Můj druhý Vltava Run. Výsledný dojem určuje tým.

Musím se přiznat, že do článku o letošním Vltava Runu se mi kdovíjak nechtělo. A vlastně i teď se do psaní musím celkem nutit. Chápu, že tohle asi není ideální úvod článku, který by kdo chtěl číst, ale nejde mi skočit do toho radostněji.

Možná je to „těžkým údělem kapitána“. Na druhou stranu vím, že i když mě to vždycky z nějakého důvodu se*e, jiná už nebudu. Mimochodem jsem pak našla na FB svůj post starý pět let, kde si stěžuju, proč furt musím něco organizovat, něčemu šéfovat, stavět se do role kapitána. Jo a taky už kuju pikle na Lidový běh. Tolik na důkaz, že už jiná nebudu.

Možná je ten celý dojem tím, že loni to bylo přes počáteční peripetie nějaký lepší. Anebo jsem to špatný zapomněla a jen si myslím, že to bylo lepší. Anebo to bylo lepší prostě proto, že to bylo nový a poprvý.

Jaký to bylo loni: Jak jsme si užili (přežili) Vltava Run

Letošní fotky

Každopádně je to o tom – jako se vším – obklopit se stejně naladěnými lidmi. Což se ve 12ti členné bandě nemusí povést tak snadno. Nejspíš to začalo už tím, že jsem nemohla dorazit do teambuildingové hospody, protože jsem byla nemocná. Ale nebyla jsem sama, kdo nedorazil. Oproti tomu loni se nám tenhle seznamovací mejdan náramně vyvedl s čupíty po boku až do rána.

Loni jsme kravili ve skupině na Fb, na WhatsAppu, plánovali, co kdo upeče, a vyzařoval z toho nádech týmovosti. Paráda. Letos to některým spíš vadilo. Škoda.

Na poslední chvíli jsme museli řešit výpadek kamarádky, pro nemoc. Díky bohu za mýho kamaráda Roberta (ten, co o něm tak často mluvím, až se doma ježí chlupy, když začnu větu slovy „Robert řikal“ :D), který toho pro tento (i loňský) Vltava Run mnoho vyřešil! Shodou okolností jsme měli v pátek před Vltava Run výročí pět let přátelství na Facebooku! Těšili jsme se, jak to po cestě oslavíme, ale právě kvůli tomu výpadku jsem se nakonec musela na Šumavu oproti původnímu plánu odebrat už v pátek.

To mi ale nevadilo. Viděla jsem se po dlouhé době s kamarádkou Evičkou, byla jsem u prezentace, došli jsme si na pivko a možná jsme si ráno mohli i trochu přispat.

Spíš nás mrzelo, když jsme viděli ty tlupy běžců v hospodě i druhý den ráno na startu. Náš tým tam měl jen tříčlenné zastoupení. Škoda.

Jako první mě čekal druhý úsek, který jsem původně běžet neměla. Za původních okolností, kdy jsem v době plánování celýho závodu počítala se svým výkonem desítka za padesát, by to nebyl žádný problém. Jenže pak se okolnosti trošku změnily a já se neplánovaně dlouho plácala v nějaký viróze, která mi lehce poznamenala i játra a tím pádem mou v zimě pracně vybudovanou výkonnost! Vlastně jsem byla ráda, že jsem vůbec Vltava Run mohla podstoupit, protože pražskou půlkou počínaje, musela jsem odpískat vše nadcházející.

FRY_4331Z Lipky do Kubovy Huti to bylo do nepříjemnýho táhlýho kopce. Trápila jsem se. Dost jsem šla. Dost lidí mě předběhlo. Ke konci jsem se těšila z kopce, jakože se z něj na předávku přiřítím a bude to děsně cool. Jenže seběh se rázem změnil ve stoupák, a tak dokud na mě nebylo dohlédnout z předávky, zase jsem spíš šla. Na tom úseku, kdy už jsem musela běžet „pro diváky“, jsem málem pošla. Naštěstí na fotce to tak nevypadá! 😀

Pak jsem přeskočila do mýho milovanýho auta číslo 2. Měli jsme tam děsnou srandu. Poznala jsem nového běžce Luboše, zase trochu víc jsem se poznala s Jančou, a asi jsem svýma řečma místy s*ala Roberta. K tomu jsme jedli řízky a kyselý okurky.

Co se dělo v jiných autech ani moc nevím. Zatímco loni jsme legraci šířili z jednoho vozu do druhého, povzbuzovali se, chválili se, letos se komunikace omezila jen na časy předávek. Škoda.

Před našimi nočními úseky jsme se snažili si odpočinout. Já jsem to docela vyhrála, protože po dvojce jsem běžela až devatenáctku. V tělocvičně v Týně jsme si dali polívku a zamýšleli jsme trochu se prospat. Jenže tím, jak tam neustále někdo přicházel, asi stádo slonů, měl potřebu se bavit, telefonovat, hlasitě štrachat a tak, oči se nám zamhouřit nepodařilo.

Druhá ťafka přišla ve chvíli, kdy měla část týmu potřebu řešit dělení zanedbatelných výdajů spojených se závodem. Uff. To mě skoro rozbrečelo.

S Robertem
S Robertem

Přesto – a možná i právě proto – jsem byla ze svého nočního v 1:45 ráno nadšená! Opět za tím hledej Roberta. Běžel se mnou, abych se nebála. Interně říkám Robertovi tempomat a supervodič, i když mě samozřejmě proti pravidlům k lepšímu času netáhl. Zafungoval asi spíš psychologicky, protože než říct, že potřebuju chvilku jít, poslušně jsem se valila dál vpřed. Bylo příjemně chladno, příjemně světlo a nejen kolem hvěvkovické nádrže moc hezky. Běželo se mi skvěle, přestože to bylo k ránu a já vůbec nespala. To mě mentálně posílilo! 😀

Proto jsem byla před svým třetím úsekem lehce nervózní. Zopakuju mizérii prvního úseku nebo radost toho předchozího? Spíš to druhé. I když jsem se v jeho úvodu musela zase popasovat s táhlým stoupáním, následně s drsnějším trailovým sešupem (měla jsem silničky:) do Štěchovic a pak prudkým výběhem, do kterého ale šli úplně všichni kolem mě. Přesto jsem v něm předběhla-předešla nějakýho kluka. To mě zase mentálně posílilo! A pak už jsem se jen smála.

Do cíle bylo jen kousek. Proběhli jsme jím kolem půl páté, o 90 minut dříve oproti plánu. Na pěkném 86. místě z 240 týmů – ale o to na Vltava Runu až tak nejde, předně to je společenská událost. Alespoň pro mě. Navzdory tomu všemu výše uvedenému, euforie ze zdolané výzvy se dostavila. Letos její zdolání neprovázelo tolik našich kiksů na trati, ale vybralo si to zase něco jiného.

I tak chci za rok běžet zase, a patrně to zase budu punktovat. Vltava Run, perfektně zorganizovaný, s překrásnými úseky, na něž běžně nevyrazíš, za to rozhodně stojí!

FRY_4791