[instagram-feed]

Spousta důvodů, proč běžet kolem Bodamského jezera

Mám ráda zahraniční půlmaratony. Spojit běh – závod s podíváním se na nové místo. Dvakrát jsem už běžela v Budapešti, u Lago di Garda, v Paříži, v Amsterdamu.

Tak tady fakt nevím, proč jsem happy?!

Vybrat přitom letošní podzimní půlmaraton nebylo vůbec lehké, hlavní roli hrál vedle lákavé a nové destinace termín i „rychlá trať“. Tož vzpomněla jsem si, jak mi kdysi kamarád Robert básnil o Bodamském jezeře. A Bregenz? O něm jsem před pár lety psala letní článek na základě vyprávění Čecha, který tu žije. Už tehdy si pamatuju, jak jsem nad tím slintala. Zatímco Bóža, součást naší loňské „amsterdamské výpravy“, který tu už před časem běžel, byl mým nápadem nadšen, Podryho jsme museli – ani vlastně nevím proč – doslova přehlasovat.

Rakouské moře a farma

Přímo u jezera, kterému se přezdívá rakouské moře, a které leží na hranici tří států: Rakouska, Německa a Švýcarska – a všechny tři protíná i místní maraton – je ubytování logicky poměrně drahé. Psala jsem to tehdy už ve svém lidovkovém článku, ale daleko úspornější – a jak jsme se my přesvědčili i hezčí – variantou, je pobýt na okolním venkově. Dalo mi to práci, ale nakonec jsem podle recenzí na Bookingu našla farmu na okraji malého rakouského městečka Hittisau – Haus Hagspiel. Farma?! Kromě malebného okolí a příjemně vypadajících apartmánků nabízela i možnost ochutnat domácí produkty: sýry, máslo, vejce, jogurty, mléko, džemy, klobásky,… A to je něco pro mě. Tohle mi zkrátka ani Podry nemusel schvalovat!

Pokud by tu člověk strávil víc času a taky počasí by bylo lepší (s tím prvním jsem se zlobila, proč jsem to nenaplánovala na dýl, na další dny zároveň hlásili teplo a slunečno), výlety po okolí by musely být skvělé! Neboli: všechnu pozornost na sebe Bodamské jezero strhává neprávem, Bregenzerwald je poutavý neméně.

Cesta autem nám s výjezdem v pátek ráno z Liberce a zastávkami na pumpách zabrala asi 9 hodin a nazpět to nebylo o moc lepší.

Podzimní cinkání kravských zvonečků

Jestli to na fotkách vypadalo hezky, po příjezdu to bylo hotové WOW! Krásný výhled z okna na centrum s dominantou kostelíku, zelená luka protkaná podzimními stromy a hlavně zasněženými vrcholky hor v pozadí. Do toho symfonie cinkání kravských zvonečků. A v té naší dřevěné chalupě moderně zařízený apartmán s kuchyňkou, kde nechyběl sporák s troubou ani myčka!

Ještě večer po příjezdu jsme sychravému podzimu navzdory vyrazili na procházku do centra – na pivo. Ani místní hospodě nechyběl venkovský ráz. Ale zlatavý mok názvu Egger mi tedy moc nejel.

Zato sýr a klobásky z naší chalupy byly znamenité, stejně jako domácí míchaná vejce druhý den ke snídani. A jak se tu spalo!

Předpověď počasí na všechny naše dny tady byla mizerná, přesto jsme se v sobotu vzbudili do jasného dne. Vzhůru do Bregenzu pro startovní číslo!

Žádná masovka a čip do tkaniček

Expo bylo milé, malinké, však tu také závodí jen pár tisíců lidí, žádná megamasovka. Ochutnávala jsem tu nápoje, koupila si nové ztracené magnety na startovní číslo a využila jsem i slevového voucheru na ponožky ze startovního balíčku. A propo: v té tašce nebyla žádná miliarda letáků, zkrátka jen číslo a čip. Docela nezvyk, že je na takovém závodě čip extra, navíc takový, kvůli kterému musíte vyvléct půlku tkaničky, a ne implementovaný rovnou do papíru. Jakožto oběd jsme využili pasta party, která byla ve startovném – vrtule s boloňskou omáčkou. Ušlo to, ale já dělám těstoviny lepší, o čemž jsem naši výpravu přesvědčila večer.

To azuro jsme museli využít k procházce kolem jezera, kudy zítra poběžíme, i do centra plného kaváren a restaurací. Na náměstíčku se zrovna konal trh připomínající spíše Itálii než cokoliv jiného. Skoro škoda, že jsem se najedla na té pasta party.

Raději jsme toho ale před závodem moc nachodit nechtěli. Navíc jsme chtěli rozklusání stihnout ještě za světla – pro něj jsme popojeli kousek od Hittisau a po cestě viděli něco jako přehlídku nejhezčích krav – s obrovskými zvony na krku.

Já už jsem tak nějak zvyklá, že se mi před závodem kluše blbě, abych to nadcházející den mohla rozbalit. Tentokrát mě ale nějak divně bolelo/píchalo nafouklý břicho. Pořád jsem tomu ale nepřikládala zvláštní důraz, později se to uklidnilo a určitě se z toho vyspím…

Hezká atmosféra počasí navzdory

Závodní ráno nás už vítalo počasí o poznání horší – zatažené, chladné a deštivé.

Bóžův maraton startoval v 10.30, my až o 11.15. Z Bregenzu nás na start do Lindau odvezl (narvaný – ale my si sedli) vlak v rámci startovného. Druhou variantou byla loď, ale vzhledem k počasí…

Na místě naštěstí rozdávali pláštěnky. Abychom se převlékli, našla jsem teplou chodbičku s bankomatem. Pak jsme hodili bágly do kamionů, které nám je převezli do cíle v Bregenzu a šli se tak nějak rozběhat, rozcvičit. Škoda, že jsme si přístavního Lindau neužili tolik. Atmosféra byla navzdory počasí skvělá, několik lidí se se mnou dalo do řeči, nebo se aspoň usmívalo.

Taky trasa se mi moc líbila a řekla bych, pro osobáky jako dělanáPodry si to nemyslí. Mírně z kopce, pak po rovině, z ostrůvku Lindau po mostě přes jezero, pak podél něj až do Bregenzu. Lidi fandili, do toho hráli dudáci, probíhalo se hledištěm. Druhá půlka pak byla namotaná v jakémsi parku, ale ne, že by snad byla nudnější. Podry láteřil na bahnité přeběhy, které znemožňovaly dobrý odraz. Taky tam byl jeden houpající se most. Cesty nebyly kdovíjak široké, ale lidí moc nebylo. A dobíhalo se na místní stadion, to mám ráda, jako v Amstru! Krásné medaile, hromada různých nápojů, ovoce, …

Asi 10 minut před startem jsme se s Podrym rozloučili a každý si šel do svého koridoru – Podry dopředu a já do dvojky, která ještě pak odstartovala až ve druhé vlně asi o minutku později. Už ani nepršelo, během závodu zase jen na chvíli, teplota na mě příjemná…

Můj nepovedený závod

Dorocvičovala jsem se, rozdýchávala se, věděla jsem, jak mám běžet. Rozběhnout jsem to měla tempem 4:50, které bych mohla dokázat udržet a i když pak trochu zpomalím, bude mi to jedno. 4:50 je fakt pomalý tempo, chlácholila jsem se. Navíc mi mělo dodávat sebevědomí i to, že jsem před závodem vážně stihla i pár dlouhých běhů. Ten úterní 15km s průměrným tempem 5:17 min/km, kdy jsem si závěr ještě dokázala zrychlit, mi udělal fakt radost. Tak dobře se mi už dlouho neběželo. I když pak pár dalších dní v Brně s dlouhým kodrcáním se domů vlakem i hektickým čtvrtkem zas tak hiparádní nebyly, ale unavená jsem si nepřišla. Naspala jsem toho docela dost.

Ale už začátek závodu nevěštil nic moc dobrýho. Taky tempo na hodinkách mi nejspíš vlivem domů, stromů i počasí lítalo jak splašený – což mi rozhodně na náladě nepřidalo. Měla jsem pocit, že mě předbíhá snad milion lidí – teda: oni mě fakt předbíhali! Nešlo mi se za nikoho zavěsit. Na pětce jsme byli za chvíli a tempo mi přišlo jakž takž dobrý. Ale rozhodně ne dlouho udržitelný. Připadala jsem si bez síly, do toho mě začalo bolet břicho – a ještě před závodem snad i záda. Nebyl to stav, kdy potřebujete běžet na záchod, to už spíš na zvracení. Bylo to takový divný píchání, který se mi ještě nikdy při závodě nestalo. Každopádně mi to znemožňovalo běžet tak, jak jsem chtěla. Do toho jsem se někde na desátým málem udusila pitím. Ale hlavně ta síla…

Měla jsem chuť to dojít. Nebo se na to vykašlat. Utrpení. V hlavě žádná pozitivní myšlenka.

Moc nechápu, že mě někde kolem osmého předbíhal vodič na 1:40, protože tak jsem to rozběhlý fakt neměla. Horší ale bylo, že mě po tom desátém předběhl i na 1:45. Držet té skupinky jsem se nedokázala. Nešlo to. Rezignovala jsem a viděla se v cíli někde za 2 hodiny. Občerstvovačky jsem už regulérně šla. Když mi na jedný vypadla z kapsy tableta, vrátila jsem se pro ni. Ne, že by mi něco z toho jakkoliv pomohlo, gel neměl smysl už vůbec.

Díky křestnímu jménu na startovním čísle na mě lidi pokřikovali, fandili, „Efa!“, občas i „Eva!“. A já tam tak chtěla nebejt! Chtěla jsem, aby byl konec, ale neskutečně se to vleklo. Jeden kilometr po druhým. Když jsem si spočítala, že by to mohlo být i pod 1:50, hodně mě to překvapilo. Ale musela bych vydržet v rámci možností nějak běžet. To jediný mě hnalo dál.

Před cílem mě vyhlížel Podry, když mě viděl a věděl, jaký je čas, tušil, že to je všecko špatně. Chtěl se ke mně přidat, ale zakázala jsem mu to. Před stadionem jsem se ještě snažila zabrat. Bohužel byly součástí i „závody“ chodců a desítky. No, že tu v takovém úzkém místě před vchodem na staďák šly tři „máni“ vedle sebe tak, že jsme neměli šanci proběhnout… V takovém případě nejde nic jinýho, než do nich vrazit. Sorry. Nadával na to i Podry, který kvůli tomu (závodníkům z desítky) nevěděl, kolikátý běží a připravil se tak o mohutný finiš s výsledkem třetího celkového místa. Alespoň byl první, leč neoceněný, v kategorii, a „letošňák“ mu utekl o 5 vteřin. To třetí místo o 8.

V cíli jsem se skácela na oplocenku a musela si dát pohov. Motala se mi hlava. Chvíli jsem měla dokonce pocit, že omdlím. WTF?! Pak jsem se nějak zmátořila, vzala si tu krásnou medaili a hlavně pít!

Při odchodu ze stadionu jsme ještě museli z bot vymotat čip. Pak jsme s Podrym mrzli a čekali na Bóžu, kterému se maraton taky nepovedl podle jeho představ. Zatímco Podry prskal, že přišel o mezinárodní 3. místo i cenu pro vítěze kategorie.

Jeli jsme domů – do Hittisau. A pak na malou procházku, kdy se zase rozlilo. A na jídlo. Moc na výběr ale neměli, tak jsme si dali nějakou telecí klobásu se zelím a bramborem a zase pivo. To nás dorazilo docela…

Po závodě jsem zas tak zklamaná nebyla, ale večer to na mě padlo naplno… Musím si to všecko nechat rozležet. Kdybych si měla letos vybrat jediný nepovedený závod, určitě by to nebyl tenhle.

A ráno zase lilo, i tak jsme ale šli vyklusnout. Takový trénink prý člověka posune nejdál.

I když já momentálně nějak nevím, kam vlastně…

Výdaje

Ubytování: 183 eur / 3 noci / 3 osoby = tj. cca 530 Kč / os / noc (v této ceně je zahrnut i poplatek 30 euro za úklid, který si tu přirážejí snad všichni – já se tedy divím, že to rovnou nepromítnou do ceny ubytování… )

Benzín: 3 750 Kč (celkem)

Startovné (cena se liší dle data nákupu)

Půlmaraton: 48,69 eur vč. čipu a poplatku za platbu kartou (v našem případě krát 2) tj. cca 1 270 Kč / os.
Maraton: 68 eur + čip
Ceny uvádím při koupi 1. 4. – 30. 6., dříve o pár eur levnější, pak dražší

1 fotka ze závodu: 7,5 eur

Pojištění: 160 Kč / os

Potvrzení od lékaře, jako tomu u některých zahraničních závodů bývá, nebylo vyžadováno

Celkem: 7 450 Kč / os + nějaké to jídlo (klobása a pivo v restauraci)