Upřímně: sami bychom si takový zájezd asi nekoupili, ale dostali jsme ho ke svatbě, a tak jsme si z něj udělali takovou opožděnou svatební cestu. Rozuměj běžecký soustředění, kterýho jsem myslela, že se letos nemám šanci dočkat.
Nevím, co to mám za nešvar, ale zpravidla, když někam přijedu, než abych měla radost, jsem spíš rozladěná. Tady třeba z enormního horka, enormně hodně jídla a co tu jako budeme dělat?!
A nakonec? Jsem byla tou, která fňukala, že se jede domu. Udělali jsme si to tu totiž po svým. Rozuměj běžecký soustředění. Dodnes si postesknu, že bych se do Marmarisu, letoviska v jižní části Turecka, vrátila. Přivřu si tak oči, zasním se, ranní běhání po pobřeží, ke snídani lívance, něco málo popracovat na počítači, salátek se sýrem k obědu, přečíst si knížku, vykoupat se v moři, fitko, večerní grilování a horké večerní procházky po promenádě, přehlušující se muzika a vodní dýmky,… Je o tebe postaráno a ty seš „Miss Marmaris“… Such a perfect life!
Větší hotel než byl náš Green Nature Diamond jsem snad jaktěživ neviděla. A tolik jídla tuplem ne! Uff! No… to byl taky trochu jeden z důvodů (vedle toho, co jinýho tu dělat…), proč jsme se rozhodli tu tolik sportovat. O první večeři, který se oproti obědům připravovali i venku na grilu, jsme málem umřeli prasknutím, člověk má pocit, že musí ochutnat všechno a hned. A těch dortů! Naštěstí nebyly moc dobrý. A tak jsme si k hrůze odpůrců plýtvání jídlem vždycky na talíř naložili tak pět různých kousků a snědli z každýho po lžičce (budiž nám k dobru, že oproti všudypřítomným ruským turistům jsme plýtvali ještě málo). Snídaně: vajíčka na milion způsobů, boží lívance, palačinky, nutella, deset džemů, … Obědy jsem osvíceně většinou řešila jen salátem se sýrem.
Neměli tu avokádo. Víno se dalo pít jen červený. Pivo dobrý. Ani očekávaných mořských plodů jsem se nedočkala – takže 
jsme měli jednoho kraba na výletě a zachránila to až poslední večeře z á la carte menu. Oblíbili jsme si jejich silný černý čaj s mlíkem. Večer na promenádě pouliční prodejci točili nad hlavama zvláštní zmrzlinu.
Za soumraku letovisko žilo nejvíc, jak bývá zvykem. Obrovská tržnice, jeden obchod vedle druhýho, hadry, kabelky, napodobeniny luxusních značek, zlato, turecký cukrovinky, suvenýry, tabák do vodní dýmky, tatérský salony.
Oproti tomu rána byla líná. V 7, našeho času v 6, vyrážela k časnému moři jen hrstka ranních ptáčat. Do toho cinkaly příbory prvních snídajících. Navzdory „dovolené“ vstávali jsme brzy, abychom šli běhat, dokud je teplota přívětivější. Podobný nápad mívalo více lidí. Běhávali jsme od hotelu po promenádě podél pobřeží a zase zpátky. Do přístavu v sousedním městečku Icmeler to bylo necelých šest kilometrů s výhledem na zelenající se kopce a chvílemi i ve stínu palem či jehličnanů.
Odpoledne jsme polehávali, četli si, pracovali, šli si zaplavat do moře nebo do bazénu u hotelu.
Podvečer jsem zpravidla trávila v klimatizovaném fitku, ať už na běžeckém pásu nebo posilováním. Výhled na hosty ládující se večeří byl k tomu přinejmenším zajímavou motivací… Na zdi visel i rozvrh skupinových lekcí, ale prý se konaly jen v zimě – bohužel.
Můj tréninkový týden
| den | 1. fáze | 2. fáze |
| čtvrtek | volno | |
| pátek | ráno: plavání a jóga // před obědem: 8,5 km | kruhový trénink 50 min (40:15) |
| sobota | fartlek 8 km | intervaly na páse 7x 300 m + 10 min posilování |
| neděle | 12 km volně | 20 min jóga |
| pondělí | volno – výlet | volno – výlet |
| úterý | klus na páse 7,6 km | 3x 1 km, 600 MK + 500 + 200 |
| středa | klus 8 km, na konci 5 zrychlení | — |
| čtvrtek | volno | volno |
V pondělí jsme si vyjeli na výlet – do bahenních lázní a na pláž Iztuzu. Naplácali jsme na sebe teplé sirné bahno slibující hojící a regenerační účinky a chvíli ho nechali působit. Tahalo to kůži, jak usychalo na slunci. Rybu na oběd jsme dostali v malé restauraci přímo pod skalními hrobkami. Až jsme po řece Dalyan dopluli na Iztuzu. Po cestě jsme ochutnali znamenité krabí maso a na zbytky toho nebohého zvířete jsme lákali obrovské vodní želvy. Jaká byla radost všech, když se konečně z vody vynořila!
Pláž Iztuzu byla úplně jiná, než ta před naším hotelem. Zatímco v Marmarisu měl každý hotel ohraničený svůj kousek písku, který bezezbytku obložil lehátky, k tomu měl bójkami obehnaný i docela malý cíp klidného moře, tady jsme si mohli užít rozlehlé – a rozpálené – pláže a hlavně skákání do vln.
Podobných výletů se dalo absolvovat více, včetně přejezdu trajektem na řecký ostrov Rhodos, ale když my jedeme ty nízkonákladový dovolený.. 🙂 Realita je taková, že aktuálně je díky slabé měně v Turecku dost levno – údajně až o pětinu oproti loňsku.
Závěr? Na nachytání bronzu, poflakování se a přibrání nejmíň tří kil dobrý…
Na běžecký soustředění příště radši do Mořice.. 🙂
