Na skok do Krušnejch: běh, wellness, turistika

Ještě než jsme někdy začátkem března odeslali do tiskárny (už druhý) velký běžecký speciál Kondice, věděla jsem, že potřebuju zmizet někam na wellness. Teda my doma říkáme spíš „wellnessíček“. Naše volba padla na nově otevřený Pytloun Wellness Hotel Hasištejn ležící jen pár desítek metrů od stejnojmenné hradní zříceniny, uprostřed Krušných hor. Příroda a božskej klid. A taky baby friendly zařízení.

Jenže záhy nám do toho hodil vidle koronavirus, takže jsme druhý pokus učinili až na sklonku června. No, stejně to nakonec moc odpočinkovej výlet nebyl, poněvadž mi jaksi nikdo neřekl, že s malým dítětem už nikdy žádnou „dovolenou“ neabsolvujete. Klidně si na ni jeďte, ale budete po ní potřebovat ještě jednu další…

 

1) Vyběhněte rovnou od hotelu

Já jelikož jsem byla odkázaná na běh s kočárkem, čili jsem vyhledávala asfalt, popobíhala jsem po sousední vsi Místo. Kdybych chtěla mimo ni, už už jsem běžela po silnici, a to mě s kočárem úplně neba. Takže z toho nakonec byl celkem vtipnej fartlek „zrychli, když štěká čokl, aby ti nevzbudil dítě.“

Roli běžeckého objevitele na sebe vzal – jako ostatně vždycky – Podry.

Tady je tip na jeho long run.

„Vyběhl jsem přímo z hotelu Pytloun asi 580 m. n. m. Prvních pár desítek metrů vedlo po žluté a modré turistické značce mírně se zvedající lesní cestou. Po přeběhu louky přišel seběh k Prunéřovskému potoku, byl docela prudký a určitě víc než půl km dlouhý. Celé údolí Prunéřovského potoka je přírodním parkem a oprávněně. Připadal jsem si jako v předhůří nějakých hor, příkré svahy, potok průzračný jako by tekl z Alp, pár rekreačních chat osady Úbočí, úhledně složené vytěžené dřevo vonělo…

Tady se turistické značky rozdělovaly, já se vydal přes dřevěnou lávku přes potok a doprava po žluté směrem k obci Výsluní. Běžel jsem asi 10 až 15 min stále do kopce, přičemž náročnějších bylo pouze pár stovek metrů. Ve Výsluní jsem míjel obrovský kostel a pokračoval přes náves a hlavní silnici na úzkou rozbitou asfaltku stále po žluté k železniční zastávce Výsluní. Pořád jsem si říkal, kdy už tam budu, nakonec to byly skoro tři kilometry, naštěstí skoro po rovině a krásnými lesy. Prostě nádražíčka nemusí být přímo v obci a představa, že každé ráno půjdu tři kilometry na vlak do školy a odpoledne zase zpátky, se mi líbí – pro fyzickou kondici školáků by to asi bylo k nezaplacení. Zastávka vypadala dost omšele, a taky se zdálo, že je obydlena několika rodinami. Asfaltka zde sice pokračovala dál, ale zákaz vjezdu a závora dávaly jasně najevo, že autem by to dál nešlo.

Po přeběhu kolejí se povrch silničky změnil na krásný nový asfalt a po půl kilometru jsem přiběhl na křižovatku cest – Farský les. Žlutá značka zde skončila a já se dal doprava po červené směrem na Novou Ves u Křimova. Prvních pár stovek metrů vedlo do mírného kopce a na nejvyšším bodě celého výběhu jsem se dostal až do 850 m. n. m. Pak jsem běžel ještě asi tři kilometry mírně se svažující asfaltkou, opět uprostřed krásných lesů, minul jsem větrné elektrárny a podél železniční trati jsem se dostal až do Nové Vsi. Podběhl jsem trať, napojil se na modrou značku a sbíhal údolím již zmiňovaného Prunéřovského potoka zpátky k osadě Úbočí. Tady se mi podařilo se ztratit, protože cestiček bylo hodně, potoků a potůčků taky dost a značení pomálu, takže jsem se skoro čtvrt hodiny vracel lesem na modrou k tomu správnému potoku. Ty čtyři kilometry podél potoka dolů byly moc hezké, pořád z kopečka, těsně podél vody, jen asi díky předchozímu větrnému počasí bylo potřeba dávat pozor a vyhýbat se popadaným stromům a větvím.

Opravdu to byla pěkná trailová část, přes kořeny, kameny, někdy těsně u vody, několikrát se potok přebíhal a kolem byly vysoké zalesněné stráně. Překvapilo mě, že jsem za celý ten dlouhý běh nepotkal skoro nikoho, snad s výjimkou dědy, který vyrazil asi na houby, a pár cyklistů na Farském lese. V osadě Úbočí jsem se napojil opět na žlutou a po již známé trase jsem doběhl zase zpátky k hotelu.

Bohužel ten prudký kopec, který jsem na začátku sbíhal, jsem si teď po více než hodině a tři čtvrtě běhu vychutnával směrem vzhůru. Ale do hotelu to byl kousek, a tak to byla jenom taková třešnička na dortu povedeného volného běhu. Celkem jsem běžel i s tím blouděním a kličkováním na břehu potoka hodinu a padesát tři minut a uběhl jsem přibližně 20 km. Podle ukazatelů se to původně zdálo blíž, a tak můj původní odhad na lehké proběhnutí na hodinu a půl se ukázal dost podhodnocený. Byl to krásný výběh a pro mne dost překvapivý, přeci jen jsem nečekal takhle hezkou a rozmanitou trasu kousek od uhelných elektráren. Užil jsem si asfaltové silničky bez provozu, lesní stezky, písčité pěšiny i trailové části skoro v potoce, paráda. Nebyla to sice úplná rovina, ale prudší výběhy byly jenom dva, jinak byla stoupání spíš táhlejší, a to se mi líbí asi víc než monotónní rovina.“

Druhý běh absolvoval na Jelení  horu (994 m.n.m.).

„Z hotelu Pytloun jsem vyjel autem pár kilometrů k železniční zastávce Výsluní, která leží asi 3 km za obcí. Je to samota, kde kromě budovy nádražíčka bylo už jen jedno další stavení. Přeběhl jsem jako minule přes koleje a přes mírný kopec jsem se dostal po pár stovkách metrů po pěkné asfaltce k rozcestí Farský les. Poprvé jsem běžel z rozcestí po červené značce doprava, nyní jsem se dal doleva s tím, že doběhnu k vodní nádrži Přísečnice a pak zpět. Nová asfaltka na rozcestí skončila a běžel jsem po klasické lesní mírně rozbité silničce mírně vzhůru asi 2,5 km k dalšímu rozcestí, kdy červená značka odbočovala vlevo po hrbolaté zarostlejší pěšině.

A protože se mi zdálo lepší běžet dál, rozhodl jsem se pro náhradní cíl a to vyběhnout asi 3 km po žluté turistické až na Jelení horu. To se mi podařilo zhruba po dvaceti minutách lehkého stoupání – jen pár úseků ke konci bylo i trochu prudších. Nahoře jsem čekal hezký výhled, ale kolem byly jen samé stromy, a tak jsem se zas otočil a stejnou cestou běžel zpět k autu. Celkem to mohlo být 12 až 13 km se stoupáním 200 výškových metrů. Za celou cestu jsem potkal jen partičku cyklistů a německý páreček s turistickými holemi – zkrátka oáza klidu, jak to mám rád.“

 

2) Vzhůru na Klínovec

Na Ještěd jsem Ninušku už vynesla, čas rozšířit portfolio nasbíraných vrcholů. A tak jsme se autem přesunuli do 40 km vzdáleného Božího daru, malebného městečka překypujícího restauracemi. Ještě aby ne, když přes léto je Božák rájem cyklistů, aby se na zimu proměnil v baštu příznivců zimních radovánek. My tu nicméně byli za turisty následující červenou značku na 4 km vzdálený vrchol Klínovce (1244 m. n. m.). Nejdříve přes louku kolem vleků a lanovek, pak lesem, byla tahle procházka hodně příjemná. A hlavně nenáročná, stoupání jen pozvolné. A to je s Ninuškou v nosítku, ať už na břiše, nebo na zádech, vždycky k nezaplacení. (A trasa je vhodná i pro bikery!)

Jak nás nadchnul tenhle výšlap, tak nás celkem zklamalo prostranství na samém vrcholu, kde se pravděpodobně stále něco rekonstruuje… Taky vás tu podobně jako mě mohou vylekat opravdu hejna hmyzu… Škoda, že až později jsem se dozvěděla, že to jsou neškodné lesní včely. Jinak bych si asi i na tu rozhlednu vystoupala. Takže rychle zase pryč. Na Kofolu do 500 metrů vzdáleného občerstvení na vyhlídce – je to po cestě dolů.

Možná jste podobně jako já zaslechli o horském (eko)statku Abertamy. A jelikož to bylo jen dalších 13 km, popojeli jsme sem. Místní bistro vařící převážně z vlastních surovin má dobré ohlasy, tak že jej vyzkoušíme. Fronta u pultu (koupíte si u něj jídlo a nesete si jej ke stolu) by to i potvrzovala. Pochutnali jsme si – Podry si dal svůj oblíbený smažák a já špekový knedlíky se zelím. Vypadaly skvěle, stejně chutnaly, ale už si zase dlouho podobně těžký jídlo nedám…

U pultu si můžete taktéž koupit sýry, mléko a řeznické produkty. A mají tu dětskou židličku!

Představovala jsem si, že na té farmě Ninuška uvidí ovečky, kozy, krávy, ale ono to pro návštěvníky nijak koncipováno není, navíc byla všechny zvířata vyhnána po pastvách. Malé zklamání. Stejně jako z náhradního plánu – slibně vyhlížející Café Mauritius zavřeno.

 

3) Hned tři ZOO

Po cestě směr Liberec volíme kratší cestu, a tak si můžeme vybrat hned tři zoo, kde se s Ninuškou stavíme. Chomutov, Ústí, Děčín. Nakonec dáme na vaše rady a stavíme v poslední jmenované. Nikdy jsme tu nebyli!

Místní zvířata obývají les, takže tu všude nepere ostrý sluníčko. Bezva kiosek s občerstvením, kde nejste nuceni volit mezi párkem v rohlíku a hranolkama z přepálenýho oleje – měla jsem poctivej burger se zeleninovým salátem. Vyžití pro děti v podobě hned několika hřišť a pro ty větší tradiční vědomostní stanoviště. Jen za zebrama, žirafama, lvama a tygrama musíte jinam. Zato se tu potkáte s mědvedem, vlkem, klokanama, divokými prasaty, koníky,…

 

4) Baby friendly hotel

Nově otevřený Pytloun Wellness Hotel Hasištejn leží jen pár desítek metru od zříceniny hradu Hasištejn, z něhož se nabízí výhled na asi 6 km vzdálené chladicí věže tepelné elektrárny Prunéřov. Když nedojdete ke zřícenině, o elektrárně ani nevíte. S lesem v zádech tu je božský klid. Který umí narušit snad jen Ninuška svým vejskáním:)

Překvapilo mě, jak náramně je hotel baby friendly.

– postýlka s ložním na pokoj

– jídelní židličky v restauraci

– venku pískoviště

– ale hlavně: z jednoho pokoje udělaná hernička! S hračkami, stanem, motorkou, ..

– a ještě víc hlavně: přeochotný milý personál, který nejenže s miminy neváhá navázat interakci, neháže žádný nepříjemný pohledy, když se dítě rozčiluje, když hází jídlo všude kolem sebe, když se po čtyřech vydá napříč restaurací..

Ninuška si užila i wellness. Můžete do vířivky, menšího bazénu, který teda byl na náš vkus trochu studenej, ale zvládlo ho i to dítě 🙂 A tatínek se posaunoval.

Snídaně jsou formou bohatého bufetu, kde vždycky vyberu i Ninušce. Kromě toho teda mám s sebou i Nominal kaše a přesnídávky. K tomu ale dostane v mističce ovoce nebo žvejkat kneckebrot či kus chleba. A pro nás vejce! Miluju vejce! Když tu jste na oběd, vyberete si z aktuálního meníčka, přičemž dělají i výborný svý pizzy – mňam! Na večeři si vyberete ze dvou hlavních jídel a je to trochu brutálek, protože chody jsou rovnou čtyři. Ninuška ode mě musí ochutnávat. I tak ji ale vezu svoje zavařený skleničky, který (skladuju v minibaru) mi tu vždycky s úsměvem ohřejou.

Jednou večer jsme si dopřáli i luxusu posedět venku s vínkem a knihou, chůvička sem z našeho pokoje v pohodě dosáhne. Ostatní dny ale chodíme spát pomalu se slepicema, spánku není (s Ninušou) nikdy dost! Navíc se nám tu spí vážně dobře.