Podry píše:
Čerstvé dojmy z půlmaratonu u Bodamského jezera jsou takové skoro až ambivalentní. Jakože na výlet by to bylo super, rakouské vesničky a statky v Bregenzerwaldu jsou krásné, úzké silničky i stezky přímo stvořené na klusání. Dokonce jsme objevili i speciální upravený trailový okruh v lese, takový náš jizerský singletrek pro běžce po Rakousku.
Ale závod? Možná by byl super, kdybych běžel líp, kdyby protivně nechcalo a nefoukal větřík. Jako správný kverulant si stěžuju pořád a na všechno, asi bych si stěžoval, i kdybych v osobáku vyhrál… Takže teď už žádný kecy a pěkně na dřeň. Nepopulární čtvrtej flek v čase 1:14:42, pět sekund za časem z dubnové Prahy a hlavně absence finiše mě moc netěší (8 s na bednu taky ne). Jenže vysloveně propadák to taky nebyl. Běžel jsem prostě zase jenom to, na co teď mám, dokonce McMillan mi předpovídal podle poslední 10tky čas okolo 1:17. Resumé zní tedy jako vždycky: mohlo to bejt lepší.
Průběh závodu
Start v krásném starobylém městečku Lindau na ostrově v Bodamském jezeře byl poměrně drsný, protože spolu s půlmaratonem startoval i čtvrtmaraton. Stál jsem sice ve druhé řadě, ale po startu kolem mě přeletělo tak 30 – 40 borců, dokonce i jedna borkyně. Neměl jsem šanci odhadnout, kdo je nabušený půlmaratonec a kdo běží desítku. Pár mladíků začalo vadnout brzy po startu, odpadla i ta holka a nakonec jsme zbyli kompaktní skupinka tří půlmaratonců podobné výkonnosti a v tempu kolem 3:30/km jsme postupně dobíhali odpadlíky z čela.
Prvních deset km vedlo přímo podél břehu jezera po úzké asfaltové cyklostezce a tady se mi běželo docela dobře. Mezičas na 10 km 35:17 ještě dával naději na „letošňák“. Průběh amfiteátrem byl zážitkem, ostatně lidi fandili i na trati docela dost, dokonce jsem rozpoznal i češtinu a slova „Dušane makej,“ byla dost překvapivá.
Bohužel druhá půlka se tak divně motala po okolí, byla tam i vracečka o 180 stupňů, ale to nejhorší: místo krásného asfaltu chvílemi měkký povrch. Kdyby nelilo, asi by to nebyl problém, ale takhle jsem docela klouzal. Spolupráce naší skupinky taky trochu začala zadrhávat, jeden borec nestřídal už od startu (a nakonec byl z nás překvapivě nejlepší), mladík ve žlutém tílku s nápisem Marius na zádech (podle výsledků to asi bylo skutečně jeho jméno), tedy Marius odtáhl nejvíc, ale když jsem mu chtěl pomoct udržet tempo, protože jsme začali zpomalovat, on se nezavěsil za mě a nešetřil síly, nýbrž vlál šikmo za mnou.
Taky mě vytáčelo, že zatáčky vybíhal nelogicky tou nejdelší trajektorií a tím nás samozřejmě brzdil. (Bóža na maratonu zažil prý úplně to samé, WTF?) Občerstvovačky jsem úspěšně ignoroval, s výjimkou kelímku s vodou těsně po 10. km. Asi na 18. km nastoupil ten třetí vzadu, já se ho zachytil a chudák Marius odpadl. No a těsně po dvacátém jsem odpadl taky, přestože tempo bylo konstantní. A to mě štve nejvíc, většinou se v konci dokážu zmáčknout, tady ne. Zvlášť když doběh byl na atletickém stadionu plném lidí.
Celkové hodnocení už je vlastně dané na začátku. Výlet to byl hezký; Evík mírně za očekáváním, ale docela slušně, Bóža přepálil v maratonu první desítku, protože prý ta první Keňanka měla hezké pozadí – a pak trpěl. Jen to chtělo nějakou tu třešničku…
Ale tak nakonec přece jenom nějaké pozitivum: neměl jsem po dlouhé době pocit slabosti v kolenou (že by ten kolagen co jsem začal na stará kolena jíst?) a další věc: strašně rychle mi ten půlmaraton utekl, díky Mariusi!
