedělí. >> více na webu aniball.cz

 

Nejdřív mi vůbec nešlo tlačit tam, kam jsem měla! Zato bych si nejspíš vymáčkla oči z důlků. Byla jsem moc zbrklá. Bála jsem se, že nepoznám, kdy přesně zabrat, nebo že to během kontrakce nestihnu třikrát.

Doktorka ke mně vlídně promlouvala a hladila mě po noze. Niki mě uklidňovala.

K překvapení PA jsem si nechala podepřít nohy a la gynekologický křeslo, neměla jsem sílu si je ještě držet sama.

Do nosu kyslík a „nádech nosem, dejchejte, dejchejte!“ Ještěže mi nikdo v tu chvíli neřek, že ten kyslík je proto, že už se to i Nině přestává líbit. Ale očividně nám to prospělo oběma.

Nejspíš jak se mozek taky trochu okysličil, problesklo mi hlavou, že jestli se sakra, dop*dele nevzchopím, skončí to císařem! A tak jsem mobilizovala veškerý zbytky sil a začala spolupracovat. Pak už to šlo ráz a naráz. Když mi hlásily, že už vidí vlásky, povzbudilo mě to. Jako by tam byl Aniball! Jak já si přála vlasatý miminko! Záhy volaly, že rodíme ramínko. A pak Niki vyprávěla, jak doktorka docela hustě – za mé tlačící pomoci – tahala ven zbytek tělíčka. Během patnácti minut byla Ninka venku! Narodila se v 17:12.

Zprvu jsem, přiznám se, necítila žádný příval euforie, žádný emoce, duto, prázdno, vymleto, jen jsem se rázem probrala ze svýho deliria a jako by mi vlili novou krev do žil. Únava byla ta tam. Moje první slova? „Co to má za divnou hlavu?“ Vypadala jako ufonek a měla jsem strach, aby byla v pořádku. Prý že normálka, a opravdu: za dva dny se jí hlavička krásně zakulatila.

Absolutně krátkej pupečník, to prý ale taky ničemu nevadí. – Asi lepší, než omotonej kolem krku, analyzovala jsem si později. Než Ninu přinesla dětská sestra zpátky, mimochodem zcela náhodně (a ku prospěchu věci) Nikčina známá, musela ji odběhnout ošetřit, protože si lokla plodovky (že se tím ještě pak druhej den začla dusit, zatímco já málem dostala infarkt, je už zase jinej příběh…). I přes to Apgar nejvyšší. A 3 100 gramů a 49 centimetrů.

Já mezitím – už na pohodu – porodila placentu. Neviděla jsem ji (a ani koktejl jsem si z ní nenechala udělat:)) Jen Niki mi pak popisovala, jak ji doktorka velmi pozorně zkoumala – jestli vyšla skutečně celá a nezůstal kousek uvnitř. No a jeden malej steh někde vevnitř, jen malinečký au, to už mi bylo fakt šumák. Trochu si myslím, že to bylo to jedno moje aniballový škrábnutí.

PA mě ještě stihla pochválit, jak jsem byla statečná a jak jsem to pěkně zvládla. Přiznám se, že i když mě ty kontrakce čím dál tím víc drtily, byla jsem tak mimo, že už mě ani nenapadlo chtít na bolest ještě cokoliv dalšího 😀 Čili žádnej epidurál – to se v internetovejch a ezo-porodnickejch kruzích prej taky cení. Chci tím ale říct, že jsem vlastně byla statečná dost omylem. Porodní asistence namítám, že mi přece nejdřív nešlo tlačit. Načež mě uklidnila, že ona na tom prý tehdá byla stejně, navíc jsem se brzy vzpamatovala.

A pak už mi přinesli malýho rozkošnýho kulíška s obrovskýma očima! Celých devět měsíců jsme doma polemizovali, jak asi bude vypadat a já si ji pořád ne a nedokázala nijak vybavit… Možná je to dobře, někteří rodiče prý pak bývají zklamaní, že si vysnili něco jinýho. Ninka byla kouzelná! I když teda taky pořádně vyjukaná z toho, kde to najednou je. A že ji odtud někdo vytrh proti jejímu záměru…

I když si člověk doma zastřízliva maluje dvoouhodinovej bonding, přiznám se, že jsem na něj na sále moc pomyšlení neměla. Navíc Nině byla zima, a tak bylo lepší ji na chvíli odnést do tepla. Potěšili jsme se s ní jen chviličku (a i chviličku na mě nahatá ležela a zkoušeli jsme ji přisát).

Ale hned večer mi ji zase přinesli, položila jsem si ji na postel vedle sebe a jen tak ji pozorovala… spící lásku.

A dneska už je z ní takovej velkej savej mlíkosaurus!

Na sále jsem si ještě poležela dvě hoďky, pak mi dali jídlo (konečně!) a mohla jsem se odebrat do sprchy a na pokoj. V noci jsem toho samozřejmě moc nenaspala, člověk je z toho všeho mimo a potřebovala jsem čas, aby mi to všecko doteklo… Od druhýho dne už jsem ale zase měla Ninku u sebe. Napořád.

Perlička: když jsem pak šla po nějakém týdnu do nemocnice poděkovat za super péči, loučila se se mnou sestřička slovy „Přijďte zas!“ 😀 …no, to Podrymu asi nevysvětlíme…

Poděkování:

  • Lékařka: MUDr. Pavla Beranová
  • Porodní asistentka: Lenka Novotná
  • Moje osobní „dula“: Nikola Wolfová
  • Tým gynekologicko-porodnického a neonatologického oddělení liberecké nemocnice