Dost často je snadný mě k něčemu přemluvit. Pokud se tedy zrovna nejedná o to běžet maraton, Jizerský ultratrail nebo spartan race. Takže když jsem po svém prvním canicrossovém proběhnutí se dostala otázku, jestli se nechci v neděli přidat na závod, souhlasila jsem:)
Jedním dechem musím dodat, že jsem děsně ráda, že mi trenér podobný „blbůstky“ toleruje. V období onoho závodu jsem totiž měla tzv. nabíhací období, které značí pomalé kilometry – konkrétně 11 – 12 v jednotce. A já si najednou chci letět se psem necelé 4. A když chci, tak (občas:) můžu. Jsem za to vážně ráda, že na jedné straně pořád zůstává nějaký daný trénink za účelem zlepšování se, přípravy na závody, ale zároveň je to pořád i moje radost a zábava a je přihlíženo k tomu, co si přeju a co se mi líbí a co mi celé běhání dělá pestřejší. A já jsem zase rozumná (hihi) a nebourám si trénink každých 14 dní.
Z Liberce jsme vyráželi za azura, do Loučně u Nymburka přijížděli do mlhy, „která by se dala krájet“, a asi 5 pod nulou, brr. Vyzvedli jsme startovní balíček (mlsání pro psíky) a šli si projít trasu. Pěšky se to vážně nezdálo jako pouhých 3,7 km, nevěřili jsme – hodinky pak ale nelhaly, se psem to svištělo.
Pak se trochu rozklusat, abecedka, abych se co nejvíc zahřála a trochu rozhýbala zamrzlé končetiny. Ani jsem nebyla nervózní, jak před závody bývám, i když jsem moc netušila, do čeho jdu a jak vše probíhá. Asi proto, že to bylo víceméně jedno a šla jsem si to hlavně zkusit a užít si to.
Závodit jsem měla s borderkou Dárečkem, už nějaký čas vím, že to je miláček. Startovalo se po 15 vteřinách a byla jsem ráda, že před mnou byla holčina, kterou znám z výběhu. Všichni vypálili jak diví! A já za nimi. Počáteční tempo se psem už tradičně pod 4! 😀 Vzduch do plic tuze ledový.
Navíc mě po chvíli předběhly dvě holky. A to jsem si myslela, že běžím rychle! Ještěže mám něco natrénováno a vydržím!:D I když pravda, chvílemi jsem měla tendenci zpomalovat. Nakonec jsem ale i já asi čtyři pět dívek předehnala. Zasloužil se o to samozřejmě i Dáreček, který pelášil skvěle a když viděl, že máme někoho na dosah, moc mi pomohl. I když komunikovat s ním (levá, pravá, go go, makej, běž, chválit, chválit, chválit!) v té zimě a se zamrzlou pusou a při tom tempu nebylo moc snadný. Pašák a miláček!
Ke konci už někteří dokonce i šli, na rozdíl od vítězného muže Michala Vokrouhlíka, který startoval daleko po mně a ještě mě stihl předhonit.
Doběhla jsem 16. v čase 16:39, to docela jde. Regulérnější pořadí ale spíš člověk dostane po odečtení svištících evropských saňových psů, kteří se pro tahání narodili. Kategorie do 15 a nad 15 kilo psa není úplně ideálka – pes o 15 kilech člověku běží diametrálně jinak než 25kilový, těžko to porovnávat. No-nic.
Dárečkův páníček, Dárečkovi toho času nevěrný, si s větším psem doběhl pro 3. místo (na které by údajně s Dáresem neměl šanci, protože viz výše), a tak jsme ještě (dlouze:( čekali na vyhlášení, nevědíc o nedaleké hospodě venku a solidně jsme promrzli.
Pěknou chvíli mi pak doma s kulichem na hlavě a modrými rty trvalo, než jsem se rozehřála. Tak akorát, abych se stihla převtělit do čertice a jít si dát druhou fázi na charitativní Mikulášský běh v Liberci…. (prý že pomalu)
