This error message is only visible to WordPress admins

Error: API requests are being delayed for this account. New posts will not be retrieved.

There may be an issue with the Instagram access token that you are using. Your server might also be unable to connect to Instagram at this time.

Na kole k moři: Nezapomenutelná Odra – Nisa

Jeden z nejlepších zážitků mýho života. V půlce června jsem sbalila pár věcí, sedla na kolo a vydala se po dálkové cyklotrase Odra – Nisa. Od pramene řeky Nisy kousek za Libercem až k Baltskému moři. Celkem jsem najela bezmála 770 km. Každému toto malé dobrodružství doporučuju! Přináším proto pár praktických informací i moje postřehy a příhody.

Děkuji moc za podporu: cyklosport Kerda, LiberecPolar ∙ Iswari Sports ∙ Nutspread

Svou cestou jsem podpořila Centrum Anabell, které pomáhá osobám s poruchami příjmu potravy. Protože Běhám pro Anabell, tak jsem i tento projekt převrátila do Jedu pro Anabell. Ujela jsem celkem 767 krát 3 koruny = 2 301 Kč.

Pokud chcete Anabell podpořit sebemenší částkou, budeme moc rádi. Každá stokoruna se počítá. Číslo účtu: 42 000 83347/6800.

Filozofie

Je to boží! Skvělý pocit to valit za zapadajícího slunce prázdnou tichou krajinou – i když moc netušíte, kde budete spát…

Jen pár desítek metrů odtud se Nisa vlévá Odra
Parádní! ..pocit svobody.

Dá vám to (trochu) sebevědomí, že se o sebe zvládnete postarat. A minimálně pocit, že vlastně zvládnete všecko. Vlastně máte jediný starosti: šlapat, (co) jíst a ta o fous větší: kde spát (teda když nemáte spacák nebo stan, ale to problém řeší jen částečně).

Jakoukoliv „přibáňovinu“ doporučuju. Tuplem, když vás třeba štve partner (mě třeba jako ne:), nebo práce,… A jako bonus se třeba o vás ten partner bude bát a psát vám zamilovaný smsky „jako dřív“… 😀

Je to pocit svobody. Místy se blížící až k nirváně…

Jenže ten můj týden „on the road“ taky dost rychle utekl. Když jsem stála v Anklamu na nádraží, lilo jak z konve a mně skoro bylo do breku. Že se to končí. (I když se mi pár dní předtím už (trochu) stýskalo po partnerovi). Chtělo to jet na kole ještě nejmíň do Berlína, anebo domů po polský straně. I když já vím, Polsko, … Takže jsem pak ještě ve vlaku lovila na mobilu, kam příště…

Proč jsem se na dálkovou cyklotrasu Odra – Nisa vydala?

►►► Challenge Odra – Nisa. „Tak jeď“, nešlo neodkejvat ◄ Kolem a kolem v tom nic převratnýho nebylo. Prostě jsem chtěla. Už před lety jsem si tuhle trasu vyhlídla a toužila si ji projet. Nic víc, nic míň. Vše, co mi to dalo, byly příjemné bonusy.

Proč jsem jela sama?

Měla jsem vytipovaný týden, kdy se mi to hodilo a než se s někým domlouvat… Možná je v tom i kus sobeckosti – jedete si jak chcete, zastavíte si, kdy a kde chcete, děláte si co chcete. Je to jen na vás. Stejně tak si ale musíte sami poradit, sami vyřešit problémy… Možná tak se svým přítelem bych jela -jako tehdy Prahu – Vídeň… Nicméně když jsem teď okusila jet sama…. :))

Bála jsem se? Nebo měla jsem strach, že to nedám?

Nějak na nic z toho nebyl prostor. Na přípravy bylo méně času, než bych bývala chtěla. I když ruku na srdce, ono nebylo moc co chystat, prostě sednete na kolo a jedete. Možná jsem si mohla trochu víc dopředu nastudovat trasu, co kde je, ubytka, … Ale o to to byl větší punk a větší dobrodružství.

Co se mi mohlo stát? Přesně to stejné, jako když bych jela na kole do Hrádku nebo si šla zaběhat do Liďáků.

Že bych to nedojela mě nenapadlo. Proč taky? Mohlo lejt… Ale i v tom se dalo jet. – No dobře, kdyby pršelo hned první den, asi budu pěkně otrávená a kdo ví, jestli bych vůbec vyjela O:) – S bouřkou by to bylo horší. Kdybych každých deset kilometrů píchla, taky by mi to nepřidalo. Ale takový věci se snad ani nedějou. Pamatuju si ale, že před lety na podobném bike tripu se do mě pustila šílená zimnice, únava, možná jsem měla úpal. Ale to už jsou takový ty hororový scénáře…

A co na to hlava?

Co mě před cestou trochu děsilo, na co tak budu celou dobu myslet. Že budu jen sama se sebou. Ve skutečnosti ani na to není moc prostoru. Protože vážně jen řešíte šlapat – jíst – spát. Nebo někoho potkáte a bavíte se s ním. Není to pustina na konci světa. Možná to ale bylo i drobným mínusem, protože vyčištění si hlavy od toho trochu očekáváte. Prostě tahle cesta měla trvat dýl!

Zpátky na začátek

Cesta

Absolutní placka. Jen ke konci vás čeká pár velmi mírných „kopečků“. Často se tak v různých cestopisech dočtete, že ji absolvovaly i rodiny s dětmi.

O dálkové cyklotrase Odra – Nisa se říká, že „cesta vás zpočátku zaujme, pak bude chvíli nudit, aby vás nakonec nadchla“. Podepisuji. Ale zmíněná nuda nebyla zas tak dlouhá a ani tak hrozná. Jednalo se o protipovodňový val kopírující řeku, ale se skvělou asfaltkou, takže to tudy šlo valit. Pokud vám zrovna ten let neznepříjemňoval protivítr.

Pokud se někde jelo kousek po silnici, byla málo frekventovaná a řidiči ukáznění, ale spíš stezka vedla vedle silnice. Jen na málem procentu, a spíš ke konci, byla lesní/polní cesta nebo panelka. Řekla bych, že by se to s malými změnami trati dalo odjet i na silničním kole. V obcích ale byly povětšinou kostky, které ze mě málem vytřásly duši.

Cyklotrasa vede civilizací:) Tzn. po cestě se najíte, nakoupíte si, vyberete si peníze, jsou tam lékárny i cykloservisy. Navíc budete (čas od času) potkávat další cyklisty – rádi s vámi prohodí pár slov, dají tipy, případně s vámi stráví část dne:) Potkávala jsem nicméně hlavně starší lidi: manželské páry, partičky, nebo osamocené muže, mladý Ludwig – mohlo mu být stejně jako mně – byl výjimka. Ať tak či tak, všichni byli moc milí.

Méně civilizovaná etapa byla snad jen jedna – a bylo to tedy horší s ubytkem – a to za Forstem. Stačilo ale jen plánovat aspoň ráno předem :))

Jedete přes malebná města (nic velkého ale) a městečka – někde stojí za to zajet do nich a prohlédnout si je – a posedět v místní kavárně:) Klidnou přírodou, podél řeky, lesem,…

TOP 10 míst podle mě

(jak jdou za sebou po trati)

  • Pramen Nisy – kouzelné místo s pomníkem v lese ukryté; začátek celé cyklotrasy
  • Trojmezí – hranice Česko – Německo – Polsko kousek před Žitavou
  • Görlitz – na krásné město s historickým centrem jsem bohužel neměla moc času 🙁 ale zajedu si tam příště
  • Bad Muskau – zámeček podobný naší Červené Lhotě obklopený parkem; zavede vás sem borový les, jeden z nejhezčích úseků; také projedete kolem zábavního parku Kulturinsel Einsiedel
  • Soutok Nisy s Odrou v Ratzdorfu
  • Neuzelle – je to malá zajížďka mimo trasu, ale vyplatí se; kromě krásného kostela tu mají pivovar se skvělým pivem
  • Frankfurt nad Odrou – kostel a barevné plastiky
  • Löcknitz – skvělý jezero s koupáním
  • Ueckermünde – malebné přístavní městečko u Štětínského zálivu, začínají tu rybí bary
  • Ahlbeck – cíl cesty, moře, přímořské letovisko s nejstarším baltským molem, malebnou promenádou plnou rybích barů a kaváren

Značení

V Česku známé žluté značky, v Německu bílé se zelenými písmeny – musela jsem si zvyknout:) Hlavní symbol Odry – Nisy zelený trojúhelník s motivem řeky, ale taky trasa č. 12. V 95% je značení perfektní. Tápala jsem jen párkrát. Stezka bere města spíš oklikou, ale značení je i tam. Dokud nesjedete do centra:)

Proto jsem ocenila mít s sebou cyklokomputer s GPS – konkrétně Polar V650 – do kterýho jsem si stáhla trasu – když jsem si nebyla jistá, koukla jsem, stejně tak mi pomohla vymotat se z měst. Na každodenní plánování se mi pak hodila klasická papírová mapa s přehledem kilometráže – tu jsem si koupila v íčku v Žitavě.

Moje etapy

  • Den 1. – 130 km
    • Pramen Nisy v Nové Vsi – Liberec! – Hrádek – Žitava – Ostritz – Görlitz – Rothenburg
  • Den 2. – 130 km
    • Rothenburg – Bad Muskau – Forst – Guben – Ratzdorf
  • Den 3. – 151 km
    • Ratzdorf – Eisenhüttenstadt – Frankfurt nad Odrou – Lebus – Reitwein – Kienitz – Hohenwutzen
  • Den 4. – 120 km
    • Hohenwutzen – Lunow – Schwedt nad Odrou – Gartz – Penkum – Löcknitz
  • Den 5. – 105 km
    • Löknitz – Reith – Ueckermünde = Štetínský záliv – Anklam – Relzow
  • Den 6. – 102 km
    • Relzow – Usedom – Ahlbeck (konec pouti:) – Svinoústí – Usedom
  • Den 7. – 29 km
    • Usedom – Anklam / vlakem do Berlína – po městě na kole / autobusem do Ústí nad Labem

Celkem: 767 km

Jak domů

Kdybych si to zjistila a rezervovala dřív … Přímo z Ahlbecku jede FlixBus až do Berlína a bere i kola! – což mi poradila jedna Němka na kole po cestě.

Taky jede do Berlína z Anklamu vlak – ale ne každý bere kola. Vybrané naopak pojmou kol až až. Stojí to 5,5 € + 27 € jízdenka. Lístek pro kolo jsem si koupila ve stanici, jízdenka se musí v automatu – nebere českou kartu.

Z Berlína se dá jet do Čech (Děčín / Praha) taky vlakem, ale vejde se tam jen 8 kol, což je potřeba rezervovat. Osobně ve stanici! A nejspíš i dost dopředu.

Já jela z Berlína busem Eurolines, který taky bere kola (250 Kč + 390 jízdenka – škoda, že jsem si nevšimla možnosti slevy 25 % s O2 Extra), potřeba rovněž koupit předem (jde on-line) a dojet cca 7 km po Berlíně z nádraží k busu (nádraží ZOB am Funkturm) – stezky po městě jsou úplně bezproblémové!

Z Vídně jsme tehdy jeli Studentem – nevím jak to je dneska, ale před lety to znamenalo kolo „rozebrat“ a obalit fólií – taky pecka kupovat s kolama ve Vídni roli folie…

Zpátky na začátek

Ubytko

Spoléhala jsem na booking.com, nakonec jsem ho nevyužila ani jednou – co se týče Německa, byly tam jen drahé hotely, to bych spíše na šla něco na airbnb.

Pozor na platbu českou kartou. Ne všude to jde. Je lepší s sebou mít hotovost. V soukromí je třeba určitě platit cash.

Nejlepší bylo ubytko v soukromí nebo malých pensionkách, taky bylo nejlevnější.

U postarších manželů a psa v Relzow

Nebylo by bývalo od věci udělat si doma alespoň předběžný plán a zjistit možnosti, než to řešit last minute:) Ale hrálo mi obrovsky do karet že jen pár dní před mým odjezdem padl roaming:)

Někde radili třeba přejet na polskou stranu, kde je ubytko prý levnější – jinde zase psali, že to stojí často stejně, ale kvalita je s Německem nesrovnatelná. Každopádně Polsko by vždy znamenalo alespoň malou zajížďku. A je to prostě Polsko!:D

Všude počítají s tím, že máte kolo, uschovají vám ho. V pensionech a hotelích se i připojíte k wifi.

To vše (hl. největší náklady cesty) odpadá, když si vezmete stan & spacák & karimatku – zase to ale táhnete s sebou (jeli jsme tak ale Prahu – Vídeň). Zpětně musím říct, že obavy byly zbytečné, klidně jsem občas spát venku mohla – třeba jen za hezkého počasí, a tudíž bez těžkého stanu. No jo, po bitvě je každej generál … 🙂

Kde jsem nocovala a za kolik

hvězdičky určují moje hodnocení

Rothenburg: Diakonie Martinshof ***

Za kolik: 25 €

Tip z mapy – leporela. Podle všeho jakási léčebna, kde ale nabízí i ubytko, působilo to na mě proto trochu strašidelně. Buď v apartmánu nebo levnějším pokoji se společnou koupelnou. Snídani za 7€ jsem nechtěla.

Ratzdorf: Sabine Barth *****

Za kolik: 28 € s bohatou snídaní

Ubytko v soukromí. Navedla mě k němu cedule v obci. Útulný pokojík, krásná koupelna, božský klid, snídaně na terásce. Paní sice neuměla německy, ale byla moc milá.

Potkala jsem tu jinou ubytovanou paní – jela na kole se 2 malými dětmi. Nabídla mi k večeři špagety:)

Hohenwutzen: Hotel Zur Fahrbuhne **

Za kolik: 55 € se snídaní

Nejdražší ubytko. Pasáž chudá na civilizaci. Měla jsem zůstat v předešlém Kienitzu. V Zollbrücke bylo taky ubytko, ale večer už tam nikdo nebyl, chtělo tam dorazit nebo aspoň zavolat dřív. Anebo zkusit přes řeku Polsko.

Ostatní menší ubytka v Hohenwutzen byly už plný. Tohle byla po 150 km „poslední šance“, byť cena se mi nelíbila.

Dvojlůžkový pokoj s koupelnou, normální (chudší hotelová) snídaně na terásce. Neosobní jednání a la hotel. Nejde platit českou kartou.

Löknitz: Pension Löknitz – Route B104 *****

Za kolik: 30 € (35 se snídaní)

Malý rodinný pensionek, moc milí lidé, měli 4 kočky:) Lze bydlet v pensionu nebo u nich v domě, hezký pokojík s moderní koupelnou. Dobrá snídaně, na cestu mi dali i ovoce. Hlavně se tu vykoupat v místním jezeře!

Relzow: FeWo Erwin Grunow *****

Za kolik: 20 € bez snídaně

Ubytko v soukromí, v malé obci u starších a moc milých lidí. Útulný pokojíček s vlastní koupelnou i kuchyňkou, teráska. Božský klid. Přítulný pes. Byť to bylo bez snídaně, paní mi ráno uvařila kafe a namazala housku. Pak mi srdečně popřáli šťastnou cestu.

Usedom: Norddeutscher Hof ****

Za kolik: 45 € bez snídaně

Nenápadný hotýlek v centru nad obchůdkem s antickým zbožím. Hezký dvojlůžák s koupelnou a kuchyňkou.

Infocentra

Jsou v každém větším městě. Já navštívila 3.

– v Zittau jsem chtěla jen mapu a samolepky (!) takže dobrý

– v Anklamu byla protivná baba která neuměla anglicky (proč děla v íčku?) a ideálně by mě poslala do pr.. – naštěstí tam byla jiná milá Němka – taky na kole, která ochotně tlumočila

– v Usedomu byla paní milejší, ale doporučila mi velký (a drahý) pension ve městě. Že tam je i něco jinýho, což jsem si pak našla sama, .. Prosila jsem ji vytisknout mi jízdenku na bus, a to prý že ne. Nechápu proč?

Zpátky na začátek

Jídlo

Zas tolik jsem toho po cestě nesnědla:) Snídani jsem měla buď v ubytku, anebo jsem si vařila kaši Iswari Sports doplněnou oříškovým máslem Nutspread a ovocem. Během cesty jsem popíjela vodu se smoothie Iswari Sports – Stamina coby energii během výkonu.

Taky jsem s sebou měla tyčinky, jednu jsem vytáhla v případě hladu. Kolem druhý jsem někde zastavila na sendvič a koláč – ty měli v Německu vážně skvělé! Večer jsem si většinou zase udělala kaši. Jednou jsem si dala klasické těstoviny s lanýžem, podruhé mě pohostili špagetami, ale většinou jsem končila tak pozdě a unavená, že už se mi stejně nikam nechtělo, nebo už bylo zavřeno. Anebo jsme si něco nakoupila v marketu a pojedla na pokoji. To ostatně radil i můj kamarád, který trasu absolvoval. Gulášovky ve stáncích prý za to nestojí.

Co ale určitě ochutnejte: rybu v Ueckermünde nebo v Ahlbecku, třeba ve formě hamburgeru. Rybích stánků je tu celá řada. K tomu samozřejmě Radlera – toho jsem si občas po cestě dala. Anebo ledovou kávu, když bylo horko. Další „must-taste“ je pivo z místního pivovaru v Neuzelle. A výborný německý kebab – tak nějak bohatší, než ten u nás.

Zpátky na začátek

Můj cestopis

Den 1. – 130 km

Pramen Nisy v Nové Vsi – Liberec – Hrádek – Žitava – Ostritz – Görlitz – Rothenburg

Pramen Lužické Nisy v Jizerských horách

Normální lidi by jeli z Liberce. Protože ta cyklostezka vede přes Liberec! Jenže to by nebyl starý rejpal a kverulant Podry, aby neřek, že to teda neplatí! I když to pak několikrát bral zpět, bylo mi jasný, že bych to měla následujících nejmíň 5 let na talíři. A tak by nezbylo nic jinýho, než si dojet až na skutečný start – K PRAMENI NISY. Sic vlakem. Ale ano, za tu startovní fotku to stálo:) A teď už zase na Liberec…

Balila jsem si až včera pozdě večer skutečně last minute. Na druhou stranu jsem měla už dlouho připravený seznam, co s sebou a věděla, že vše mám doma. Doplňky na kolo jsem si pár dní předem odvezla z libereckého Cyklosportu Kerda, kde mi taky skvěle vyservisovali kolo, něco jsem měla z Decatlhonu – třeba cyklopláštěnku nebo fajnový krátký cyklokalhoty. Nakonec jsem ty bágly neměla ani moc narvaný, ani moc těžký.

Klášter Marienthal v Ostritz

Obzvlášť z Žitavy do Ostritz to byla moc pěkná cesta – jelo se i kolem klášteru Marienthal. Občas musím ověřit s mapou značení, neb někde není jednoznačný. 100 km v Görlitz jsem u řeky oslavila moc dobrým ledovým kafem:) Bohužel jsem neměla moc času tu pobýt déle, protože jsem spěchala za Podrym:), ale Görlitz není zase tak daleko, abych to nemohla brzy napravit. Čekalo mě ještě asi 30 km do Rothenburgu (po cestě je pozoruhodný lesní zábavní park), byť ukazatele každou chvíli tvrdily něco jinýho. Tady jsem ubytovaná – a to ani ne skrz booking, ale díky tipu z mapy. Upřímně se mi litr za noc dávat spíš nechce. To se radši najim 😂 Zatímco já se sem trmácela celý den, kontrole z Čech (jako ano!🙊🙈) to zabralo jen něco málo přes hoďku (ale taky byla první a poslední😏) Proč taky nejedu na skútru?🙊 Poté, co jsme se horko těžko našli, jsme si společně došli na véču – byť nás rozčílilo, že z hospůdky v centru nás v půl 9 vykázali s tím, že za půl hodiny zavírají. Tak jsme museli do luxusnější italské restaurace. Na druhou stranu, těstoviny po celodenním výkonu přišly skutečně vhod. K tomu povinný cyklistický nápoj radler.

Jak si tak cestou (občas) přemýšlím, usoudila jsem, že „štěstí si za prachy nekoupíš“ je fakt pravda. Je to jen o podobných zážitcích. Dělat šílenosti a plnit si sny. No dobře, možná má někdo sen obletět svět a mít drahou kabelku… Já ne:) Mně stačí zaběhnout osobák, vylézt na skálu a sebrat se a jet na kole k moři..🙈 (ale klidně i na Pálavu🍷)

Když po prvních 5 km spadla baterka na Polaru o 5 %, trochu mě to vyděsilo, naštěstí dobrý a na konci dne má asi 50 %.

Nic mě nebolí, jsem trochu unavená a mám pupínkatej zadek..🙊🙈😂

Den 2. – 130 km

Rothenburg – Bad Muskau – Forst – Guben – Ratzdorf

Dobré ráno!
Krásné Bad Muskau

Moc kvalitně jsem se na dnešek nevyspala. V diakonii jsem se necítila úplně dobře, navíc moji spolubydlící pařili do pozdních hodin, ráno tam naopak někomu vyřvával budík. Ale snídaně nad řekou mi to vynahradila – na náměstí ve stánku jsem si koupila meruňky a popojela asi 10 km, než jsem našla vážně příhodné snídaňové místo. Pak jsem to valila na Bad Muskau – krásné lesní cesty, podle mě možná jeden z nejhezčích úseků vůbec. A ta vůně lesa!

Tady jsem si dopřála malý odpočinek v zámeckém parku. A vzhůru do Forstu. Jenže tady už začíná to, o čem se všude píše – nudnější část, kdy jedete po protipovodňovém valu, kolem vás nic. No a samozřejmě nepříjemný protivítr! Na druhou stranu i tady – jako všude – je skvělá asfaltka. Mezi polema a řekou. Když si vzpomenu na to, po jakém tankodromu jsem jeli před lety podél Dyje do Vídně..

Co chvíli je pak taky most do Polska. Tomu se ale zatím zdárně vyhýbám:)

Ve Forstu je růžová zahrada a Kaufland obklopený divnýma lidma. To je asi tak všecko. Tady jsem si koupila nějaký jídlo. Batohy nechala odvážně na kole. Ještěže mám do Polaru stáhnutou mapu, vymotat se z měst by jinak bylo peklo. Ono mi to dokonce vždy i zahlásí, když trefím svou trasu!

Pak jsem potkala trojici podobně naložených cyklistů, nějací Němci. Taky jedou k moři. Ten rychlejší z nich se ke mně na několik kilometrů přidal. Povídali jsem a aspoň to rychlejc uteklo. Jenže pak na nepřehledný křižovatce zůstal čekat na kamarády a já pokračovala dál.

A PÍCHLA JSEM! Malovala jsem si, jak budu po cestě psát 0 nula píchlejch duší – za svůj život jich vážně moc nemám – a ono hned druhej den. Stovku jsem tím „oslavila“. Naštěstí to bylo pár set metrů od nějakých obydlí, na terase manželé. Jako jsem připravena čelit defektům sama:), ale ten týpek, prý automechanik, s tím strávil zlomek času, co bych já. A já chtěla ještě něco ujet. Jen jsme to zalepili, a byť jsme si nerozuměli, na cestu mi ještě dali vychlazenou vodu. Boží!

Za Gubenem jsem dojela „své známé“. Potěšilo mě to. Pár km ve společnosti se hodí. Jenže záhy zůstávali ve svém hotelu. A kde já? To jsem ještě furt nevěděla, ale chtěla jsem jet dál. Ale Eisenhüttenstadt to zase být nemusel:) Když hlásila cedule Ratzdorf, šlápla jsem do pedálů a doufala… A vážně! Jak jsem okoukala včera, snad na každém rohu tu nabízí ubytko. Skočila jsem hned po tom prvním, kde mě za plotem rodinného domku přivítali milí lidé. Krásnej pokojík, hurá sprcha, snídaně bude,.. Jako ten booking nakonec vidím jako poslední záchranu. I když můj novej cyklokámoš mi dobře poradil, že na Usedomu bych si možná něco dopředu rezervovat mohla.. 🙈😂

V tomhle ubytování jsem se potkala s další milou cestovatelkou. Mladá žena cestuje sama se dvěma dětmi na kole, denně prý ujedou kolem 60 km. Bydlí v Drážďanech, a protože je to do Čech kousek, každý týden má hodinu češtiny – spolu jsme ale mluvili anglicky. Ale co hlavně: pozvali mě na večeři, rozdělili se o špagety s červenou omáčkou, paní domácí nám k tomu přinesla rebarborový kompot.

Akorát se mi má možná ve čtvrtek zkazit počásko😏

Den 3. – 151 km

Ratzdorf – Eisenhüttenstadt – Frankfurt nad Odrou – Lebus – Reitwein – Kienitz – Hohenwutzen

Zajížďka se vyplatila. V Neuzelle se mi moc líbilo!

Kouzlo (ne)chtěného. Večer jsem v mapě zjistila, že nocuju přesně v místě, kde se Nisa vlévá do Odry!🗺🙈 Leč bez vší pompéznosti.

Celá tahle cesta je punk. Ale někdy se i punk změní v ještě větší punk. Jako třeba dneska. Takové štěstí v neštěstí, řekla bych. Když kamarád říkal, že se dá ujet i 150 za den, ne, že bych nevěřila, ale…

…ale popořádku.

Teda ještě ráno jsem si říkala, že by bylo fajn dneska ňáký kilometry navalit – vzhledem k nepřívětivý předpovědi na nadcházející dny, ale když jsem před 12. měla nějakých 10 km, vypadalo to jako největší sci-fi.

Vyrazila jsem po skvělý bohatý snídani od paní domácí a udělala si okliku do Neuzelle s pozoruhodným kostelem a hlavně teda pivovarem. Pivo tu bylo fakt povinnost, navíc bylo vážně dobrý. Taky jsem si dala rajčatovou polívku. Ne, že by za to ta dlouhá zastávka nestála. Zjistila jsem tu ale jednu věc: nemá smysl váhat. První restaurace u jezírka s výhledem na to vše mi přišla drahá, takže jsem ještě chvilku korzovala po městě, abych zjistila, že další je ještě dražší a ani ne tak hezká, pak tu je kebab a nic. Zbytečná ztráta času.

Frankfurt nad Odrou

Eisenhüttenstadtem jsem pak jen prolítla a záhy potkala osamělýho kluka – Ludwig, sympatický mladík pocházejíc kousek od Drážďan, taky jede k Baltu. Takže jsme velkou část dne strávili spolu. Bylo to příjemný zpestření. Ve Frankfurtu jsme se spolu stavili na jídlo, omrkli náměstí. Pak potkali stánek s trešněma.

Jenže Ludwig má stan, spacák, horší kolo, horší boty… a tak jsem – sorry – využila momentu, kdy chtěl na 100. km posvačit a rozloučila se. Vypadal, že ho to mrzí, ale… to byl i jeden z důvodů, proč jedu sama… A dneska to fakt svištělo. Val tedy pořád stejný, ale rychlý asfalt, vítr možná mírnější a Odra rozhodně víc sexy než Nisa.

Můj kámoš na jeden den Ludwig

Vtipkovala jsem, že mě třeba dojede, až zase píchnu… No, dneska bych fakt nechtěla. I když lidí jsem potkávala dost. Jeden chlápek na mě působil divným dojmem a od tý doby jsem to valila i 25 km/hod:)))

Od Frankfurtu 90 km v kuse. No jsem blbá, že jsem nezkusila zůstat už v Kienitzu, protože dnešní část byla docela na městečka skoupá. V Zollbrücke byl skvěle vypadající pension, ale nikde nikdo. Jen ti ubytování… Vysomrovala jsem aspoň vodu, ani tu už jsem neměla. Těch 90 jsem přežila na těch třešních, tyčince, a 2 kofeinových tabletách od enervitu.

Člověk sice neví, kde bude spát, ale to zapadající slunce, ten klid, pocit svobody, to je taková nirvána. Ale to je přesně taky ten moment, kdy fakt nechcete píchnout!

No, musela jsem dojet až do Hohenwutzen, kam lákaly cedule na pensiony. Leč jeden vybydlený, dva plný, skončila jsem nakonec v hotelu. Asi mi bylo už skoro i jedno, kolik za to chtěj. Dobrý kontrast mezi dneškem a včerejškem – boží ubytko v soukromí, moc milá domácí a pak nějakej vocas na recepci. Tak jsem jim aspoň uvařila kaši (Iswari Sports) na plynu na záchodě 😀 Kuchyň už byla beztak zavřená.

Taky by mě zajímalo, z čeho má zítra být ta bouřka, nezdálo se mi moc horko. Naštěstí mám našlapáno do foroty…

Celý zbytek cesty mě trochu mrzelo, že jsem si na Ludwiga nevzala žádný kontakt, a poněkud zle mu prchla. Zajímalo by mě, jak dojel, a kam pak ještě pokračoval… Achjo…

Den 4. – 120 km

Hohenwutzen – Lunow – Schwedt nad Odrou – Gartz – Penkum – Löcknitz

Parádní koupání v Löcknitz

Když jsem ráno baštila na prosluněný terásce, hodila jsem snad i za hlavu, že mě tenhle blbej hotel stál jednou tolik než bych chtěla. Hlavně, že jsem měla kde spát. Jo a nebrali tu českou kartu! Ještěže jsem měla cash..

Kluci mě pozvali na zmrzku:)

Jakoby za odměnu jsem záhy potkala bandu sympatických cyklistů z Berlína a povídala si s nima až do Schwedtu, kde mě pozvali na zmrzlinu. Každý zpestřený kilometry se hodí! Procvičila jsem si angličtinu… Prej jestli je tohle moje normální tempo🙈😂💪🏻🚴🏻‍♀️ ..na to říkám, když to jede, tak jedu.. (občas si vzpomenu, kde je asi tak konec Ludwigovi🚴🏻😏) Taky jsem si tu pro jistotu vybrala peníze.

Achjo, panelka

Do Gartzu už jsem jela sama. Jen jsem po cestě prohodila pár slov (česky) s párem Poláků. To jsme zrovna bloudili u objížďky, která nás svedla na asi 10km panelku. Nejsem si jistá, jestli to dokonce neznamenalo strávit chvíli na polské straně, leč cesta i značení by tomu odpovídaly..🙊🙈 Zatím bylo pořád slunečno.

Skvělý německý kebab

Před cestou jsem někde četla, že je skoro nutnost si dát v Německu kebab. A tak jeho chvíle přišla právě v Gartzu. Byl moc dobrej, velkej a plnej zeleniny! U stánku se tu se mnou snažil bavit nějaký místní Němec. Co na tom, že jsem mu ani trochu nerozuměla. Ale pořád tvrdím, že lidi tu jsou milí.

Než jsem dojedla, začlo pršet. Ale nijak dramaticky. Čekat jsem nechtěla, co kdyby to bylo celou věcnost, a tak jsem nahodila pláštěnku a jela dál. Aspoň jsem měla pocit, že ji netáhnu zbytečně. Val zmizel a cesta je už mnohem zajímavější. Zase lesem, občas po málo frekventovaných silničkách – kde se řidiči brutálně vyhýbají, ještě se usmějou a ne jako u nás, kde když běžím, metr jim přijde ok; jedno městěčko za druhým.

V jednom z nich jsem znovu potkala ty Poláky. A taky blesk. Už už jsem pátrala, kde se schovám, ale když zůstalo jen u jednoho, jela jsem dál. Za chvíli ustál i déšť.

V Penkunu jsem se stavila na kafe a koláč. Fotím si různý kostelíky a taky větrný elektrárny, vždycky mě fascinovaly 😇 Čas byl dobrý, sluníčko, věděla jsem, že chci jet ještě do Löknitz. Nicméně poučena včerejškem jsem pogooglila a obvolala 2 ubytka (fakt díky za ten padlej roaming!). Jedno drahý a v druhým jsme se „rukama-nohama“ domluvili, ať přijedu. Cesta utekla rychle.

Pension Löcknitz an der B 104“ byl skvělá volba! Už proto, že tu mají hned 4 kočky!🐈🐈🐈🐈 Navíc mi pan domácí, protože „Vy jste z Čechii? Hezká česká holka!“ dal jako bonus snídani🙊🙈

Jen jsem hodila věci na pokoj a jela k místnímu jezeru – po cestě si teda ještě koupila véču. Stihla jsem i otevřenou plážičku, a protože voda byla nečekaně teplá, musela jsem tam vlést a dát si pár temp.

Pak jsem na břehu povečeřela, nechyběl radler. Bojovala jsem s flaškou a kovovou trubkou, až to nějaký klučina opodál nevydržel a jedním pohybem mi tu láhev otevřel…😂😂

Co se mi po cestě honí hlavou? Třeba dneska jsem si zpívala🎶🙊🙈😂 a vzpomínala na svýho kluka❤️

Do cíle mi chybí už jen 140 km! Takže si tvořím lehký plán. A furt tvrdím, že největší challenge teprve přijde – dostat se vlakama domů…🙈😂

Den 5. – 105 km

Löknitz – Reith – Ueckermünde = Štetínský záliv – Anklam – Relzow

Ueckermünde bohužel v dešti

Už se těším domů na mužíka!🙈😂 (nejen „on the road“ čelím údivům, proč jako jedu sama – tak určitě nejedu sama proto, že by mě Podry naštval, nebo bych si od něj potřebovala odpočinout😝 Naopak..)

Dnešní cesta by byla hodně hezká, kdyby skoro celou dobu nepršelo..😏 Obloha jak mlíko..😏

Ráno jsem za velké snídaně pohovořila s dalšími cyklisty, to mě fakt ba.. Méně už mě ba, že jsem se dozvěděla, že je to tu s tím vlakem docela náročný..😏

Už když jsem vyjížděla, poprchávalo. Odpoledne mělo dle předpovědi přestat, ale bohužel. Dneska jsem i docela ocenila svoje kolo – traktor, přišlo možná víc šotoliny a lesňaček i panelka, než asfaltu. Jo a v těch různých malých městečkách jsou ještě šílenější kostky!

Ueckermünde

Ueckermünde u Štětínskýho zálivu by bylo taky moc hezký, kdyby bylo modro a slunce… Jak jsem zmerčila rybí bar, udělala jsem si neplánovanou zastávku. Najednou povyk, ti chlápci ze včera! Dva radlery, i nějakýho panáka do mě nalili a snažili se mě přesvědčit, ať jedu s nima lodí… do Ahlbecku už dneska. Nein!

Rybí bar v Ueckermünde

Horko těžko jsem vylezla zpátky na kolo, byla mi pěkná zima, tak jsem vytáhla teplou moiru. Myslím, že jsem vybavená fakt dobře.

Anklam měl 2 části: vyřešit vlak domů a ubytování. Ten do Berlína dobrý, ten druhý beznaděj. Jen 8 míst na kola. To je teda hodně.. A pak aby lidi jezdili a cestovali… No nic. Hned jsem na mobilu ulovila náhradní variantu z Berlína busem, kdy naopak Eurolines se snaží cestování s kolem podporovat. Palec hore. Sice teda nejsem nadšená, že se budu trmácet ještě po Berlíně. A jak to všecko synchronizovat časově? A věřit všem jízdním řádům?! Já věděla, že cesta domu bude horší!😏

Na náměstí to pak vypadalo, že snad i chvilku bude hezky. V íčku jsem si vzala mapu pensionů, něco jsem i objela, ale nikde nic. Achjo! Zase jsem chtěla být u Podryho🙈😂

Nakonec jsem v malinké obci Relzow kousek za Anklamem. Klid, zase milí, postarší lidé,.. Ještěže jsem si tam fakt dojela, i když mi položili telefon, protože mi nerozuměli..🙈

Zítra mě čeká už jen nanejvýš pade😍 No a pak ta strašidelná cesta domů…

Den 6. – 102 km

Relzow – Usedom – Ahlbeck (konec pouti:) – Svinoústí – Usedom

Jsem na konci! Ahlbeck

Na dnešek jsem se vyspala asi ze všech dní nejlíp… Ráno mi paní v ubytku (za 20€!) donesla kafe a housku se sýrem a džemem – byť nemusela – u nohou mi ležel jejich pes, pak mi oba srdečně s manželem popřáli šťastnou cestu.. Chci vůbec zpátky do Čech?😏

Od rána bylo zataženo, ale aspoň nepršelo. Do Usedomu mě poslal most „Klappbrücke Zecherin“. Tady jsem si ideálně chtěla najít spaní, abych měla večer klid a hlavně, abych to ráno neměla daleko do Anklamu na vlak. Stavila jsem se v íčku, ale bylo to stejně marný jako včera. A tak jsem popojela po městě a poradila si sama. Není to sice nejlevnější, ale v Ahlbecku bych tuplem nesehnala nic smysluplnýho, navíc by to znamenalo mít ráno ještě celých skoro 60 km. Sice jsem pak hned v obcích za Usedomem nějaké „zimmer frei“ viděla.. ale kdo to mohl tušit – taky mohli mít plno a mohlo to stát stejně nebo co já vím…

Teď už to zase byla pěkná asfaltka, občas i do mírného kopečka. A po 690 km jsem byla v cíli! V Ahlbecku u moře. Skvělý pocit. I to kolo nad hlavu jít muselo! Měla jsem docela dost času tu pobýt, i když pořád zataženo – tak jsem se ani nevykoupala (taky mě varovali před krádeží kola😏). Podél pobřeží vede široká – hojně využívaná – cyklostezka, na každém rohu je rybí bar a taky hotely. Je to hezké přímořské městečko s typickým ruchem.

Vaflička ve Svinoústí

Pak jsem pokračovala na polskou stranu do Svinoústí. Trochu rozdíl. Taky o dost víc lidí. K rybím barům přibyly šašliky. Poseděla jsem v jedné z kaváren, i tady se dá zaplatit eury, a dala si všude hojně nabízenou vafli. Díky za ní, energie na cestu zpět se hodila.

Vymotat se z města zase zabralo trochu času (cyklonavigace k nezaplacení!) a taky začlo pršet, což se brzy změnilo v pěkný liják. Zpátky jsem jela trochu jinou cestou a po silnici. Docela se mi ulevilo, když jsem byla zase v Německu:) Ach ty předsudky:)

Hlavně mi ale došlo, že jestli si chci koupit v Usedomu večeři v marketu, musím s sebou pěkně hodit. Šlapala jsem jako divá, už mě docela i bolí nohy, abych byla 10 minut před zavíračkou před obchoďakem. Uff. Nakonec i vysvitlo sluníčko, ale byla mi docela zima a už se i (jo, až teď) začíná o slovo hlásit únava…

Zítra to je 25 km do Anklamu na vlak, radši vyrazím dřív (a zapadnu do kavárny). A pak se ještě dokodrcat kousek Berlínem. No radši bych snad jela zpátky zase na kole…:)

Den 7. – 29 km

Usedom – Anklam – vlakem do Berlína – busem do Ústí nad Labem

První den, kdy se mi povedlo vyjet brzy ráno. Teda jako po osmý. Jinak, než jsem se vždycky sbalila a vyprdelila, bylo pomalu půl desátý. Sice přede mnou bylo jen něco přes 20 km zpátky do Anklamu, ale taky se v 8.45 zvedal most a mohla jsem třeba i píchnout. Poprvé za celou dobu jsem měla pocit, že jedu tak nějak výletně, na pohodu… 😀 V Anklamu jsem byla ve skvělém čase. Ale radši jsem nejdřív vyrazila na nádraží obstarat si jízdenku. Automat zase českou kartu nebral. A mně chybělo asi půl eura. Naštěstí mě zachránil jakýsi pochybně vypadající týpek. Mohla jsem vyrazit zpátky do centra na kafíčko. Na vlak jsem dojela stylově za deště. Brala jsem to příznačně vzhledem ke svému smutku, že tahle dobrodružná pouť končí…

Jedu domu 🙁

Ve vlaku bylo vážně na kola dost místa. Unavená jsem se schoulila na sedačky, poslouchala hudbu a začala psát blog. Vlak jel naštěstí na čas, takže na přesun po Berlíně byl čas. Kamarád říkal, že to bude bezproblémové, a měl pravdu. Jen navigaci jsem potřebovala. Krásné pruhy pro cyklisty, je vidět, že cyklodoprava tu jede. S Prahou nesrovnatelné! A pak zase začlo pršet!

Kdo někdy jel na kole s nášlapama, párkrát si namlel. Celou dobu se mi to vyhýbalo a říkala jsem si, jak jsem cool. Pravda, párkrát jsem měla namále, když jsem se třeba snažila dělat pět věcí naráz nebo si blbě přehodila. Takže to přijít muselo. Asi 300 metrů před cílem. Na světlech, vlivem toho mokra, mi to uklouzlo, a skácela jsem se k zemi. Naštěstí jsem si jen trochu narazilo kolínko.

Přijel si pro mě… Hurá! 😀

Na nádraží jsem se ještě radši chtěla informace od chlápka ve stánku Eurolines, ale pro jistotu taky neuměl anglicky. Tak jsem si převlíkla legíny a čekala. Voda tu stojí skoro jako na letišti přes 2 eura. Na autobusu psali, že ji dostaneme v něm, myslela jsem si, že to bude jako ve Studentovi, ale prý to platí jen na vybraných linkách. No nic. Cesta přes Drážďany do Ústí utekla docela rychle. Tady už na mě čekal Podry. Jak jsem se na něj těšila, najednou bych zase byla nejradši „on the road“. A trvalo mi ještě pár dní poté, než mě ten pocit přešel.

Bylo to totiž zkrátka boží!

Zpátky na začátek

Kolik mě to stálo

  • pojištění: 310 Kč
  • krém na zadek: 220 Kč
  • ubytování: 25 + 28 + 55 + 30 + 20 + 45 = 203 € (5 480 Kč)
  • mapa + samolepky: 15 € (405 Kč)
  • jídlo: 104,6 € (2 825 Kč)
  • vlak Anklam – Berlín: 32,5 € (880 Kč)
  • autobus Berlín – Ústí s kolem: 640 Kč
  • + dovybavení kola a oblečení: 3 100 Kč

Celkem: 13 860 Kč (bez dovybavení 10 760 Kč)

Zpátky na začátek

Co jsem měla s sebou

A bylo to akorát:) Seznam vypadá dlouze a děsivě, ve skutečnosti jsem to dala do „2 velbloudů“ na nosič, aniž by byly narvané k prasknutí nebo nesmyslně těžké.

  • Cyklistický kalhoty s vložkou – jedny kraťasy a jedny 3/4
  • 2 cyklo dresy + 1 tílko z moiry
  • Spodní tenký tričko
  • Teplý triko z moiry -místo mikiny (třeba i na večer nebo na spaní)
  • Triko s krátkým z moiry (na chození nebo spaní)
  • Kraťasy (na chození / spaní)
  • Dlouhý leginy (na chození, když mi byla ráno/večer na pokoji zima, hodily se)
  • Větrovka
  • Pláštěnka na kolo (řada lidí měla klasickou pláštěnku)
  • Cyklistický tretry – super na efektivní jízdu
  • Žabky – večer na přezutí, na běžný chození
  • Cyklo rukavice
  • Čelenka, nákrčník, návleky na paže
  • Spodní prádlo (2 sportovní podprsenky, 3 ponožky, kalhotky na každý den:)
  • Plavky + malý ručníček
  • Nářadí: 1 náhradní duše, pumpička, lepení, náhradní kufry
  • Vaření: malá bombička, vařič, plecháček, lžíce, sirky
  • Jídlo: Iswari Sports strava – kaše před a po, smoothie před a po; tyčinky, tablety enervit
  • Hygiena: kartáček + pasta, mýdlo, opalovací krém, krém na zadek :), jeleni lůj, 2 gumičky do vlasů, náplasti
  • Mapa (leporelo z IC v Žitavě; česká verze není :/)
  • Pojištění, občanka, platební karta, eura
  • Mobil
  • Nabíječky – na mobil, navigaci, power banka
  • Kapesní nožík „all in one“
  • Igelitový pytle, gumicuk, izolepa, propiska – může se hodit:) – pytle se hodily – za deště jsem do nich dala důležitý věci
  • Kolo – horské kolo 27´
  • Helma
  • Cyklokomputer a Navigace Polar V650
  • Bágly „velbloudi“
  • Zámek na kolo
  • Láhev na kolo – ráno jsem si naplnila tu + jsem měla v baglu další 1,5 l láhev vody
  • Sluneční brýle

— Jasně se to dá odjet i v normálních – necyklo – věcech 🙂

Zapomněla jsem si hřeben a nějakej uni krém na obličej a nohy, ale přežila jsem to bez nich 🙂

Zpátky na začátek

Užitečné odkazy

Cyklistika Krnov – ještě mnohem víc praktických informací a odkazů!

české webovky – za mě nic moc..

oficiální stránky v němčině

Zpátky na začátek